S hercem Reném Šmotkem o divadle, filmu i natírání jaderného reaktoru

Se známým režisérem Radovanem Lipusem jste spolupracoval na oblíbeném seriálu Šumná města. Ale Šumná Ostrava ve vaší filmografii není, jak to?

Naše spolupráce začala až Šumnou Olomoucí. První tři plenkové díly byly o tom, jestli se seriál ujme, nebo ne.  Nedávno jsem dostal pohlednici od Radka z Buenos Aires. Přišla mi jako jedinému, překvapivě proto, že měla českou známku… Takže teď natáčí až v tak dalekých zemích. Vždycky si vyberou českého architekta, který v některé z těch zemí žil nebo pracoval. Asi čtyři díly byly natočeny v Izraeli. Takže chlapci jezdí po světě, ale já už tam nehraju.

Natáčení Šumných stop v Izraeli jste se ale účastnil…

Když to točili, zavolala produkční Renáta Vlčková: Hele, točíme Šumné stopy v Izraeli. Já na to: No výborně, kdy letíme? A ona: Ne, ne, točíme to tady v Ostravě na Hlavním nádraží, budeš dělat Maxe Broda, jak odjíždí z České republiky do Izraele. Takže tam jsem hrál.

Jak se vám hrál klasik Max Brod?

Dali mi do úst strašně složité věty a byla děsná zima. Nicméně práce na Šumných městech byla úžasná, výborné texty, ale bylo vždy poznat, kdo byl autorem. David psal úsporněji a odborněji, Radek byl poetičtější. Často jsme se při natáčení sešli s kolegou Tomášem Jirmanem, neskutečnou studnicí nápadů. To jsme si pak do těch jejich scénářů začali trošku přidávat.

Co na to říkal David Vávra, zakládající člen slavného divadla Sklep?

Měli jsme z něj respekt. Zakladatel divadla Sklep! Při natáčení Šumného Zlína nebo také Špindlerova Mlýna, jsme si vymysleli fóry, ale jen na zkoušce. Pak se točilo naostro a my jsme jeli přesně podle scénáře. Radovan Lipus klapku stopnul a ptá se, proč jsme tam ty naše fóry nedali. Tak se ty naše hovadiny zvěčnily. A právě ve Špindlu se Tomáš Jirman  ptal Davida Vávry: Hele, nevadí ti, že si do těch tvých vět tolik vymýšlíme? A David mu říká: Hele, nevadí, mě se ty vaše pičoviny líbí. Tak si říkám, že od zakladatele divadla Sklep to je velká poklona.

V Ostravě sice působíte už několik desetiletí, ale původem jste odjinud…

Pocházím od Bystřice pod Hostýnem, konkrétně z vesnice Rychlov. Tam všichni museli být hasiči, organizátoři veškerého kulturního dění v obci. Fantastické prostředí, ještě dnes se tam rád vracím. V Bystřici je také zámek, jehož majitelem byl onen známý generál Laudon, je pohřben na místním hřbitově.

V Ostravě jste se před tím, než jste se stal profesionálním hercem, vyučil v oboru malíř-natěrač. Hodilo se vám to pak někdy?

Ano, byl jsem odeslán natírat jaderný reaktor do Temelína, takže mám zásluhu na tom, že dnes stojí a doufám, že i funguje.

Kdo vás přiměl jít mezi herce?

Přišel mi povolávací rozkaz. Dnes už málokdo ví, co to bylo tehdy za strašáka. V té době jsem už dělal ochotnické divadlo, se kterým jsme jezdili na různé, dnes se tomu říká vznešeně workshopy, ale tehdy to byly dílny. Na jedné z nich jako lektor působil Radovan Lipus. Říkal mi, že bych měl jít na DAMU, jenže já měl jen učňák bez maturity. Ale on mi řekl, že výrazné talenty berou i bez maturity. Zaměstnavatel mi ale nedal doporučení a uvolnění z pracovního poměru. V zoufalství jsem šel na závodní výbor ROH, kupodivu mou žádost kladně vyřídili, já se z poměru vyvázal, absolvoval jsem přijímací řízení na ostravskou konzervatoř a nastoupil jsem do třetího ročníku, který vedl Ota Prajzner. Ten mi pak také nabídl angažmá v Divadle Petra Bezruče. V roce 1993 jsem maturoval.

Vaším ideálem bylo povolání číšníka, muže, který lehce proplouvá kolem. To se vám splnilo při spolupráci na českém filmu Tři sezóny v pekle…

Jen s vědomím jisté nepatřičnosti běžně člověk vstoupí do secesní kavárny Obecního domu. Teprve když jsem dostal roli v tomto filmu a byl v kostýmu číšníka, řekl jsem si, že teď poprvé vcházím do tohoto prostoru bez pocitu trapnosti.

Jak to, že jste se rozhodl riskovat a vstoupil jste pak do úplně neznámého, souboru? Jiní kolegové to třeba odmítali.

Ptal jsem se svých kolegů v Divadle Petra Bezruče, co mi poradí. Pan režisér Janík mi řekl: Jsi mladý, jdi, bude to velká zkušenost. Radek Lipus mě ponoukal, že se nepoštěstí každému být u nově vznikajícího ostravského divadla. Komorní scéna Aréna vznikla v době, kdy jiná divadla zanikala. Nebyly peníze, ani herci. Přesto v té době Pavel Cisovský rozjel Komorní scénu Aréna. Divadlo Petra Bezruče bylo pro mě jistým angažmá. Když jsem šel dávat výpověď, tak mě Ota Prajzner musel utěšovat, protože mi tekly slzy z očí.

Ale Aréna neměla lehké začátky…

Komorní scéna aréna, ten název je sám o sobě absurdní. Jak může být aréna komorní? Tehdy ale byla podmínka, že sice může vzniknout nové divadlo, ale nesmí mít v názvu slovo divadlo .

Která z vašich rolí nebo inscenací pro vás byla největší výzvou?

Rád vzpomínám na spolupráci se Silvestrem Lavríkem. Dělal v Aréně dvě inscenace, jednou z nich byla adaptace  Klímova Utrpení knížete Sternenhocha. Potom Láska jest hovadství a stejně tak Taboriho Goldbergovské variace v režii Ivana Krejčího – jiný způsob práce, ale taky má oblíbená role.

Můžete to specifikovat?

Herec může na postavu nahlížet nejméně ze dvou pohledů. Kníže Sternenhoch byl na jednu stranu normální chlap, na druhou stranu absolutní cvok. Která ta poloha je pravdivá? V bláznovství můžeme říkat pravdy. Neradi říkáme pravdu sami za sebe. A Lavrík nám nastavil křivé zrcadlo. Když už jsme si chtěli s Démonou – Helgou sdělovat pravdy, zrcadlo nám na scéně pokřivilo huby. Podobně to bylo u Goldberga, který v sobě všechno dusí a teprve prostřednictvím jiné postavy řekne něco sám za sebe. Je známým faktem, že každá tragická postava má v sobě jistou dávku humoru a naopak.

Hrál jste i v několika známých filmech. Které role vám toho nejvíce daly?

Myslím si, že Želary, Tři sezóny v pekle, Sedm dní hříchu a také francouzsko-česká koprodukce Balzac. Většinou to byly soukromé produkce. Bylo úžasné sledovat přesnost a sehranost realizačních týmů. Všichni vědí, co mají dělat, nikde žádné prostoje, protože producent ví, že jde o peníze. A že když se nestihne denní práce, bude muset všechny zaplatit ještě jednou. Věřte, že takováto preciznost ještě není všude obvyklá.

Ostrava má dobrých herců na rozdávání, ve filmech to ale není moc vidět. Čím to?

Všichni jsme v castingových agenturách. Když vás pozvou do Prahy na casting, většinou nemůžete, protože ráno zkoušíte a večer hrajete. Když si mě vybral Tomáš Mašín pro Tři sezóny v pekle, musel jsem mu vzkázat, že na casting nestihnu přijít. Zavolali mi zpět, že to nevadí, že jeden casting bude i v Brně. Prostě režisér Mašín mě chtěl, tak udělal všechno pro to, aby se se mnou setkal.

A jak vzpomínáte na setkání s ikonou francouzské kinematografie Gerardem Depardieu, se kterým jste spolupracoval na historickém filmu Balzac?

Francouzsky moc neumím, ale naštěstí tam byla kolegyně Klára Jirsáková, která nám překládala. Gerard měl opravdu moc práce, kterou zvládal díky obrovskému množství oříšků, kterých měl plné kapsy kostýmu. Jeho pohyb po place jste mohli pozorovat podle hromádek slupek, které za sebou zanechával (smích). Natáčecí den se začal protahovat a nejelo se podle natáčecího plánu. Dostali jsme do strašně velkého skluzu. Najednou byl slyšet strašný řev. To pan Depardieu křičel na paní režisérku Dayanovou, že už je strašně unavený, že ho bolí nohy a jestli natáčení neskončí do půl hodiny, vrací se zpět do Francie. Chyběly asi čtyři scény, což nebylo možné stihnout. Ale tím, jak byli všichni připraveni, tak i v tomto se velkému Gigimu vyhovělo.

René Šmotek a Gérard Depardieu během natáčení velkofilmu Balzac.

Kdy jste se s tak vytíženou a zcela zaneprázdněnou legendou jako je Gérard Depardieu stihnul vyfotit?

S asistentem, který mě měl na starosti, jsem za ním šel už před natáčením, ale odmítnul, že až po natáčení. Když ke konci natáčení udělal ten skandál, vypadalo to, že z fotky nic nebude. Nicméně, ten asistent byl neodbytný. Přišli jsme za panem Depardieu a on na něj spustil: Pane Depardieu, vy jste slíbil panu Šmotkovi, že se s ním vyfotíte, není to žádný komparzista. Depardieu na to: Ne, já už prostě končím! Ale ten mladý asistent opět na něj uhodil: Pane Depardieu, vy jste slíbil českému herci, že se s ním vyfotíte. Asi třikrát to tak opakoval, až si Depardieu strhnul paruku, a cvak, bylo to. Proto je tam tak rozcuchaný.