Bouřlivé konfrontace názorů na Ost-ra-varu vedou k úvahám o jeho zrušení: Anketa kritiků

Marie Caltová, dramaturgyně, Divadlo J. K. Tyla Plzeň: Podle mého názoru je momentálně v Ostravě jedno divadlo, které bezvadně funguje, které mne oslovilo a které se mi velice líbilo, a to je Komorní scéna Aréna. Byly to zejména inscenace Gogolových Hráčů a Ruská zavařenina Ludmily Ulické. Tady čtu téma, vidím režijně propracovanou inscenaci, je to zrytmizované a ti lidé na ploše se poslouchají, je tam kontakt a je to skutečně umělecký tvar. Jsem ráda, že jsem na letošním Ost-ra-varu byla, protože vidět dvě dokonalé inscenace je pro mne skvělé. K práci Národního divadla moravskoslezského mám výhrady, i když jsem viděla jen tři Gáborovy režie a dvě inscenace Janusze Klimszy. V těch režírovaných Peterem Gáborem je řada nápadů, je to rozpohybované jeviště, ale velice těžko tam čtu téma. Přitom ty věci samy o sobě téma mají. Největším zážitkem z tohoto divadla bylo představení hry Slož mě něžně v režii Janusze Klimszy. Ocenila jsem v něm zejména výkon Veroniky Lazorčákové, která je v každém okamžiku autentická, krásná a dokazuje že je skvělá herečka. Slož mě něžně se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem tady viděla.

Vladimír Just, katedra divadelní vědy FF UK Praha., Praha: Pro mne největším zážitkem bylo představení hry Ruská zavařenina v Komorní scéně Aréna, druhým v pořadí pak opět v Aréně Gogolovi Hráči. A také Můj romantický příběh u Bezručů. Největším zklamáním bylo bohužel s výjimkou inscenace hry Slož mě něžně všechno, co v programu hrálo Národní divadlo moravskoslezské. Jak dramaturgicky, tak inscenačně bohužel dost nedokonalé. V doprovodném programu také byla jedna záležitost, na které se podíleli herci Národního divadla moravskoslezského, měl to být kabaret, ale na rozdíl od Bílého divadla v podání i některých profesionálů. Tak pokud za tohle někdo bere peníze, tak je to ostuda.

Vladimír Mikulka, server NaDivadlo: Největším zážitkem bylo představení Hráčů v Komorní scéně Aréna, tím nejhorším pak Tristan a Isolda v Národním divadle moravskoslezském.

Taťjana Lazorčáková, katedra divadelní vědy Univerzity Palackého, Olomouc: Mám tři největší zážitky: Hráče v Aréně, Ruskou zavařeninu tamtéž a pak Můj romantický příběh v Divadle Petra Bezruče. Pak jsou inscenace, které mne zaujaly tématem nebo interpretací – sem řadím například Smrtihlava v Národním divadle moravskoslezském. I když jsem musela nacházet prostor pro spojení se současností sama a stejně tak prostor pro rezonanci témat, které se mě týkají, ve výsledku a navzdory tomu, že k této inscenaci mám dílčí výhrady, jsem vnitřně spokojená. Trošku mne zklamal Král Lear u Bezručů. Ale budu si muset ujasnit, proč to u mne nefungovalo. Chyběly mi tam třeba, a to vím už teď, více prokreslené vztahové záležitosti mezi postavami.

Jiří Štefanides, katedra divadelní vědy Univerzity Palackého Olomouc: Asi nejvíce zaujala diváky i kritiky Komorní scéna Aréna. A to v podstatě všemi inscenacemi. Naopak pro mne dost překvapivě, protože to často nebývá, se vynořilo mnoho problémů v inscenacích Národního divadla moravskoslezského. Pro mne osobně největším zážitkem byli Gogolovi Hráči v Aréně. Inscenátoři i herci se pustili se do nerovné soutěže s legendární inscenací pražského Činoherního klubu, ale udělali to po svém a takovým současným způsobem, že to stojí za zaznamenání. Těch horších zážitků bylo několik, bohužel nejméně zdařilá mi připadala inscenace Tristana a Isoldy v režii Janusze Klimszy v Národním divadle moravskoslezském. Tady vidím několikanásobné nedorozumění v inscenačních postupech a převažující odmítavá reakce festivalového publika byla asi namístě.

Josef Hermann, teatrolog, Praha: Největší zážitky mám dva.  Komorní scéna Aréna přesně ví, o čem chce hrát a jak to chce hrát. Vytvářejí konkrétní velmi jasnou jevištní poetiku,a to je něco, co je k nezaplacení. Ruská zavařenina mne vzala ze všeho nejvíce. To neznamená, že by to ostatní nebylo zajímavé. Podobně mne potěšili u Bezručů, kde jsem viděl dvě inscenace, před kterými se jen skláním, a to Pěnu dní a pak Můj romantický příběh. V případě Pěny dní jde o převedení známé literární formy do jevištního tvaru, a to je vždy obtížné. A Můj romantický příběh, ten patří k naprosto aktuálním věcem, které se dnes na divadle hrají, včetně způsobu, jak se to hraje. Mne z toho až mrazilo. Byť je to velmi zdařilá komedie, tak žádná velká legrace to tedy není. Co mne mrzí, to je propad činohry Národního divadla moravskoslezského. Nemohu jinak než nespojovat to s osobností šéfa činohry. Tady se ztrácí jak poetika, tak to, o čem by se dneska mělo hrát. A jako že všechno má své souvislosti, tak se to promítá i do herecké techniky, mluvy a podobně.

Lenka Jungmannová, teatroložka, Slezská univerzita Opava: Největším zážitkem pro mne je to, že festival Ost-ra-var vůbec je. A že je tady ta konfrontace. Pro mne letos k nejzdařilejším patří dvě inscenace Divadla Petra Bezruče, a to Pěna dní Aničky Petrželkové a Můj romantický příběh. Ten nebyl jednoduchou záležitostí, ale našla jsem v něm spoustu osobních rezonujících problémů. Zároveň to bylo skvělé herecké divadlo, skvěle režírované. A když se ptáte na negativní zážitek, tak ono co je to negativní zážitek v divadle? Já jsem se úplně neshodla s ostatními třeba u Smrtihlava Národního divadla moravskoslezského. Tuhle inscenaci já považuji za docela dobré divadlo, takže já asi nemám negativní zážitek.

Jan Kerbr, teatrolog, Praha: Největším zážitkem pro mne byl Můj romantický příběh u Bezručů. A potom Ruská zavařenina v Komorní scéně Aréna. Hráči v Aréně také, ale ti pro mne nebyli překvapením, protože jsem je už viděl na festivalu v Hradci Králové. Obě dvě inscenace Komorní scény aréna patří k tomu nejlepšímu, co se v tomto roce na území naší republiky dalo vidět. Zlamáním pro mne byla prezentace činohry Národního divadla moravskoslezského. Doufám, že je . to jen přechodná záležitost. Za zvlášť nepovedené považuji Anouilhovo Pozvání na zámek. Ne že by to nemělo profesionální parametry, ale ty jsou zde jen technické a řemeslné. Podle mne to hlavně nemělo duši.

Poznámka Ladislava Vrchovského: Pokud by Ost-ra-var byl v budoucnu opravdu zrušen v návaznosti na prezentaci tří méně povedených inscenací, byl by to jen doklad malosti, nad kterou se, doufejme, dokáže současné vedení Národního divadla moravskoslezského velkoryse povznést. A také ne všechna představení z dílny největší ostravské činohry se setkala s absolutním odsudkem, kterých jsme už v minulosti byli u jiných inscenací různých divadel svědky. Ostatně, je to právě ta konfrontace, ke které dochází mezi ostravskými divadly v průběhu festivalu, která je prvotní příčinou dnešní mimořádně vysoké úrovně ostravského divadla ve srovnání s divadlem jinde v České republice. O tohle by snad divadlo v Ostravě nemělo přijít. Zrušení festivalu Ost-ra-var by bylo ke škodě divadla jako takového, a to zejména diváků z řad běžného ostravského publika, které může být na svoje herce ze všech místních divadel hrdé.