Poslechněte si album Azaret a vstupte do mých příběhů, láká Tereza Holušová

Na co by se měl posluchač, který si pustí album Azaret, připravit? Co uslyší?

Tereza: Azaret je hudebně-poetický projekt, je to zhudebněné pásmo krátkých příběhů. Mluvenému slovu jsme zasvětili podstatnou část našeho debutového alba. Myslím, že lidem v dnešní době chybí vyprávění. Nějak jsme si odvykli předávat si příběhy, sdílet je a vůbec mít čas si nějaký příběh soustředěně poslechnout od začátku do konce. Vím, že tímto projektem vstupujeme na hodně nejistou půdu, přesto jsme se rozhodli přivést slovo k životu. Jsme hodně zvědaví na reakce posluchačů, protože to, co na albu Azaretu nabízíme, vyžaduje jejich velkou trpělivost a také čas. Nedá se to jen tak rychle projet, protože vám unikne to nejdůležitější. Nutný je opravdu soustředěný poslech. Právě mluvenému slovu je přizpůsobena hudba na albu, která do něj vnesla prostor s kulisami, svou vlastní krajinu k vyprávění.

Jak dlouho poezie pro toto album vznikala?

Tereza: První básně vznikly už v posledních letech mého vysokoškolského studia, tedy v období, kdy jsem se hodně zabývala téměř zaniklými jazyky jako sanskrt, hindština a hebrejština. Měla jsem tehdy plnou hlavu sanskrtské gramatiky, a tak jsem si ve volných chvílích začala spontánně ulevovat psaným českým slovem, hodně jsem se tehdy „rozepsala“. Zprvu to nebylo zamýšleno jako mluvená poezie, až mé pozdější texty už byly určeny k recitaci. Takže část tvorby, kterou zachycuje album, je starší, ale část je velmi mladá a dalo by se říci, že současná.

Vznikaly básně, které album obsahuje, s tím, že budou recitovány do hudebního podkladu? Byly na světě dříve než hudba?

Jakub: Ono je to půl na půl. Některé skladby vznikly přímo pro konkrétní básně a některé básně naopak vznikly pro skladby.

Tereza: Ano, je to přesně tak, v některých případech jsem byla při psaní inspirována Jakubovou hudbou, tak vznikly například skladby Výčitka nebo Hledám, kde jsem okamžitě poté, co jsem slyšela melodii, musela odběhnout, melodii si zaznamenat a vznikl text. Pak jsou zde tři skladby, které pro nás komponovala skvělá pianistka a skladatelka Bára Zmeková (letos vydala své první album Ještě kousek), kterou jsme si pozvali na nahrávání alba jako hosta. Bára své klavírní kompozice složila přímo pro konkrétní mluvená slova, která ji inspirovala.

Jakub: Poezie představuje jen jednu část alba, hudba často ve vypravování příběhů pokračuje. Na albu jsem zúročil své zkušenosti z Istanbulu, kde jsem měl možnost půl roku žít a kde jsem vstřebával vlivy orientální hudby. Cílem hudebníků, kteří se na albu podíleli, bylo co nejvíce dokreslit příběhy mluveného slova, abychom je mohli dovyprávět pomocí hudby. V tomto ohledu nám také velmi pomohl Tomáš Rossi, talentovaný perkusista a hráč na bulharskou flétnu kaval. Je nutné zmínit, že prostor do skladeb i slova vnesly také smyčce – Laura Černocká za violou a Michal Zedníček za violoncellem. Bez těchto talentovaných lidí by projekt nikdy neměl současnou hudební podobu.

Kytarista Jakub Vank při práci ve studiu. (Foto: Matyáš Theuer)

Veřejně jste zatím moc nevystupovali, ty koncerty se asi dají spočítat na prstech jedné ruky…

Tereza: Nevystupovali jsme příliš často. Když nepočítám velmi komorní produkce v čajovnách, byla to vlastně jen dvě vystoupení s projektem, který jsme dříve nazývali Příběhy pouštních žen. Zatím jsme vystoupili v rámci poetických večerů Poezie v barvách, kam nás pozvala Blanka Fišerová, a pak jsme měli šanci stejný projekt představit ještě během Setkání kytaristů v Cooltouru. Na to, že šlo o akci úplně jiného charakteru, jsme dopadli docela dobře. Myslím, že publikum bylo hodně zaskočeno, ale na druhé straně bylo velmi ukázněné. Ty produkce byly poněkud jiné, než je nyní zaznamenáno na cédéčku, nebylo tam tolik instrumentálních zvratů.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodli výsledek vaší tvorby zaznamenat na CD?

Jakub: Chtěli jsme zakonzervovat to, co jsme už vyprodukovali…Chceme jít dál a zároveň jsme to, co jsme dosud udělali, nechtěli opustit, takže jsme to chtěli nějak uchovat. Jak už to bývá, nakonec z touhy zaznamenat staré, vzniklo zase něco zcela nového.

Tereza: Já jsem tenhle tajný sen – nahrát cédéčko – měla vždycky. Toužila jsem ty příběhy zaznamenat tak, aby je měli lidé u sebe a sdíleli je i bez přímého kontaktu s tvůrci. Chceme, aby se vyprávění dostalo do éteru, například do rozhlasu a do dalších médií, které vyhledávají lidé, kteří o to mají zájem.

Jak se na tom, co děláš, projevila skutečnost, že jsi dcerou pořadatelky Colours of Ostrava?

Tereza: Ten vliv je tady samozřejmě hodně velký. Myslím, že je to i jeden z důvodů, proč jsem s vlastní tvorbou a s její prezentací začala relativně pozdě. Už od malička jsem se díky mamce pohybovala mezi skvělými muzikanty, pamatuji si i první ročníky Dolnolhotského bubnu. Vidět a slyšet už od dětství tolik skvělých muzikantů, vidět, jak se rodí hvězdy a jak rychle zanikají, bylo skvělé, ale svým způsobem i omezující v tom, že jsem velmi dlouho hledala odvahu vyjít se svou tvorbou ven a hodit za hlavu všechny obavy, že moje tvorba může na někoho působit třeba příliš pateticky. Opravdu jsem musela sbírat hodně odvahy, abych začala dělat něco, co mi připadá naprosto přirozené, a abych nemyslela na to, že to bude z mnoha stran posuzováno. Myslím, že člověk je na světě jen jednou a když chce něco dělat, tak to dělat prostě musí, nemáme času nazbyt, na váhání a stání opodál. A navíc je třeba říct, že mamka byla dlouhou dobu rozhlasačka a duší pořád je. Já jsem do ostravského studia Českého rozhlasu v podstatě chodila jako do školky, strávila jsem tam spoustu času a možná i díky tomu miluji mluvené slovo, na němž jsem díky mamince vyrostla. Rozhlasové hry jsem v dětství vstřebávala snad více než knihy.

Tereza Holušová v ostravském studiu Českého rozhlasu při nahrávání alba Azaret. (Foto Matyáš Theuer)

Chystáte nějaký křest alba, případně další veřejné produkce Azaretu?

Tereza: My bychom moc rádi album pokřtili v březnu a doufáme, že tomu budou všechny události nakloněny. Určitě budeme chtít s tímto projektem jít dál a koncertovat tam, kde to bude možné. Víme, že se nehodíme do velkých otevřených prostor, potřebujeme komorní prostředí, kde to slovo posluchačům „neuteče“. Přemýšlíme nad festivaly mluveného slova a dalšími podobně zaměřenými akcemi.

Co vlastně znamená název Azaret? Kromě toho, že pozpátku je to téměř Tereza.

Tereza: Azaret je vzpomínka na to, co je pro člověka nejcennější, ale co se ztratilo a už se nevrátí. Tak vnímám název Azaret, a tím bych odpověď na tuto otázku uzavřela.