Básník Milan Krupa používá pivo jako topivo. Nejenom na Silvestra
30.12.2013 00:00 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Rozhovor
Básník Milan Krupa je jedním z nejúspěšnějších ostravských básníků, ale zároveň má pověst celoživotního outsidera. Jeho profil vysílala Česká televize a loni vydal knihu v prestižním pražském nakladatelství Kalich, přesto se léta živil roznášením novin. Ostravan.cz zašel s Milanem Krupou na pár předsilvestrovských půllitrů piva.
Básník Milan Krupa, životní outsider a milovník dobrého piva.
Foto: Ivan Motýl
Je před Silvestrem a sedíme spolu u ostravské dvanáctky, která dokáže z člověka v pár hodinách udělat zvířátko. Může nás rozradostnit, ovšem i přivést do depresí nebo způsobit řadu katastrof. Alkohol k umění patří, ovšem ty jeho následky často reflektuješ i ve svých říkánkách, třeba v této: „Bumbal, bumbal, bumbal, bum……… bal / Potom spáchal harakiri a vytopil kumbál!“ Vytopil jsi v podnapilosti sousedy?
Nevytopil. Říkanku jsem napsal už v osmdesátých letech a podnes mám pocit, že není úplně původní, že jsem ji někde slyšel nebo četl. Je mi prostě povědomá. Nemyslel jsem na žádného konkrétního opilce, představoval jsem si, že člověk, který vypije hodně piva, je plný obrovského množství vody, je napitý jako balon a tenhle balon prostě spáchá harakiri.
Jak to vůbec máš s alkoholem? Mottem tvé poslední sbírky vydané loni pražským nakladatelstvím Kalich je říkanka: „To pivo! / Zase jsem se opil tím pivem / To pivo / je mým topivem.“
To je říkanka stará dvanáct let a až později mě někdo upozornil, že existuje obdobný slogan na tričkách: „Pivo je moje palivo.“ Já jsem ho ale neznal, opravdu. No a s alkoholem to mám tak, že prostě piju pivo. Už strašně let, od roku 1988 nebo tak nějak.
Napsal jsi také říkanku: „Dutý jako bambus / jsem díky pivu Argus.“ Argus je docela levná pivní značka v řetězci Lidl, mě ale spíše zajímá, zda máš pocit, že by alkohol nějak škodil mozku?
Argus je moje oblíbená značka, dobrá a levná. Žiju jen z invalidního důchodu, takže ta cena je pro mne úplné požehnání. Dvanáctka, nebo ještě silnější Argus Strong za 11 korun, to je boží dar. No a myslím si, že pivo mi neškodí. Kdysi se říkalo, že z alkoholu umírají mozkové buňky, ale to už není pravda. Alespoň mi to říkala moje doktorka, že prý mozkové buňky rostou pořád nové.
No já ti nevím, piju také dost piva a mám pocit, že už jsem přišel o miliony buněk. Alkohol na zdraví nepřidává a na lidi moc pozitivně nepůsobí, s tím souhlasíš?
Tak to asi jo, rozhodně…
Jenže spisovatelé někdy dost chlastají. Prostě musí, jak lapidárně konstatuješ: „Než napsal svoje / eseje a stati / kolik toho musel vychlastati.“ Měl jsi na mysli nějakého konkrétního autora?
Tahle báseň je citována v doslovu k soubornému dílu Jana Balabána, které vydalo nakladatelství Host. Nevznikala ovšem tak, že jsem při psaní myslel na Honzu. Je ale pravda, že mnohokrát, když jsem pak někde s Honzou pil, tak mě napadalo, že by to mohla být říkanka právě o něm. Mohla by ale být klidně i o mně, až na to, že já eseje a stati netvořím a píšu jen říkanky.
Někdy jsou to dost existenciální říkanky: „Bilance pitomce / nikdy nic nedotáhl do konce.“ Tahle je ale ve skutečnosti trochu nepravdivá. Vydal jsi dvě knihy, televize o tobě natočila dokument, tvoje báseň byla nyní vybrána mezi nejlepší české básně roku 2013 a příští rok by měly knižně vyjít tvé prózy. Skutečně nic nedotáhneš do konce?
Báseň vznikla v roce 1992 a tehdy jsem takový pocit opravdu měl. Už to ale úplně neplatí, něco jsem opravdu dotáhl do konce.
„Nemá nic nového, co by nabíd / takového zabít!“ To už také neplatí?
To je další stará autobiografická básnička. Svého času jsem měl opravdu pocit, že už nemám co nového nabídnout, že už nic nenapíšu, že můj život nemá moc smysl. Je to paradox, ale v současné době vlastně skoro vůbec nepíšu, takže teď opravdu platí, že nenabízím vůbec nic nového, nějak jsem se s tím ale smířil a nemám pocit, že mě za to musí někdo zabít.
Nevěřím, že už netvoříš žádné básně. Schválně, kdy jsi naposledy něco napsal a můžeš tu báseň zarecitovat čtenářům deníku Ostravan.cz?
No dobře, tohle je věc stará něco přes měsíc: „Ze své pýchy jsem se svlík / a shledal jsem, že jsem trpaslík.“
Opět upřímná sebereflexe, vlastně na stejné téma jako předchozí báseň. Trápíš se tím, že jsi málo slavný? Není to totiž pravda, třeba v Mladé frontě DNES tě do nebes vychválil kritik Josef Chuchma, podobný názor má i další význačná kritička Daniela Iwashita. Nejsi žádný literární trpaslík.
No dobře. Ten trpaslík je tam hlavně proto, že se rýmuje se slovem svlík. Máš ale pravdu, že je to o stejných pocitech jako v té říkance o tom, že nemám, co bych nabídnul.
Klid, mnozí lidé jsou na tom mnohem hůře. Včera po mně ve Stodolní ulici chtěl peníze jeden bezdomovec, celý domlácený a s krvavým zraněním v obličeji. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na tvoji báseň: „Lidské atributy / hadry a buty.“ Jak vznikala? Také jsi potkal bezdomovce?
To určitě ne. Je to starý kousek z roku 1988 a už si vůbec nepamatuji, jak vznikl. V té době vlastně u nás ještě ani žádní bezdomovci neexistovali, takže bezdomovec mě inspirovat nemohl.
„Standardní směs / standardně sněz.“ Jak jsi přišel na tenhle geniálně úsporný postřeh, řekl bych až bytostnou výpověď o tíze lidského žití?
Standardní směs je název levné kávy. A tohle je povzdech dospělého člověka, který už je uvržen do každodenních stereotypů, už si jen tak automaticky vaří kávu, prostě permanentní nuda.
Zkusme něco veselejšího. „Pročpak jsem ukousl krápník? / Aby mi nechyběl vápník!“ Reakce na doporučení lékařky, která ti zjistila nedostatek vápníku?
Ne. Říkanka vznikla, když jsem pracoval na vrátnici podniku Stavomont pod haldou v Ostravě-Přívoze. Na vrátnici jsem ale určitě krápníky nekousal, tahle báseň prostě vznikla podobně jako spousta mých jiných. Napadla mě, aniž bych věděl proč.
Následující báseň miloval spisovatel Jan Balabán a velmi ji ctí i básník Petr Hruška: „Viděl jsi někdy vlak? / Viděl jsi někdy zblízka vlak?/ Viděl jsi velké slupky laku / sypat se za jízdy z vlaku?“ Jak vznikala?
Ve vlaku do Opavy, když jsem jel za kámoškou. Tehdy jsem ve vlaku popsal celý notýsek a tohle byla reakce na oprýskané vagony, které jsem viděl z okna.
A do toho všeho samá reklama, na což reaguješ například říkankou: „Voběsil se? Nevoběsil / za koule se nepověsil / nestřílel se do šišky / je to klient od Lišky!“
Liška, pojišťovna nebo co to bylo, vtíravá reklama. Ale obecně proti reklamám nejsem, nemám sice doma televizi, nedávno jsem však někde televizní reklamy viděl a musím říct, že se mi docela líbily. Ale kdybych na ně měl koukat pořád, tak by mě určitě nebavily.
Ty jsi také velký bajkař, ostravský Ezop. Fascinuje mě třeba tahle existencionální bajka: „Éter těká a brouk čeká.“ Proč jsi ji napsal?
Lidský život je čekáním na smrt. Psal jsem to někdy ve dvaceti, kdy je smrt ještě relativně velmi daleko, tehdy se mi o smrti básnilo docela lehce.
Teď v šestačtyřiceti už bys takovou báseň nenapsal?
Už bych to takto napsat nechtěl.
„Milan byl lidový vypravěč / co nikdy nevěděl, o čem je řeč / Milan byl šibal / umřel a ještě se hýbal.“ Tvoje další báseň o smrti, proč jsi ji napsal?
I když to tak vypadá, tak není o smrti. Je to o pocitu člověka, který je out – mimo společnost, prostě mrtvola zaživa, ale nakonec dokáže ty pocity překonat. Autobiografická věc, měl jsem prostě období, kdy jsem se cítil úplně out.
Možná s těmi pocity souvisí i další tvoje bajka: „Kráva / nezná svá práva / a proto nikdy v kravíně / neposedí při víně.“ Co tím chtěl básník říci?
Je to bajka a ta kráva jsem tak trochu i já. Je to o tom, že jsem se často nedokázal uvolnit, zajít s přáteli na víno, odreagovat se.
Básnicí prostě bývají nesmělí, to je normální. Jak vůbec tvoříš, ještě svoji tvorbu ničíš, jak o tom vypovídá třeba tato báseň: „Zpřísnil jsem autocenzuru / říkanko, máš smůlu!“?
Kdysi jsem zničil hodně svých básní. Zaškrtal, vyhodil. Dneska mě to hodně mrzí. Teď už to nedělám, protože píšu tak málo, že zničit i to, co napíšu, tak už po mě nezůstane vůbec nic.
Po Silvestru má být konečně jmenována nová vláda a ty občas píšeš i básně politické. „Nejsme jako zmrdi / kterým prdel smrdí / Nejsme jako voni / nám prdel voní!“ Co jsi chtěl naznačit touhle parafrází hesel z listopadu 1989?
Nová politická elita po listopadu 1989 se sice napřed tvářila, že se distancuje od bolševiků, ovšem ani noví mocipáni se nakonec moc nevytáhli. Politikové se napřed naparovali, jak budou lepší a nakonec se ukázalo, že to jsou stejní zmrdi.
Tož to je drsný konec rozhovoru, satirik na to ale má právo. Přeji ti úspěšný příští rok a ať se té knize próz nic nepostaví do cesty. Dáme ještě jeden Ostravar?
Když mi ho koupíš, důchod už jsem utratil.
Koupím.
Tak to si dáme.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.