Neúnavní kurátoři Polášek a Popelář připravili ve Fiducii už 123 výstav

Snímky Dagmar Hochové (1926-2012) už dávno patří do pomyslné Síně slávy české fotografie. Proslulé jsou její snímky dětí či záběry z pohřbů Jana Palacha nebo Jaroslava Seiferta. Co z její tvorby představuje ostravská Fiducia?

Popelář: Soubor vystavených fotografií připravil ještě za života Dagmar Hochové kurátor Tomáš Pospěch. Hochovou si obvykle lidé spojují především se snímky dětí, proslulý je třeba její snímek Proti zdi z roku 1960, což je portrét dvou kluků, kteří s vervou skáčou proti oprýskané stěně a kopou do ní. Tahle výstava ale ten zažitý mýtus, že to byla hlavně fotografka dětí, trochu boří. Pro mě je vystavený cyklus až překvapivý a jsem rád, že vznikl.

Polášek: Výběrem jsem byl také překvapen. Výborný soubor, dobře chycené fotky.

Z té všední reality normalizace, jak ji zachytila Hochová, až mrazí. Třeba z těch pionýrů před pomníkem nebo z milicionářů. Člověk je rád, že už je ta doba pryč.

Popelář: Také proto je třeba tenhle syrový obraz normalizace vystavovat. Člověk totiž rád zapomíná.

Oba jste profesionální fotografové a fotka vás živí. Tak schválně, co jste fotili naposledy?

Polášek: Divadlo Antonína Dvořáka, zezadu. Do knihy o architektu Ivo Klimešovi, který budovu divadla v roce 1967 rekonstruoval.

Popelář: Také šlo o divadlo, vlastně o motorku v divadle. Jeden kluk z orchestru si tu motorku sám poskládal a teď se s ní fotil v divadle. I s baletkami.

Kdy jste se vy dva vlastně potkali? A kde? Počítám, že to nějak souviselo s fotografováním.

Polášek: Nesouviselo. Seznámili jsme se v roce 1991 při výkonu civilní služby ve vítkovickém domově důchodců pro ženy. Já nastoupil později, Martin už tam byl starý mazák.

Popelář: Roman dělal pomocníka v kuchyni a vrátného, já jsem tam uklízel.

To bylo pro fotografy zřejmě velmi zajímavé prostředí, určitě jste tam nafotili mraky působivých sociálních snímků.

Popelář: Tam jsem vlastně teprve začínal fotit.

Polášek:  Martin fotil jako strhaný, já jsem tam ale tehdy jen četl. Na vrátnici se snad ani nic jiného nedalo dělat.

Mohl jste přece vyfotit každou babičku, která šla kolem vrátnice?

Polášek: To by bylo hodně drahé, tehdy se ještě fotilo na filmy a každé políčko prostě stálo nějaký peníz.

A nápad založit v Ostravě fotografickou galerii přišel kdy?

Polášek: Výstavy jsem dělal ve Fiducii už v době, kdy klub provozoval literární vědec Miroslav Zelinský. Dnešní galerie vznikla v červnu 2001 a Martin byl ideálním spojencem k takovému projektu.

Popelář: Prvním vystavujícím byl fotograf Ivan Pinkava a na vernisáži zahrálo divadlo Teatr Novogo Fronta.

Kolik výstav jste od té doby udělali?

Polášek: Výstava Dagmar Hochové, která právě začala, má pořadové číslo 123. Kromě toho jsme uspořádali řadu výstav i mimo galerii: v Praze, Bratislavě nebo v Bruselu.

Popelář: Děláme deset výstav ročně, dříve dokonce jedenáct, to už ale bylo moc velké tempo.

Nemáte pocit, že vám práce věnovaná galerii ubírá z času, který by se dal věnovat vlastní umělecké práci? Běháte pořád kolem jiných fotografů, nevadí vám, že se neběhá také kolem vás a vašich fotek?

Polášek: To je samozřejmě vždycky příjemné, když kolem vás běhá nějaký galerista. Loni jsem měl výstavu ve Fiducii a Martin kolem mě běhal ze všech sil (smích). Já si nemyslím, že by mi galerie nějak výrazně kradla čas, ten mi užírá hlavně práce, protože uživit se fotografií, to schlamstne strašně moc času.

Popelář: Mám to podobné.

Které z výstav za těch dvanáct let považujete za TOP, za srdeční záležitost?

Polášek: Úžasné bylo už to, že prvním vystavujícím byl Ivan Pinkava. To jsme si nastavili laťku, kterou pak bylo hodně těžké udržet.

Popelář: Hodně vysoký start.

A další jména?

Polášek: Husarským kouskem bylo třeba i to, že jsme vůbec k první výstavě v Česku přemluvili slavného polského fotografa Zbigniewa Liberu. Napřed vystavoval ve Fiducii a teprve potom ve Veletržním paláci v Praze.

Popelář: Mám rád klasiku i objevy. U výstav klasiků české fotografie je příjemné, že s těmi snímky můžeme pracovat, mít je v ruce. Svůj archiv nám dal třeba k dispozici Josef Moucha a my jsme z něho vytáhli jeho cyklus snímků ze základní vojenské služby, který je dnes galeriemi velmi žádaný.

To je váš objev? Tak to klobouk dolů, vždyť je to možná vůbec nejlepší fotografické svědectví o základní vojenské službě za socialismu. Jak vůbec fotografy do galerie vybíráte? Jste dva, nehádáte se o některá jména? Oběma se přece nemohou líbit stejní autoři.

Popelář: Hádkami neztrácíme čas.

Polášek: Dohodli jsme se, že každý z nás má právo veta, zatím jsme ho ale ani jeden nevyužili. Ve fotce máme oba docela široký rozptyl, nechceme se omezovat jen určitým okruhem jmen nebo stylem, takže jediným měřítkem je, že chceme představovat kvalitní fotky. A na tom se shodneme.

Na co se má milovník fotografie těšit příští rok?

Polášek: Připravujeme čtyři výstavy, které se budou věnovat přelomu osmdesátých a devadesátých let, od sametové revoluce už totiž uplyne čtvrtstoletí. Budou to Alexandr Skalický, Karel Novák, Jan Jindra a Jan Svoboda. Ve druhé linii budeme představovat mladé autory, kteří se zaobírají instalací svých fotografií v prostoru, půjde celkem o tři výstavy a už v lednu představíme Nikolu Tláskalovou.

Popelář: V létě zase půjdeme hluboko do historie ostravské fotografie a uvedeme projekt Jiřího Hrdiny, který představí vůbec první ostravské fotoateliéry, konkrétně z let 1890 až 1914. Návštěvník uvidí třeba snímky z Čertovy Lhotky, což jsou dnešní Mariánské Hory. K žádosti u císaře pána o povýšení Lhotky na městys byla totiž připojena i fotodokumentace. 

Tak to bude v Fiducii zase po čertech dobrý galerijní rok. Dobré světlo, pánové.