Beata Hlavenková: Zásadním člověkem mých studií v Ostravě byl Edvard Schiffauer

Jaké byly vaše úplné začátky? Kdo a kde vás přivedl ke komponování a ke hře na klavír?

Začala jsem v šesti letech na Základní umělecké škole v Třinci. Mé poděkování patří především mým rodičům, kteří mě k hudbě vedli. Přesto, že jsem nebyla hned na ZUŠ přijata, to nevzdali a bojovali. To se ostatně paradoxně stalo i u přijímaček na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Zřejmě věděli, že to snad bude má cesta a taky nemají v lásce, když se nehraje fair play…Máma se mnou cvičila, táta mi pak pomáhal zahrát si nějaké písně, které jsem třeba slyšela v rádiu. Irena Tokarzová mě pak jako dítě ve skladatelské hudební nauce zaujala svým entusiasmem pro kompozici.

Na Janáčkově konzervatoři jste vystudovala skladbu. Na vašich stránkách však není uvedeno u koho. Co Vám studium skladby na konzervatoři dalo do konkrétní tvůrčí praxe?

Edvard Schiffauer byl pro mě zásadním člověkem v době mého studia na Janáčkově konzervatoři. Jednak mě v druhém ročníku sám a ochotně převzal ze „spárů“ jedné velmi demotivující „neučící“ profesorky a pak také byl vždy ochoten poradit, ať už jsem donesla úpravu koledy, jazz, fusion věc pro kapelu nebo samozřejmě když jsme pracovali na tzv. artificiální skladbě. Velmi jsem mu vděčná. Nemůžu také nevzpomenout na paní profesorku Kristinu Římanovou, která mne učila na klavír a vždy dbala na krásný a ušlechtilý tón.

Pak jste se dostala na prestižní americkou University of Massachusetts. Jedním ze studijních zaměření byla jazzová kompozice. Kdysi jsem si myslel, že jazz se musí hlavně hrát… Co vám škola přinesla?

Během studia jsme měli určité portfolio skladeb a jejich obsazení, které jsme museli zvládnout. Od malé kapely, přes vokální ansámbl, big band až po studio orchestra ( big band se smyčci a dřevy). Důležité pro nás (studovali jsme tam s mým mužem oba) bylo taky setkávání se skvělými muzikanty, kteří měli tzv. masterclass. Jejich systematičtější přístup k věci a jejich entusiasmus a víra, že když člověk jde za svým, tak toho dosáhne. Dále třeba ještě cesty do New Yorku na koncerty.

Vaše skladatelská činnost jde ruku v ruce s aktivním hraním. Vzpomenete si na svou první kapelu a vystoupení?

Do první kapely jsem nastoupila ve 12 letech. Hrála jsem na klávesy, zpívala, něco i napsala. Vlastně mě vzala do party má sestřenice. Kapela se jmenovala Ancora a byla velmi činná v křesťanském společenství SCEAV. Neumím si představit, že bych třeba jen hrála nebo jen skládala či aranžovala. Jsem moc ráda, že můžu tyto aktivity střídat, čímž se vyhýbám určitému stereotypu a nabírám tak dech pro nadcházející projekt.

Podílíte se s úspěchem na deskách úspěšných a pozoruhodných autorů, jakou jsou Iva Bittová, Lenka Dusilová atd. Jak probíhá spolupráce? Dostanete zakázku? V čem spočívá váš podíl?

Lenka Dusilová je pro mě zásadní souputník a ojedinělá muzikantka a zpěvačka. Oslovila mě v roce 2005, od té doby jsme spolu zažili mnoho nejen hudebního a nejen pozitivního. Ale to ke vztahům patří. Na pódiu, když hrajeme třeba jen ve dvou, je velké souznění. Společný projekt Eternal Seekers ještě spolu s Clarinet Factory byl pro mě taky jedním ze zásadních hudebních setkání. Baromantika s dalšími ojedinělými muzikanty se zas pohybuje v lehce jiném žánru, ale vždy je to uvěřitelné, silné.  Myslím, že jsme si s Lenkou navzájem inspirací, motorem. Pro Ivu Bittovou jsem předělávala její věci do orchestrálních úprav. K projektu mě pozval Petr Ostrouchov, který celý projekt nejen táhnul, ale napsal i krásné aranže. Velká zkušenost…

Existuje stále váš hudební projekt s manželem Patrikem?

S Patrikem se momentálně hudebně setkáváme jen v projektu Baromantika Lenky Dusilové jako aranžéři, spoluautoři, producenti a instrumentalisté. Ale o hudbě a našich projektech mluvíme stále. Patrik slyšel všechny nápady pro Theodoros, radil, připomínkoval, album se mnou produkoval.

Zkuste jmenovat pět vašich oblíbených jazzových skladatelů…

Maria Schneider, Michal Tokaj, Astor Piazzolla, Kurt Rosenwinkel, Herbie Hancock.

A pět klasických?

Béla Bartók, Arvo Pärt, Steve Reich, Johann Sebastian Bach, Claude Debussy.

Pestrý výběr. Kdo vás hudebně nejvíc ovlivnil?

Když nad tím přemýšlím, více mě asi ovlivňují určité emocionální hudební zážitky, koncerty, poslech hudby…Protože dost často, to jsou právě okamžiky, kdy se mi zrodí nějaké nápady, co a jak dělat… Přinášejí mi inspiraci.

Líbí se mi, jak se ve vašich skladbách nenásilně spojují jazzové postupy s klasickou tematickou a formální prací. Jakou hudbu vlastně ráda posloucháte?

Momentálně strašně ráda poslouchám písňovou muziku Bon Iver Justina Vernona. Dále je to třeba Owen Pallett, Grizzly Bear, Radiohead, Brad Mehldau, Joni Mitchell, Sufjan Stevens atd.

Vaše první sólové album Joy for Joel je vysoce sofistikovaná deska, která stylově nejvíc zapadá asi pod označení jazz nebo fusion. Theodoros je proti tomu návrat k intimitě. Kde se vzal ten kontrast?

Myslím, že Joy For Joel je moderní autorská jazzová deska, bála bych se označení fusion. Vychází z období okouzlení tímto žánrem, dále světovými hráči, které velmi obdivuji a kteří na desce hrají – Ingrid Jensen, Rich Perry, Dave Easley… Mám ráda kontrasty, překvapení, výzvy, nemám ráda stereotyp… Proto Theodoros.

Jak se příchod vašeho syna Theodorose na svět promítl do koncepce nového alba?

Když jsem nepřímo naznačila u prvního alba, komu je věnováno (starší syn je Mathias Joel) musela jsem jen vymyslet jak použít jméno druhého (Theodor Eli). Ale obě první jména znamenají jednak v hebrejštině a řečtině to samé – Boží dar, což je silné téma samo o sobě.

Inspirovala jste se také něčím vnějším? Čajkovského klavírní cyklus Roční doby začíná také Lednem.

Myslím, že ne. Pro mě je Boží dar život, který se skládá z let, měsíců, dnů. A řazení od ledna mi prostě přišlo logické.

Proč jste si zvolila pro názvy měsíců, které jsou zároveň názvy jednotlivých skladeb, řečtinu? Vnímám správně souvislost s řeckým jménem vašeho syna, nebo máte nějaký hlubší vztah ke kolébce evropské kultury?

Jak sám říkáte, je to kolébka evropské kultury, která nás samozřejmě velmi ovlivnila. Přišlo mi koncepční použít řecké názvy měsíců, vždyť spousta jazyků z těchto názvů vychází.

Všiml jsem si, že důležitým elementem vašeho nového alba je také ticho. Slyšíte ticho ráda?

Ano slyším, zvláště večer po usnutí dětí (smích).

Moc se neženete do propagace nové desky, jak to bude s koncerty k ní?

Ale já se docela ženu… Připravila jsem nový web, oficiální facebookovou stránku, oficiální youtube kanál, pracuji s více lidmi, kteří mi pomáhají s propagací i v zahraničí, řeší se japonský distributor a vůbec mám hodně plánů, kam Theodora dostat. Je to běh na dlouhou míli, ale věřím, že se dostaví výsledky. Každopádně je teď pro mě důležité připravit koncerty, křest bude 1. a 2. února v kostele Sv. Vavřince v Praze. Pak teprve se víc věcí dá rozjet, protože bude jasno, jak to zní naživo a co s tím.

Blíží se Vánoce. Jak je prožíváte? Křesťansky nebo relaxačně?

Rodinně, křesťansky, relaxačně.

Mění se během Vánoc nějak hudba, kterou posloucháte? Jakou muziku o svátcích preferujete?

Mám ráda koledy, třeba nedávno jsme objevili zajímavé úpravy skvělého hudebníka Sufjana Stevense. Pak klasické, české, ale vkusných úprav znám bohužel málo. Pak nedám třeba dopustit na koledy zpívané Frankem Sinatrou.

Co byste si přála do nadcházejícího nového roku?

Abych si častěji uvědomovala, v jakém blahobytu tady žiji, že mám kde bydlet, mám co jíst, mám krásnou rodinu, zázemí, nežiji ve válce a můžu dělat hudbu.