Nová inscenace Bílého divadla přináší ve zkratce pohnuté osudy Sidonie Nádherné

Autoři scénáře se nechali inspirovat životním příběhem české šlechtičny baronky Sidonie Nádherné, poslední majitelky zámku ve Vrchotových Janovicích. Sidonie Nádherná byla celoživotní přítelkyní básníka Rainera Marie Rilkeho. Jak stojí v programu k inscenaci, byla  „ženou mimořádnou a nesnadno zařaditelnou, nevěstou před Bohem spisovatele Karla Krause, milenkou Maxe Švabinského, autora jejího portrétu. V roce 1948 za pomoci převaděče uprchla přes hranice státu před komunistickým režimem, a do vlasti se vrátily už jen její ostatky, které přivezl ze zahraničí v roce 1990 někdejší ministr kultury Pavel Dostál, aby byly uloženy v zámeckém parku ve Vrchotových Janovicích.“

Inscenace Bílého divadla je vedena v duchu poetiky tohoto neprofesionálního divadla, takže spoléhá především na vizuální dojem vznikající v duší diváka skrze vytvořené jevištní obrazy. Významnou stavební složkou jsou lidové písně v přednesu členů souboru a hudba vůbec.

Slabinou celého jevištního tvaru je nejasná vnitřní příběhová linka a celková popisnost a místy až patetičnost textu, částečně i sama úroveň interpretace.

Diváci mohou sledovat ve zkratce shrnutý barončin život, její nevázanost ve vztazích k mužům, její snahu vrátit vlastní majetek do stavu, ve kterém byl před tím, než jej začali v průběhu druhé světové války využívat nacisté. Inscenace se dotkne i let 1945 až 1948 před útěkem Sidonie Nádherné do emigrace. Nejsilnějším okamžikem celého představení je chvíle, ve které se jeden z protagonistů ptá publika: „A co Bůh, vidí to? Vidí? A co se stane, když se kostelní zvony promění ve vraždící nástroje?“

Je pravdou, že celek je pozanamenán uzavřením předsavení jakoby do sebe, herci zejména v okamžicích, kdy deklamují text, nemyslí příliš na komunikaci s publikem. Celku chybí tempo i rytmus a s porovnáním s předchozími opusy Bílého divadla i nápaditost.

Na druhé straně nelze této inscenaci upřít srozumitelný postoj k nadčasovým hodnotám, mezi kterými jsou v tomto případě na prvním místě láska k rodné zemi, k lidským svobodám a právo každého člověka prožít si svůj život podle vlastních lidských principů vycházejících z historických hodnot.

Bílé divadlo se zřídkakdy  vyjadřuje přímo k aktuální společenské a politické situaci a společenským rizikům a hrozbám.  V případě inscenace Sidonie Nádherné toto pravidlo porušilo a srozumitelně říká, co si myslí o životě prožitém v nesvobodě. Hlavní devizou celého projektu pak je právě varování před ztrátou svobody jako takové.