Ke kytaře mě přivedl strýček, říká Jakub Sivek, který bodoval na soutěži konzervatoří

Zkus si vzpomenout, kdy poprvé se ve tvém životě objevuje kytara jako objekt zájmu?

Pokud si vzpomínám dobře, tak to bylo někdy kolem mých deseti let na návštěvě u strýčka, kde mi tento nástroj učaroval. Hrál na něj pár akordů a já se je snažil odchytit. Po pár týdnech mě napadlo, že bych se mohl na tento nástroj naučit hrát. Ale nejdřív bylo třeba nějaký pořídit. Zamířil jsem tedy do hudebnin v centru Ostravy, kde se mne ujal Kostas Chadziantonidis. Za pár dnů jsem k němu šel na první soukromou hodinu kytary.

Co bylo dál? Učil ses u něj noty?

Zpočátku vůbec ne. Bránil jsem se notám, co to jen šlo, a šel jsem hlavně po sluchu. Po určité době mi řekl, že je třeba se jít učit dál a doporučil mi výborného kytaristu a pedagoga Petra Vitáska, který učí na ZUŠ Eduarda Marhuly. Po celou dobu jsem měl naštěstí obrovskou podporu svých rodičů, za což jsem opravdu velmi rád. Po pár letech jsem začal uvažovat, co po základní škole. Kytaru jsem měl opravdu velmi rád, ale do té doby jsem hrál pouze jazz a blues. Začal jsem tedy docházet na hodiny klasické kytary k Radku Zajacovi.

A od Radka Zajace už vedla přímá cesta na Janáčkovu konzervatoř k profesoru Ondřeji Gilligovi?

Ano. Radek je také jeho bývalý žák, jak jistě víš, takže jsem v podstatě navázal na podobný styl výuky. Konzervatoř byla dalším stupínkem na dlouhé cestě.

Jaké to je studovat u jednoho z nejlepších profesorů kytary v České republice?

Úžasné. Já myslím, že jsem měl opravdu obrovské štěstí, dostat se právě k němu. V době kdy jsem se hlásil na konzervatoř, měl naštěstí volné místo. Vzpomínám si na první hodinu, kdy jsem byl velmi nervózní a nevěděl, koho mohu čekat, byť jsem dopředu slyšel, že je to velice vstřícný a milý člověk. Po první hodině jsem byl nadšený, líbil se mi jak profesní tak především lidský přístup, který pan profesor Gillig má. Jsem i teď velmi rád, že mohu být studentem právě v jeho třídě a těší mě, že se v dnešní době ještě najdou takoví lidé, jako on.

Kolik hodin denně průměrně cvičíš? Měnilo se to nějak před soutěží?

Když jsem byl na ZUŠ, stačila i půlhodinka denně. Pak jsem dostal na konzervatoři hned ze startu z kytary dvojku, což mne probralo z toho snu a začal jsem cvičit mnohem více. Čas se zvedl na zhruba čtyři hodiny denně. Později jsem zjistil, že pokud je člověk vnímavý a používá při cvičení na nástroj nejdůležitější věc, a sice hlavu, zjistí, že se velice zkracuje doba potřebná k nácviku, protože už ví, jak na to. V tomto mi také hodně pomohl pan profesor – poradil mi, jak zefektivnit čas.

Kdysi byl ovšem trend opačný. Třeba Vladimír Mikulka vzpomínal, že cvičíval na konzervatoři osm až deset hodin denně! A je to excelentní kytarista.

Ano. Vzpomenu třeba Pavla Steidla, který říká, že cvičíval i 8 hodin denně. Nevím ovšem, kde tito mistři brali ten čas, protože já ho nemám, i kdybych se rozkrájel. Je to zčásti i mou neschopností si jej zorganizovat. Dalším faktem je, že dříve studium na konzervatoři vypadalo zcela jinak. Připadá mi, že se kladl opravdu velký důraz na výuku nástroje a studium ostatních předmětů bylo upozaděné.

Přece jen jsi času našel asi dostatek, když se ti povedlo získat 3. místo v celostátní soutěži konzervatoří ve hře na kytaru. Očekával jsi, že získáš nějakou cenu?

Abych byl upřímný, neočekával. Už při registraci jsem nahlédl do seznamu účastníků v mé kategorii a zahlédl spoustu jmen, o kterých jsem věděl, že se jedná o velmi dobré kytaristy. Konkurence byla opravdu vysoká.

Nepatříš tedy k těm sebejistým borcům, kteří si jdou suverénně pro první ceny?

Já rozhodně k těmto borcům nepatřím a nemohu se k nim řadit. Vezměme si, že tito interpreti hrají na nástroj už od útlých let a věnují se celou svou kariéru studiu klasické hudby. Já začal s klasickou hudbou až rok a půl před zkouškami na konzervatoř, takže si myslím, že proti těmto kytaristům mám pořád obrovský handicap. Ovšem fakt je, že na soutěži se tě nikdo neptá, jak dlouho hraješ, maximálně je to malé bezvýznamné plus po odehraném výkonu, když se tě někdo zeptá.

Jak jsi spokojen se svým výkonem?

Já myslím, že se to vzhledem k okolnostem (byl jsem mírně nervózní a ne příliš spokojen s kvalitou tónu) celkem povedlo. Nakonec jsem velice rád, že porota ohodnotila můj výkon právě takto.

Jaké byly tvé pocity po zveřejnění výsledků?

Určitě mě to nakoplo. Jsem člověk, kterého nakopne pozitivní i negativní stránka věci.

Jaké cíle si kladeš do budoucna?

Chtěl bych se kytaře věnovat, jak nejintenzívněji to jen půjde a dál se v ní zdokonalovat. Po konzervatoři mám v plánu hlásit se na nějakou vysokou školu, mým vysněným místem je Polsko, kde v současné době vyučují jedni z nejlepších kytaristů na světě.

Předpokládám, že se budeš hlásit i k Marcinu Dyllovi, který učí v Katowicích a je považován za jednoho z nejlepších současných kytaristů na světě?

Ano, tento člověk mě v poslední době velmi oslovil svou hrou.

Je ještě někdo, jehož kytarové umění je pro tebe vzorem a metou?

Mým dalším obrovským vzorem je kytarista Pavel Steidl, který rovněž patří ke světové špičce. Je to také velice příjemný člověk. Nadchnul mě zejména svým systémem cvičení, obrovským nadšením pro hru, virtuozitou a muzikálností. Považuji ho bezpochyby za jednoho z nejlepších, jeho specialitou je zejména interpretace klasického a romantického repertoáru.

Jakou skladbu by sis rád v budoucnu zahrál?

Tak těch je spousta, ale opravdu rád bych si zahrál Sonátu k poctě Luigi Boccheriniho od úžasného skladatele Maria Castelnuova-Tedesca.