Tři z nejlepších básní roku jsou spjaty s Ostravou. Od Hrušky, Chrobáka a Krupy.

Básník Petr Hruška se v Ostravě narodil a ta mu je celý život domovem i velkou literární inspirací. Za sbírku Darmata letos získal vůbec nejvyšší české literární ocenění: Státní cenu za literaturu. S jeho bydlištěm v Tyršově ulici v centru města jsou spojeny i verše vybrané mezi nejlepší básnické kusy letošního roku, báseň vyšla v časopise Souvislosti č. I/2003.

„Každá moje báseň má takový detail, který kotví v realitě, který je skutečný, přestože báseň jako celek je stvořena za účasti fantazie a bůhví čeho všeho. Nějaký konkrétní detail tam ale vždycky je. V této básni je to shrnutá deka a rozkopaná postel, ze které jsem jedno odpoledne vylezl a když jsem se otočil, tak jsem viděl, jak je ta rozkopaná odpolední postel hrůzostrašná a zároveň krásná. A přes tenhle detail jsem se dostal k celé té básni. Ta postel, to jsou vrátka do reality.“

Otoč se
kde jsi včera spal
a uvidíš naprostou dočasnost
tenkou mršinu deky
zmačkané působiště
vodu v hrnku zlověstně starou
uvidíš jak ses snažil
být
a přečkat
jak s tebou v jednu chvíli
hodil sen
jak se do všech stran
od tvého ležení
celou dobu rozbíhala pustina
jak ses vyhrabal
a znovu stanul
proti strašlivé rychlosti světla

***

Básník Jakub Chrobák je sice Valach, v Ostravě ale vystudoval českou literaturu a dlouhý čas také na Ostravské univerzitě vyučoval. S Petrem Hruškou ho spojuje dlouholeté přátelství a oba básníci budou ve středu od 20 hodin hosty Literární paseky v ostravském klubu Les. Verše vybrané mezi nejlepší básně roku vyšly v časopise Texty č. 60.

„Je to úplně konkrétní momentka z hospody Na Růžku, kde jeden stůl je zvláštně vystrčený a vlastně vyřezaný do takového srpku. Stůl v rohu, který tam vlastně ani nemá být, u něhož sedává chlapík jak z obrazu a jako by pořád byl ve zlatém řezu. Chlap je to zvláštně úsměvavý, sedí tam, trůní tam a nic moc neříká, jen pije pivo. Občas si ale k němu přisedne takový malý a velmi dynamicky se pohybující muž, který něco pořád vykládá, zatímco ten první chlap tam pořád sedí jako sfinga. No a tenhle obraz se mi velmi pozdává.“

ZLATÝ ŘEZ: OVÁL

Ramenama
– záda ve stěně –
lomí se do zdi.
Jak tam je!

Ten druhý s kofolou
se dívá:

Jako by vesmír
začal teď,
hmotou se klube sněť,
je živá.

Jak upil piva!
Ten druhý s kofolou
se dívá…

***

Milan Krupa rovněž vystudoval Ostravskou univerzitu a v literárním světě je zapsán jako svébytný autor „říkaček“, jak sám říká svým básním, které vznikají velice spontánně. Krupa mnoho let roznášel noviny v centru Ostravy, nyní je v invalidním důchodu. Pražské nakladatelství Kalich mu vydalo sbírku To pivo je mým topivem.

„Básnička vznikla už v roce 1988 a do výboru nejlepších básní roku 2013 byla zařazena proto, že nově vyšla v mé knize To pivo je mým topivem. V roce 1988 jsem studoval výtvarku na Pedagogické fakultě v Ostravě a je možné, že verš „jak ta barva krásně vsakuje, krásně vsakuje“ nějak souvisel s mým studiem. Nicméně jako většina mých básní vznikla i tato zcela spontánně, neplánovaně, nijak jsem si předem neurčil, o čem ta báseň bude. A vlastně už jednou vyšla, ovšem ve velmi malém nákladu, když Elli Tiliu zapracovala báseň do své ročníkové práce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, jmenovalo se to Z dopisů M.K.  Všechna ta slova jsou okamžitými asociacemi, nemyslel jsem na žádný konkrétní knoflík, ani se k básni neváže nějaká moje příhoda s jehlou.“

Jak ta barva krásně vsakuje, krásně vsakuje
jak ta látka poskakuje, poskakuje po pultu

Jak ten knoflík krásně visí ou
jak ta šňůrka šňůrky drží na nohou 

Jak ta jehla bodá ne do mne, ne do mne
jak je ta nit dlouhá až za mne