Azaret Terezy Holušové nabízí snovou kolekci niterných veršů

Cédéčko, které vyšlo těsně před Vánoci, nabízí velmi niterné verše Terezy Holušové, které svým ponorným způsobem reflektují svět kolem sebe a dávají také nahlédnout do jejího citlivého a magického vnitřního světa. Tereza ve většině skladeb básně recituje. V jedné z nich (Pouštím) přidává i zpěv, který posouvá hudebně-literární pásmo víc k písňovosti.

Azaret je velmi křehká, takřka snová kolekce. Forma skladeb je pokaždé skoro stejná – vstupní část básně je obalena neměnnou tóninou, která je dobarvena motivy kytary, klavíru, nebo smyčců.  Je to vždy vstup do sugestivní magické krajiny, pocitu, příběhu. Tónina se mění po delší době, vždy ve spojitosti s vývojem básně. Tak se například objevuje ve druhé části skladby Pouštím čtyřtónový sestupný motiv C – Ces – Hes – A. Tato monotónnost má svůj záměr. Navozuje atmosféru a dává příběhům Holušové pěknou zvukovou barvu. A barva skladeb často příběhy doplňuje, propojuje nebo dovypráví.

Holušová si hraje se slovy, nechává se inspirovat asonancemi, zvukovým okolím slov. Nejčastěji se jedná o inspiraci zvukomalebnou. Pohyb verše splývá s pohybem hudby. Jinde dává zažitým významům slov nový rozměr (pouštím si pouští, beze spěchu, bez příběhu, jako bych ani nehledala květinu), z pestré palety básnických prostředků používá i dnes vzácnější oxymóron (suché peřeje). Někdy se obrazotvornost sama sebou zmate (Luna) a přesytí. Tam se vytrácí hmatatelné poselství a zůstává jen hra se slovy. Ale takových míst naštěstí najdete u Azaretu opravdu málo.

Hudba na albu je z velké části dílem kytaristy Jakuba Vanka a dlužno říci, že poezii umí být skvělým partnerem. Vank velmi citlivě vnímá akustiku básní a modeluje už při vzniku hudebního nápadu zvukový obraz na míru tomu poetickému. Proto u některých skladeb vznikly básně jako reakce na již vytvořenou hudbu. Autorkou hudby ke třem klavírním skladbám je Bára Zmeková.

Oceňuji pestrost nástrojů alba (kytary, klavíry, perkuse, východní nástroje i vkusně znějící syntezátory). Komunikace hudby a slova je velmi niterná a hluboká. Zpravidla po jedné myšlenkově celistvé části básně (odpovídající asi nejlépe pojmu strofa) přichází i hudební kontrast.

Nejvýraznějším prvkem hudby Azaretu není melodie, rytmus ani harmonie, ale témbr – zvuková barva. Zvuková barva Azaretu působí na emocionální sféru vnímání. Nejde o přesné vědomí jednotlivých hudebních úseků. Jde o jakýsi hudební neoimpresionismus. Azaret je velmi ovlivněn východní hudbou. Projevuje se to volbou nástrojů, jako je saz a kaval. Druhým východním prvkem jsou melodické linky, které využívají stupnicové postupy pro východ typické.

Jediná moje větší výhrada se vztahuje na způsob recitace Terezy Holušové. Nevadí ani tak stereotypní stále stejná hlasová výška přednesu, ale některé chybně vyslovované slabiky.

Jako celek je však Azaret velmi příjemným hudebním spočinutím v dnešní hektické době. Nenajdete na něm žádné hity, žádné chytlavé melodie. Najdete magii příběhů vyprávěných optikou citlivé ženy. A to je v době textově vyprázdněné a bezobsažné hudby, slyšené zejména z rádií, velmi vzácné a radostné.

Celé album si můžete poslechnout ZDE