Pro Taťánu Rekovou jsou barevné tečky výrazem duševního rozpoložení

Zajímalo tě výtvarné umění už od útlého věku? Chodila jsi na vernisáže a výstavy?

V době středoškolských a vysokoškolských studií sice ano, ale velice málo. Věnovala jsem se více divadlu.

A vzpomínáš si přesto na něco, co v tobě z výtvarného umění viděného v té době zůstalo, na co ráda vzpomínáš nebo dokonce nemůžeš zapomenout?

V paměti mi zůstala vídeňská výstava australských patchworkových obrazů Panama Mola. Ty vidím dodnes.

Vystudovala jsi fyziku, pedagogiku a také na DAMU dramatické umění. Svět výtvarného umění tě, jak říkáš, v mládí ani moc nezajímal, ale přesto se dnes výrazně výtvarně projevuješ. Jak k tomu došlo?

Přišla jedna životní situace a já jsem potřebovala zcela změnit svůj život. Změnila jsem zaměstnání, hledala nový okruh zájmů, nové přátele… A tehdy jsem také začala chodit do výtvarného kurzu. To, co dělám dnes, to moje – jak mnozí říkají – tečkování, jsem ale začala dělat až po třech letech. Nikdo mě to neučil, cestu jsem si našla sama.

Takže na počátku nebyla potřeba se výtvarně vyjádřit, ale spíše si vyřešit problém v duši?

Ano. Bylo to velice vnitřní, velice osobní.

Taťána Reková: Hlídač (výřez)

Když se dívám na tvoje obrazy, jsou náročné na čas, soustředění, působí jako výtvarné ztělesnění trpělivosti. Když jsi začínala, s jakými pocity to bylo?

Potřebovala jsem absolutně vypnout. Zapomenout na okolí. U téhle mé práce se musím soustředit na každou tečku zvlášť, a i když u ní mohu přemýšlet, nemohu se zabývat nějakými hlubokými problémy.

Začínala jsi před čtyřmi lety, ale dnes jsi za prvé jediná, která, pokud vím, pracuje touto výtvarnou technikou u nás, a za druhé se o tvých obrazech začíná stále více mluvit i mezi renomovanými výtvarníky. A ty debaty jsou někdy velice živé, jedni v tvých obrazech vidí spíše ojedinělé dekorativní umění, jiní naopak mluví o dosti hlubokých vnitřních emocích. Jak to tedy je – tvoříš stále pod potřebou reakce na vnější situaci, nebo si spíše hraješ s barvami a prostorem tou svou ojedinělou technikou?

Jak kdy. Někdy mne v noci něco napadne, nějaký výtvarný motiv, většinou se ale nechám unášet černou plochou, kterou začnu zaplňovat barvami.

Jsi ochotna prozradit, jak vznikají tvoje obrazy?

Na začátku si nechám nařezat různé formáty sololitových deset, které pokryju černou barvou. Pracuji výhradně na černém základě. Pak si namíchám speciální barvy, a začnu rozvíjet určitý výtvarný motiv. A začnu tečkovat. Začínala jsem redisperem s čtyřmilimetrovou násadou, dneska pracuji s jedničkou, takže to je velice malá tečka. Někdy mám nápad, motiv, začnu, ale za chvíli ten motiv začne jakoby žít svým životem, a pak záleží jen na tom, jakou mám zrovna náladu, a podle té něco vznikne. Dost důležité jsou pro mne barvy samotné. Oranžová, červená, žlutá, bílá, tam to mám hned jasné, ale s modrou a zelenou mám problémy a nevím proč.

Taťána Reková: Modře (2013)

Malíři se občas dostanou do situace, kdy musí přemalovat to, co mezitím vzniklo, protože se jim dílo jaksi nezdá. Ty si to dovolit nemůžeš, takže co se děje, když se ti dílo vymkne z rukou? Vzniká odpad? Přemaluješ všechno černou a začneš znova?

Je jenom jeden obrázek, který leží doma za klavírem, protože nevypadá tak, jak jsem si ho na začátku představovala. Ale jinak nemám žádný odpad.

To je ovšem dost zvláštní. Mohli bychom mluvit v paralele notového zápisu skladby, ve které ale není od samotného začátku tvorby žádná nota změněna. To přirovnání můžeme použit, vnímání hudby a výtvarného díla má k sobě dost blízko. To je ale přece dost náročné, nesmět si dovolit pochybení, ostatně moc takových tvůrců ani neexistuje. Ty přepisovat nemůžeš…

Nemůžu, ale mohu přidat jinou barvu a rozvinout další barevný motiv. A vznikne něco jiného. Obraz se dost často vyvíjí v průběhu svého vzniku.

Myslíš si, že se do tvé tvorby promítá tvoje původní vzdělání, studium fyziky?

U některých obrazů možná ano. Jsou tam často geometrické záležitosti, tvary, i technika v tom základním smyslu slova, ale zrovna nedávno mi moje maminka připomněla, že jsem si tečkované obrazy dělala už při studiu na gymnáziu, a to mi úplně vypadlo z hlavy. A to jsem ještě netušila, že budu studovat fyziku. Vzpomněla jsem si ale na deskriptivní geometrii a pana profesora Hujera.

Tak vraťme se ještě k obsahu tvých obrazů. Mají jednotlivá díla pro tebe samotnou svoje rozdílné nálady?

Mají. Teď zrovna mám doma obraz, který se jmenuje Krevní destičky a vznikal, když mi umíral tatínek. Některé mají možná až příliš konkrétní obsah.

A máš tu ambici, aby člověk, který se na tvůj obraz dívá, sdílel tvůj pocit, se kterým obraz vznikal?

Ne. Nejtěžší je obraz pojmenovat, ale i když já ještě pořád dávám svým obrazům jméno, ten, kdo se dívá, ať si prožívá, co chce. A jestli si přečte nakonec název, který jsem obrazu dala sama, může přemýšlet, proč se jmenuje zrovna tak. Ale jestli si tam dosadí svůj příběh, je to v pořádku.“

Kterých obrazů je víc? Těch s příběhem a s životní situací v pozadí, nebo těch, které vznikly na základě rozvíjení čistě výtvarného motivu?

Těch druhých je více.

Kde se budou moci zájemci setkat s tvými obrazy?

V únoru bude výstava v ostravské Minikinokavárně, v jednání je jarní výstava v Brně ve spolupráci s Galerií Ratolest.