Ostravský loutkoherec Ivo Marták: I když tě role nebaví, musíš ji hrát na plné pecky

Čím jsi chtěl být jako dítě?

Úplně nejvíc ze všeho jsem chtěl být profesionálním fotbalistou. Byl jsem v Baníku Havířov v době, kdy tam působil dnešní trenér národního týmu Pavel Vrba. Tenhle sen se mi ale nakonec nesplnil. Také jsem chtěl dělat detektiva u kriminálky, a to mě drželo dost dlouho.

A čím to tedy je, že ses místo fotbalisty nebo detektiva stal hercem v Divadle loutek Ostrava?

Já jsem dokončil vojenské gymnázium, ale navštěvoval jsem tu školu spíše kvůli otci než z nějakého osobního zájmu. Po dokončení jsem do armády nešel a prošel jsem řadou dělnických oborů. Dělal jsem na šachtě, v huti, v mrazírnách, v technických službách. A tehdy moje přítelkyně zjistila, že nějaké vydavatelství hledá distributory encyklopedie. Přihlásil jsem se, jel  jsem na školení a když jsem se vracel domů vlakem, jel jsem v kupé s paní, která mi nadšeně vyprávěla o studiu dramatického oboru na konzervatoři, kam chodí její dcera. Mne to zaujalo natolik, že jsem se přihlásil. Vzali mě.  A tím to začalo. Ještě jsem nějaký čas pracoval na obvodním kulturním středisku v Ostravě-Porubě a během té doby jsem začal navštěvovat herecké studio paní Asmanové, kde mne objevili ostravští loutkáři, když hledali nové posily. A nabídli mi angažmá.

Konzervatoř nebo herecké studio, to je ale záležitost spíše činoherní…

U paní Asmanové šlo spíše o muzikálové herectví. Bylo tam třeba dost hodin zpěvu.

Ve Strakonickém dudákovi jsi coby Švanda dudák hrál na saxofon. Jsi muzikant?

Asi ano. Skoro od dětství hraji na kytaru, zpívám rád. Hraji teď asi rok a půl v kapele Úspěch Rosti Petříka.

Bylo těžké naskočit do loutkářského vlaku? Co ti dalo nejvíce práce?

Asi práce s hlasem. To mi dělá potíže dodnes. Pořád jsem nějak indisponován, hlasivky zlobí, asi je chyba někde v hlasové technice. Loukářské řemeslo jsem se musel naučit.

Na co ze svých začátků vzpomínáš nejraději?

Určitě na začátky, kdy jsem se učil tím, že jsem zaskakoval za kolegy. Přebíral jsem role. Vlastně hotové věci, které jsem se musel naučit. To byla velká škola. Jako bych dostal hotovou partituru a musel ji zvládnout. Tam nebylo moc místa pro hereckou tvorbu, ale řemeslná škola to byla fakt skvělá.

A nějaké role, na kterou vzpomínáš dodnes?

Tak třeba role po Vláďovi Georgievovi v Kryštofu Kolumbovi, Barbucha po panu Volkmerovi v inscenaci Kubula a Kuba Kubikula nebo čert ve vánoční hře Půjdem spolu do Betléma. A také Vodník v Kytici Petra Nosálka. To byla nádherná role.

A co bylo největším trápením?

Největší problém jsem zažil ve staré Aréně, v Královně ze Samandálu, kterou režíroval Tomáš Volkmer. Měl jsem málo času, zároveň jsme točili se Zdeňkem Havlíčkem pohádku pro Českou televizi, ale já o tu práci v Aréně nechtěl přijít,  jenže ten nedostatek času se podepsal na výsledku a byla to téměř ostuda.

V současném repertoáru Divadla loutek jsou inscenace, na které se vyloženě těšíš?

Miluji Čtyřlístek. Je to vtipné, je to divadlo vhodné pro dospělé i pro děti, takhle si představuji dobré loutkové divadlo.

A je tam něco, co chodíš jak se říká odpracovat, jako do zaměstnání?

Ale ano, našlo by se. Ale tohle já neřeším. V divadle nejsou pořád jen a jen věci, které tě baví. Některé prostě musíš odvést poctivě, prostě odpracovat, ale na plné pecky, ať už se ti to líbí, nebo ne.

V souvislosti s loutkovým divadlem pro děti se často diskutuje otázka živých herců na jevišti. Co tobě vyhovuje více –  čistá loutkařina, nebo činoherní herectví na jevišti?

V podstatě ta činohra. Já mám velice rád loutky. Velice rád s nimi pracuji. Jenže si nejsem jistý, že jsem vyloženě loutkář. Snažím se s tímhle vždycky porvat, co to jde.  Ale na činoherní role se těším nejvíce.

Máte na repertoáru hru Lebensraum od Israela Horowitze. Máš tam krásné role. Tahle inscenace je vůbec velmi výjimečná, kritika ji velmi ocenila. Škoda, že ji nehrajete častěji, je i divácky velmi vděčná…

Ano, mohla by se hrát častěji. Ale to závisí od zájmu publika.

Jak jsi přijal práci na téhle inscenaci?  Je to velmi vážná, v postatě politická záležitost. Jde vlastně o politické divadlo. Máš rád taková témata?

Že bych měl vyloženě ambice se divadlem vyjadřovat k politice, to moc ne. Ale hry, ve kterých jde o lidské osudy, a třebas i poznamenané politikou, jako zrovna v tomto případě, ty je třeba hrát. O tom, co se děje, když se člověk dostane k moci, nebo naopak, když je zahnaný do kouta. Nebo když dostaneš výhodnou nabídku, bohužel na úkor někoho dalšího. O tomhle všem je Lebensraum. Hlavně je ale o holokaustu. A to mne strašně drásalo. Scény o lidech naháněných do vagónů na cestu do plynu, to je třeba lidem pořád připomínat. Čeho je vlastně člověk schopen. Práce na téhle inscenaci mi ale přinesla ještě jiné věci. Tak třebas autor hry pan Israel Horowitz přijel na premiéru. Premiér téhle své hry viděl po celém světě několik desítek a před tou naší  říkal, že si vůbec nedovede představit, jak jeho hru budou hrát loutkáři. A když to uviděl, tak zase řekl, že už si nedovede představit, jak to po nás bude někdo dělat jako čistou činohru.

Myslíš si, že podobné hry by ostravské Divadlo loutek mělo hrát častěji?

Divadlo loutek musí hrát hlavně pro děti.  Od těch  nejmenších až po ty největší. A nejstarší. Podobné tituly jsou důležité pro dospívající i pro dospělé diváky. Ano, i tenhle repertoár považuji za velmi důležitý.

A na co teď co se budoucích inscenací Divadlo loutek těšíš nejvíce?

Příští rok by s námi měl pracovat skvělý holandský koutkář Duda Paiva. Jeho práce jsou celosvětově známé a velice uznávané. Ještě nevím, o jaký titul vlastně půjde, ale na zkoušení s ním se opravdu těším.