Jarek zpíval koledy pod vysokými pecemi. Koncert zdarma přilákal pět tisíc lidí

Nesem vám noviny, Narodil se Kristus pán, Půjdem spolu do Betléma, Štědrej večer nastal, Pásli ovce Valaši… Jedna po druhé, hrnula se koleda za koledou ve sváteční adventní podvečer na placu u Gongu, novodobého Světlíkova fenoménu.

Kupodivu, jak bystře zaznamenali někteří z účastníků, nezazněla píseň Vánoce, Vánoce přicházejí. Copak to? Že by přemíra svátečního patosu? Těžko říct, ale je na chlup jísté, že krajně podivná slova novodobé pseudokoledy by se v hrdle ostravského barda vzpříčila.

Naštěstí Jarek je Jarek a ten z přemíry patosu dokáže briskně vybruslit. Jak by ne, když sem štráfujou návštěvníci, co se mezi sebou chlubí: „Tak tady jsem fáral!“ Ale Ostravo, to už není v kursu, teď se tady všichni veselí a popíjejí svařák, pět tisíc návštěvníků pěje s bardem a občas někdo jen tak z nostalgie zavýskne Baník p… A Jarek radí matkám: Zacpat děckam uši.

Čtvrhodina sponzorských povinností je ta tam a jedeme dál. Z vánočních koled se briskně a lehounce přenášíme k Jarkovým hitům. Zazní Kometa, Pasák krav, jako bychom byli na Nohavicově řadovém koncertě a zrovna v tom nejlepším. Z Těšína odjíždí vlaky co hodinu… do rytmu dupou černé papírové boty… a pak až to s ním zase sekne, a děcka bacha, v Bělském lese toulají se mamuti.

Atmosféra je sváteční, Jarek to umí, dokáže zářit více než Ježíšek a nechává zapomenout na předvánoční starostí. To je také jeho největší poselství k přihlížejícímu davu.

Vlaštovko leť, zní na závěr, krásně a nefalšovaně s notnou dávkou nostalgie, ale i s pohledem někam výše, tam, kde se snad nachází i nějaký ten anděl.

Neuvěřitelné a krátké, jen pouhých čtyřicet minut, a lidi se rozprchnou na všechny strany. Jedna kytara a jedna heligonka. Jarek z Ostravy a Robert z Varšavy. Nic víc. A přece tolik.