Dům umění nabízí to nejlepší ze současné tvorby. Zaujme mluvící igelitka i rudé knížky

Exponát číslo jedna: Dominik Lang vyvěsil na panel prezenční listinu nadepsanou Jmenný seznam návštěvníků výstavy. Někdo se podepisuje jaksi ze zvyku, jiní návštěvníci se výzvě smějí, kouzlo okamžiku ovšem dodá exponátu kustodka galerie, která hosty usilovně nutí k podpisu. „Pane, už jste se nám podepsal? Ne? Tak to se honem podepište,“ mile dotírá a Lang by nad takto oživlým dílem určitě zaplesal. Seznamte se, prosím. Dominik Lang je aktuální držitel Ceny Jiřího Chalupeckého, nejprestižnějšího výtvarného ocenění v zemi, a také významným reprezentantem Česka v zahraničí – sklidil úspěch například na proslulém Bienále současného umění v Benátkách.

Exponát číslo dvě: Igelitová taška ze supermarketu Billa v rohu galerie je naplněna až po okraj potravinami a znechuceně hudruje, že prý už toho všeho má tak akorát dost a je jí z toho všeobecného přebytku vážně zle. Drobný vtípek až s existencionální výzvou od Krištofa Kintery, dalšího z držitelů Ceny Jiřího Chalupeckého.

Exponát číslo tři: Aktivity Kateřiny Šedé dokumentuje videozáznam. Umělkyně v jedné malé české vesnici přiměla většinu obyvatel ke společné hře. Občané jednoho dne vstali ve stejnou hodinu, společně šli nakoupit, uvařili si stejná jídla a večer ve stejnou dobu zhasli v ložnicích. Šedá, která je další úspěšnou účastnicí benátského Bienále, spolupracovnicí nejlepší galerie moderního umění v Londýně Tate Modern i nositelkou Ceny Jiřího Chalupeckého, poukazuje na vesnickou nudu i děsivou každodenní prázdnotu. Zároveň ale celou dědinu umí vyburcovat k nebývalé aktivitě a sounáležitosti.

Exponát číslo čtyři: Již zmiňovaný Dominik Lang si dal tu práci, že čtyři šroubky, jimiž je na stěnu připevněna pokojová dekorace, přivezl z nejjižnějšího, nejsevernějšího, nejvýchodnějšího a nejzápadnějšího cípu republiky.

Exponát číslo pět: Umělecká skupina Rafani představuje originály stranických legitimací KSČM, které v roce 2002 vydaly pražské obvodní výbory strany přímo členům seskupení. Rafani pak v KSČM vydrželi celý rok, aby mohli podat zprávu o nereformovatelné partaji, která je viníkem strašlivých morálních škod, z nichž se národ dosud nevyléčil.

A tak by bylo možno pokračovat až k poslednímu exponátu číslo šedesát.

Ve čtvrtek otevřený projekt kunsthistoričky pražské Akademie výtvarných umění Pavlíny Morganové, s níž deník Ostravan.cz přinesl ve středu obsáhlý rozhovor, totiž zaplnil téměř celý Dům umění. Jen ke zhlédnutí sekce videoartového umění potřebuje divák celé čtyři hodiny.

„Ostravské publikum chci nalákat tím, že na jednom místě uvidí, co vzniklo na současné české výtvarné scéně v první dekádě našeho století,“ říká Morganová.

Kurátorka totiž přivezla do Domu umění doslova oživlou encyklopedie soudobého umění. Výběr z toho nejlepšího, co bylo vytvořeno v letech 2000 až 2010.

V Ostravě bylo dosud často slyšet názor, že za velkými průřezovými výstavami současné tvorby je nutno jezdit do Prahy. Nyní ale stačí otevřít dveře Domu umění a za pár hodin získat poměrně důkladný přehled o české výtvarné scéně jednadvacátého věku. Tedy o tom, o čem nelze zatím vůbec nic najít v učebnicích výtvarné výchovy, takže projekt by v rámci výuky určitě neměla opomenout žádná střední škola.

Světová výtvarná scéna první dekády dvacátého století se začíná výrazně odlišovat od umění 20. století. „Také Kateřina Šedá je toho typický příkladem, kdy se musíme ptát: Je to sociální socha? Je to happening. Je to performance. Je to video? Co to vlastně je, ty její věci? Mají totiž širší kontext, působí na mnoha úrovních,“ říká kurátorka Začátku století Pavlína Morganová, která odmítá takovéto práce pojmenovávat dosavadním kunsthistorickým slovníkem. Třeba o díle Kateřině šedé nechce mluvit ani jako o performanci, ani jako o sociální intervenci a pro podobná díla razí nový kunsthistorický pojem: aktivity.

Vystavené aktivity předních umělců jsou přitom z jistého úhlu hodně blízké i návštěvníkům galerie, kteří se dosud o výtvarné umění nezajímali a zajímat ani nechtějí, možná by se ale docela rádi zúčastnili aktivit, které vymýšlí třeba právě Kateřina Šedá.

Encyklopedická výstava o soudobém umění v Domě umění vlastně žádá po divákovi pouze dvě věci. Otevřené srdce a nejméně dvě až pět hodin času. Výstava Začátek století je k divákovi vstřícná, jen si nesmí u pokladny opomenout vzít do výstavních síní písemného průvodce expozicemi. Obvyklá traumata některých uměnímilovných návštěvníků galerií, kteří trpí pocity, že některým aktuálním způsobům tvorby vlastně moc nerozumí, chce tato výstava léčit, nikoliv traumata prohlubovat.