Koncert na německou notu působil monotónně, filharmonie ale podala nadprůměrný výkon

O Aleksandaru Markovići se hovoří a píše v superlativech, a tak jsem byl velmi zvědav na to, jak se předvede s Janáčkovou filharmonií.

Program, který v Ostravě na dvou koncertech představil, se skládal výhradně z děl německých autorů. Na úvod zazněla předehra k opeře Parsifal. Wagnerova poslední opera je považována za mistrovské dílo, labutí píseň geniálního hudebního reformátora. Markovićovo vedení orchestru bylo jisté a precizní. Povedlo se mu vytvořit plastický hudební obraz, ve kterém nejde ani tak o vystižení základních dějových reálií, jako spíš o filozofii a křesťanskou etiku příběhu. Kouzlo Velkého pátku ze třetího dějství téže opery bylo taktéž přesvědčivé a mělo tu správnou atmosféru.

Nemilou skutečností bylo faux pas tří starších posluchačů, kteří se při čtvrtečním koncertě po několika minutách předehry zvedli a opustili sál. Bohužel hulvátství se projevuje i na koncertech klasické hudby a je nepříjemnou součástí české mentality.

Ústřední skladbou večera byla Alpská symfonie Richarda Strausse. Jedná se o skladatelovo hudební vyznání velehorám v podobě jednolitého hudebního bloku, který je rozčleněn do dvaadvaceti částí s přesnou Straussovou charakteristikou (Noc, Východ slunce, Vstup do lesa atd.) Takřka hodinová symfonie dokončená v roce 1915 neměla lehký život. Pro svou programní popisnost navozující až jakési „hudební obžerství“ byla od počátku kritizována zejména českými muzikology. Důvody této negace jsou však poměrně věcné: zvuková bombastičnost a triviální využívání nástrojů k zvukomalebným efektům ilustrujícím zurčící vodu, pasoucí se stádo a další děje se velmi brzy oposlouchají. Z hlediska čistě melodického a formálního je symfonie poměrně skoupá na invenci. Přesto však je dokladem jedinečného instrumentačního umění Strausse, které bylo skutečně mimořádné.

Orchestr pod Markovićovým vedením začal dobře. Slavné téma žesťů v Noci bylo neseno s vážnou strohostí, navozující představu klidného kamenného chladu velehor. V náročném crescendu před fortissimem samotného Východu slunce se však hudebním protagonistům nepodařilo napětí patřičně vygradovat a velkolepý zvukový ohňostroj slunečních paprsků se bohužel nekonal.

Další části symfonie již byly vystavěny přesvědčivěji. Přesná rytmická sekce a o poznání lepší žestě již v sólových partech nezaváhaly a nadějnému Srbovi se podařilo pompézní symfonický obraz vystavět přesvědčivě.

Z hlediska dramaturgického se domnívám, že nebylo šťastné zařadit na program jednoho koncertu díla dvou autorů stejné národnosti. Ač se jedná slohově i stylově o odlišné skladatele, chyběla tam melodická svěžest a odlehčenost. Z pomyslného srovnání melodické invence by vyšel jako vítěz Wagner. Jeho „nekonečná“ melodická linka, se sice posluchačům vnímá obtížněji, ale je velmi bohatá na nádherné postupy a myšlenky. Jako celek koncert působil trochu monotónním dojmem.

Marković však prokázal vynikající dirigentské řemeslo a orchestr pod jeho vedením podal nadprůměrný výkon. A to není málo.