Jarek Nohavica opět dobyl vítkovický Gong. Jeho věrné publikum mu tleskalo vestoje

„Dokud tady budu, tak budu hrát. A až odejdu, už se nevrátím“, předeslal na úvod Jarek Nohavica na pódiu postindustriálního Gongu, kde mezi železem a betonem vykouzlil dvouhodinovou písničkářskou show. Show s jadrným ostravským srdcem, která byla rázovitá a krásná, jako ta naše „ďura světa“, jak se zpívá v písni U nás na severu.

„Dneska se budu snažit mluvit co nejmíň,“ předeslal podruhé a pak vyzval publikum k hromadnému fotografování. „Ať fotí, jako na zahájení olympijských her v Gongu“, utahoval si z vyprodaného sálu, který se stal ještě několikrát terčem jeho přátelského lehce ironického štulcování.

„Tato písnička je o mně: Dežo,“ neopomenul hned odlehčit atmosféru a s bravurou předvedl skvostnou skladbu ze svého posledního alba, která končí ironickým povzdechnutím: Proč jsem se nenarodil černý. Nechyběl pohled světoběžníka v písni Jeruzalém, ani připomenutí zpravodajství songem www idnes.

Přestože Jarek Nohavica říká, že nebude moc mluvit a rozhodně nesklouzává k povrchním řečem, říká toho pořád dost a pro toho, kdo se umí dovtípit, možná někdy až trochu příliš. Přesto je to namístě, protože málokdo si dnes uvědomuje, že umění je především srostlé s místem svého vzniku a ať se tváří jakkoliv, vždy je součástí určité politiky.

A Nohavica, to je politik Ostravy jak poleno. „Ostrava je místo, kde se umělecky zábavné mísí ve velkém s nízkým a vysokým,“ povídá strhujícím způsobem a vzápětí zase zmrazí štulcem některé z rychle reagujících nadšenců „Už mi do toho netleskejte, bo to vypadá jako Ein Kessel Buntes.“

Politiku dělají lidé a ti hloupí jsou oprávněně terčem posměchu. A v Gongu nechybí ani politická rovina, která se scvrkla tak trochu na příliš jednoznačně vyřčené, že se na Klause seběhli kritici jako „sršni na pivo“. O tom  byla píseň U totemu tančí kmen, skladba reagující na honbu kolem nešťastné Klausovy amnestie. Obsahuje například slova: „U totemu tančí kmen, náčelník byl popraven, očička mu vydloubli vesničani přitroublí, v tento slavný den“.

V závěsu následuje bouřlivě přivítaná Pane prezidente s nezbytným proslovem „Už má patnáct let, vznikla poté, co velká voda zaplavila Moravu. Havel si ani nesmočil nohy, pak Klaus, třetí prezident… jen ta píseň je stále stejná…“.

Jako adekvátní esence řečeného pak zazní Vysockého song Šla pravda světem, u kterého mistr sedí na barové stoličce a zpívá do mikrofonu na stojánku. Polovina koncertu je pryč a na řadu se dostává opět publikum, které zase schytá sem tam nějaké ty ironické kapky: „Malé ostravské fiasko, krach,“ komentuje nespokojený Jarek vlažnou reakci publika, kterému se v předvánoční siestě jaksi nechce moc nahlas pět a pokračuje: „Nechci do vás rýpat, mnozí z vás jste šťastní, že jste vůbec sehnali lístky. Ty vole já fakt mám lístky na Jarka…,“ snažil se vyprovokovat sedící patnáctisethlavý dav k reakci, když očekával, že se většina zapojí k refrénu Cukrářské Bossanovy.  „Nic moc…“ komentuje chabou odezvu na známá slova: Sláva, cukr a káva a půl litru becherovky, hurá, půjč mi bůra, útrata dnes dělá čtyři stovky“.

Zvláštní koncertní segment ten večer v Gongu tvořil takzvaný „Dětský koutek, abyste se nedivili“, kde se objevují písně typu Když byl Pepa ještě mladý, nevěděl si s ničím rady. Chlastal pivo, jedl ovar, byl duševní polotovar…

„Šetři síly, netleskej, budeš zpívat!“, zase Jarek cílí do publika, které reaguje vřelým smíchem. Mimo jiné zazní Zbloudilý koráb s klávesami Roberta Kusmierského a malebným vokálem… Následuje Hlídač krav, kdy za zelené záře reflektorů si s mistrem zpívá i publikum ono chytlavé: pam pam padam pam padá dam…

Nechybí dokonce čerstvá letní novinka „Mám sako ze sametu, už z něho nevymetu prach. Po kapsách zátky piva, to když jsem ještě míval strach.“  Kytara a akordeon a hned za ní, pozor! Píseň jen pro jednoho pána. Kolega Kuśmierský musí „ostrouhat“ a akordeon cudně mlčí. Milostný song Zatímco se koupeš. Píseň, o kterou Jarka dodnes žádají dívky.

„Idě synek do maštala“ nabídne vzápětí souboj heligonky a akordeonu. Oba pánové Nohavica a Kuśmierský opouštějí své pietní pozice uprostřed pódia a vrhají se blíž publiku. Následuje žertovná poznámka o kapele Do klobuku (Jarek a Robert) s mimořádným kouskem, písní, co napsal Nohavicův táta. „Původně jsem se měl jmenovat Petr, ale když mě viděla máma: Jaromír. Slova Jaromír Nohavica starší a hudba Jaromír Nohavica mladší. Na přívozné pouti není nikde k hnutí…“.

Zklidnění a změnu k vážnějšímu projevu ukáže tak trochu sebezpytná Minulost, ve které se barevný doprovod reflektorů omezí jen na pár statických, bledých světelných kuželů.

Zelená – modrá: Jiné to nebude. S razantním utnutým závěrem se slovy Jiný to – finíto!

Rudá až do oranžova pak doprovází dojemné a stále silně v publiku rezonující Sarajevo.

Po deváté se z pódia linou už jen přídavky a jeden graduje za druhým. Báječná Kometa, při které je odpoutaný Jarek zpět u stojanu na strohém, tmavém pozadí, ale publikum se koupe v mihotání světel.

Opojná a ikonická Dokud se zpívá a to už je Gong na nohou – tleská se vestoje a v uších a železobetonem rezonuje Ostravo!!!

Heligonka a harmonika tančí, hráči si to štráfují z pódia do publika. „Tančíméééé,“ křičí Nohavica a člověk jen lituje, že Gong nemá taneční parket…

Míří si to pěkně nahoru, doprostřed hlediště až na ochoz, kde zmizí. Jarek je pryč a koncert skončil. Nadšení diváci se pozvolna trousí ven.