Události roku 2013 ve výtvarném umění očima Štreita, Světlíka, Nekvasila a dalších

Milan Weber, galerista Výstavní síně Sokolská 26: Za nejlepší výstavu roku 2013 považuji výstavu v Galerii výtvarného umění v Ostravě: Jan Zrzavý – Božská hra. Ta byla opravdu skvělá. A na opačném konci – čili diplomaticky řečeno „mne moc nepotěšila“ – je opět výstava v Galerii výtvarného umění Začátek století – České umění prvního desetiletí 21. století. Buď je jednostranně koncipována, nebo české umění není v dobré kondici. Nejspíš obojí. U většiny děl, když si divák neprostuduje záměr autora čili koncept, neví, o co jde, a i když si ho přečte, tak dílo nepůsobí vizuálně. Ovšem čest výjimkám, jakými jsou na této výstavě třeba Josef Bolf nebo Jakub Hošek.

Jindřich Štreit, fotograf: I když výstava Jana Zrzavého začala již v prosinci 2012, přesto trvala převážně v roce 2013. Považuji ji za nejvýznamnější akci na výtvarném poli.

Martin Klimeš, kurátor zvukových performancí a galerista: S jednotlivými podněty, které jsou pro mne zásadní, se již tolik nesetkávám a ani je tolik nevyžaduji. Více mne těší vytváření nové tradice, celkové atmosféry, určitého pravidla, zvyku apod. Proto se zaujetím sleduji pravidelné aktivity kolem Galerie Rubrum v Přívoze. Ta je podle mne důležitější než všechny oficiální galerie. Taky mám radost z dvacetiletého výročí výstavní činnosti galerie Sokolská 26, z aktivit obou galerií Fiducia, ze vzniku nových galerií a prostor v některých ostravských hospodách. Stále běží mezinárodní festival akčního umění Malamut, krásně se zaběhl festival intervencí do městského prostředí Kukačka! Dům umění již několik let představuje svou vysokou kvalitu, na kterou jsme si rychle zvykli. Nemohu se nezmínit o nové Galerii města Ostravy v Gongu. Její činnost by vzhledem k osobnosti kurátora Marka Pokorného mohla zastínit ne zrovna čisté pozadí vzniku. Nelze se nikdy smířit s architekturou a důsledky výstavby Nové Fukušimy, která měla rozšířit centrum Ostravy o současný kvalitní polyfunkční prostor namísto hodně nevzhledného betonového chrámu konzumu.

Jan Světlík, továrník, mecenáš a sběratel výtvarného umění: Ve výtvarné oblasti je pro mě dobrou zprávou především otevření Galerie města Ostravy a její první výstava. Vedle toho je úžasné, že Ostrava získala Židli Magdaleny Jetelové, krásný umělecký objekt, který je instalován na Ruské ulici. Oceňuji i výtvarné a vizuální projekty Marka Číhala: výzdobu podchodu u Frýdlantských mostů, velkoformátové kresby ve veřejném prostoru i jeho dílo Poslední večeře, které bylo součástí výstavy Industriální revoluce pod Vysokou pecí č. 1 v Dolních Vítkovicích. Naopak nechápu nesmyslné protesty některých umělců proti zřízení městské galerie, po které léta volali.

Kamil Drabina, kurátor Galerie Langův dům ve Frýdku-Místku:   Je dobře, že začala fungovat výstavní činnost v hale Gong. Jarní výstava Jindry Štreita ukázala, jaké monumentální akce se dají v tomto prostoru uskutečnit. Lze si jen přát šťastnou ruku kurátora a dostatek financí do dalších let. V souvislosti s výtečným architektonickým počinem přestavby plynojemu na halu Gong vyniká křupanství vedení radnice ve Frýdku-Místku, které dovolilo zbourání zdejší sportovní haly. Stavba architekta Oskara Chmiela, spolu se sochou Sylvy Lacinové Ptáci, bylo snad jediné plus, které po komunistickém řádění na stavu města bylo možné kladně hodnotit. To ostatně pokračovalo i po revoluci, kdy byl v centru Frýdku postaven Kaufland. Dále je skvělé, že Fakultě umění Ostravské univerzity přibyl nový profesor. Daniel Balabán v profesorském řízení před uměleckou radou pražské Akademie jednoznačně přesvědčil komisi a uspěl s výrazným počtem hlasů. Pražané venkovanům totiž nic nedarují, což dokázal i jeden člen rady („kokrhající Narcis“). Další z Narcisů bohužel zdržuje oficiální jmenování.

Milan Andrássy, básník: Výtvarné umění už moc nesleduji, hlavně ne Zdeňka Janošce Bendu, což mě štve. Co mě potěšilo, to byla výstava Eduarda Ovčáčka v Domě umění. Kdybych hulil trávu, tak se tam sesypu. To byla síla. Jinak nevím, co je na opačném konci, protože, když zajdu do Fiducie nebo někam jinam, řeknu si: Dobré. Nebo třeba dílo Vladimíra Jana Horáka na Ostravské univerzitě. Nejsem ohromen, nejsem překvapen. Asi jsem už mnoho viděl, bať. Holt lidé se snaží prezentovat.

Jaroslav Němec, výtvarník: Když se ohlédnu za končícím rokem a kulturou v Ostravě, musím především vyzdvihnout nově vzniklé prostory jako je absintový klub LES, oživená místa jako je Tajná krčma-Rubrum, Stará Aréna či stále se držící Hudební bazar. Potěšující je, že výstavní síň Sokolská 26 oslavila 20 let. Je důležité si uvědomit, že některé jistoty nemusí být věčné, proto je si třeba stálic považovat a doslova je hýčkat. Jedna z těchto stálic v tomto nejistém světě je Fiducia, která si drží svůj dobrý základ a je stále alternativou vůči okolnímu balastu. Jiná stálice ostravské kulturní scény, festival Colours of Ostrava se letos definitivně ponořil do světa pozlátek, komerce a bezobsažného konzumu. Nepomohla ani industriální kulisa Dolní oblasti Vítkovic. Ta byla spíše tím pomyslným hřebíčkem do rakve. Koneckonců projekt Dolní oblasti vnímám jako „černou díru“, která pohlcuje vše okolo a nekompromisně vše vztahuje k sobě a do sebe. A to, co vypadává, je spíše produktem bez tvůrčího obsahu než přirozenou součástí (nejen) kulturní scény. Ale asi je nutné tuto zkušenost prožít. Jen mě to netěší, jelikož to bude mít velké negativní důsledky pro Ostravu jako celek. Ale jak jsem zmínil, přes veškeré zmíněné i nezmíněné nepotěšující detaily, Ostrava je stále místem, kde se něco nového rodí, takže věřím, že tuto skutečnost nemůže nic změnit. To vnímám jako nejvíce potěšující.

Šárka Mikesková, sochařka, pedagožka: Tento rok, čistě subjektivně, festival Kukačka a jeho intervence do prostoru. Díky za to Tomáši Knoflíčkovi a Liboru Novotnému. Taky mne těší „zaujetí“ ředitele Národního divadla moravskoslezského pana Jiřího Nekvasila pro výtvarné umělce a s tím spojené aktivity. Negativy se mi zabývat nechce.

Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského: Jednoznačně to byla velká výstava díla Jana Zrzavého pod názvem Božská hra v Galerii výtvarného umění Ostrava. Domu umění tyto velké monotematické výstavy napříč všemi prostory velmi sluší. Jen více takových. Radost mi také udělala práce Šárky Mikeskové na letošní Kukačce s názvem Ecce homo. To je mistrovské a aktuální dílo! A pak ještě zmíním tři věci, ve kterých mám trochu prsty. Zaprvé je to zápůjčka tři soch z přírůstků Galerie výtvarného umění v Ostravě do foyeru Divadla Jiřího Myrona, takže díky řediteli Domu umění Jiřímu Jůzovi se mohou návštěvníci od září setkávat i v divadle s mistrovskými díly od Stanislava Kolíbala, Karla Malicha a Krištofa Kintery. Radost mi rovněž udělala výstava obrazů Hany Puchové Jenom ženy, která otevřela nový výstavní program ve foyeru Divadla Antonína Dvořáka. A také scénografická výstava Marty Roszkopfové v Ostravském muzeu, včetně krásného katalogu, který se k ní podařilo vydat. Nepotěšilo mě, že nemohla trvat déle a že zájem nebyl tak velký, jak by si opravdu výrazné a velké scénografické dílo Marty Roszkopfové zasloužilo.

Pavel Hruška, literární vědec, pedagog Slezské univerzity: Pozitiv za uplynulý rok bylo, zaplať pámbů, dost. Zmíním alespoň nově vzniklé výstavní prostory v Divadle Petra Bezruče, slibně se rozjíždějící kluby Les a Černou vránu, tradičně kvalitní dramaturgii a záslužnou práci kurátorů ve Fotografické galerii Fiducia a Galerii Dole stejně jako v případě Sokolské 26, která se letos dožila dvacetiletého jubilea. Z konkrétních výstav mě zaujal zejména Particip č. 157/2 Tomáše Vaňka v Galerii Rubrum, to byla velmi chytrá a jemná kreace. Miluji, když ono takřečené umění vychází z obecně sdílené zkušenosti a je nenápadné a přirozené do té míry, že si ho skoro ani nevšimnete a berete ho jako samozřejmost. A také výstava malířky Ei v Galerie Dole: Uhrančivá exprese, která se člověka zmocnila medvědí silou a naléhavostí a jakousi nahořkle skeptickou a přitom čistou angažovaností. Ale bylo by toho víc, například i něco z Kukačky či Malamutu. No, negativ také nemálo. Se značnými obavami jsem sledoval vznik a koncepci Galerie města Ostravy, protože magistrát v téhle pro kulturní obec zásadní věci nevystupoval, abych tak řekl, dvakrát košer. Ale s nadějemi vzhlížím k současnému uměleckému řediteli Marku Pokornému, ten má můj respekt a úctu, takže snad vše nakonec půjde správným směrem. Také mě mrzí, že nějak skomírá původně ambiciózní a pozoruhodný plán učinit z výloh chátrajícího obchodního domu Ostravica jakousi pouliční galerii pro nejširší veřejnost. Od tohoto místa je pak už krátké spojení k ochotě města pečovat o památky a o obecný prostor vůbec, což představuje asi největší průser nejen za minulý rok. Jak symbolicky se v tomto smyslu jeví prostranství před Novou radnicí! Jedna aktuální pozvánka: kdo chce třeba vidět dokonalý světelný kýč, ať se tam zajde podívat, má čas tuším do 6. ledna, než všechna ta světelná „výzdoba“ zmizí.

Yvetta Ellerová. zpěvačka, hudebnice, pedagožka: Troufalost nahlídnout ve vlastní paměti, co všechno se v Ostravě v oblasti umění stalo, vysunula ve mně pocit smutku a vděčnosti zároveň. Smutek z toho, jak je Ostrava prázdná. Kromě Karoliny, samozřejmě, kde je narváno všemi hladovějícími po bezduché kultuře věcí. Mám na mysli prázdnotu samozřejmosti a nevšímavosti ke vzkazům, které jsou přinášeny prostřednictvím drobných kulturních a uměleckých událostí, bez reklam a billboardů, s minimem peněz, ovšem s maximem vloženého lidského a tvůrčího dobra. Vděčná radost z toho, že umělců a umění, od slova „umět“, je Ostrava plná. Nemohu ovšem vybrat jednoho umělce, aniž bych nezmínila jiného, a tak mohu jen tence zobecnit a s omluvou všem ostatním zmíním alespoň: Úctyhodné aktivity klubu Antikvariát Fiducia a Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu a s tím související znovuodhalení sochy Marka Pražáka na Šmeralově ulici a nádherný zpěv Evy Dřízgové-Jirušové z okna Ekonomické fakulty VŠB. A hned poté vernisáž Pražákových bronzových soch v jeho ateliéru. Dále krásný nápad Jiřího Nekvasila a Dity Eibenové vytvořit v Divadle Antonína Dvořáka galerii výtvarného umění se zahajovací výstavou malířky Hany Puchové. A pak Výstava Jiřího Šiguta ve Výstavní síni Sokolská 26.