Jeden z králů současného jazzu Gregory Porter zvedl ostravský Gong ze židlí

Těžko říct, zda jazz přitahuje pouze minoritní publikum. Gregory Porter je po delší době opět umělcem, který hýbe hudebním světem napříč žánry a s oblibou jej poslouchají nejen jazzoví fanoušci. Faktem je, že aula byla asi ze tří čtvrtin zaplněná. Gregory Porter přijel v doprovodu své kapely, jejímiž členy jsou pianista Chip Crawford, saxofonista Yosuke Sato, kontrabasista Aaron James a bubeník Emanuel Harrold. Ti také večer instrumentálně zahájili a Porter přišel až po chvíli za nadšeného přivítání obecenstva.

Úvodní song nenechal nikoho na pochybách, že se jedná o kapelu složenou ze skvělých muzikantů. Zpěvák posléze pozdravil posluchače se slovy, že je skvělé být opět v České republice. On my way to Harlem, druhá píseň večera je skladbou, která byla v roce 2012 nominována na cenu Grammy za nejlepší tradiční R&B skladbu. Fenomenální altsaxofonista Sato předváděl naprosto neskutečná sóla a spontánní improvizace, při kterých využíval i cirkulační dech. Jeho hra byla technicky založená na neuvěřitelně rychlých bězích a extrémních výškových polohách, jež dokáže zahrát jen hrstka těch skutečně nejlepších interpretů. Dokázal se však také ukáznit a jen intervalově podbarvovat hlas.

Gregory Porter vydal v letošním roce album nazvané Liquid spirit a z tohoto alba zazněla převážná většina písní. Neskutečně hluboká No love dying, která nové album otevírá, vyzněla nádherně čistě. Porter pěvecky celý večer naprosto exceloval, nebál se přitlačit na hlas, který ze sametových barytonových rejstříků šplhal až k čistým vibratovým falzetům či charakteristickým drsným výkřikům. Hned po No love dying Porter zazpíval titulní skladbu nového alba Liquid spirit – neuvěřitelně energickou píseň, kterou poprvé a nikoli naposledy roztleskal celý Gong. Písně Gregoryho Portera v sobě osobitě pojí tradiční jazzovou formu s moderní instrumentací a lehce šansonovým nádechem.

V každém songu si Crawford a Sato vystřihli improvizaci – jejich hra se však diametrálně lišila. Zatímco Sato je spíš typem technicky virtuózního hráče, Crawfordova sóla byla neuvěřitelně rytmicky i melodicky invenční a žádná nota tam nebyla jen do počtu. S pátou písní zůstali na pódiu jen Porter a Crawford. Křehká balada, kterou zahráli, ukázala fantastický tříoktávový rozsah famózního Američana a sklidila bouřlivý potlesk. I další skladba z nového alba, hitová Hey Laura, byla vynikající.

Gregory Porter si umění svých spoluhráčů opravdu užíval – velmi pozorně poslouchal klavírní i saxofonová sóla a sám se v pauzách mezi slokami dostával do varu – až si nechtěně v jednom okamžiku vytrhl šňůru z mikrofonu. Tato příhoda jej vůbec nerozhodila a vtipně pokračoval „na sucho“ než šňůru opět propojil. Předposlední píseň Free s kopajícím funkovým rytmem opět přinutila publikum tleskat do rytmu.

Porter v závěrečné písni opět představil kapelu a poděkoval. V prvním a jediném přídavku zazněla jedna z jeho nejslavnějších a nejkrásnějších písní – Be good. Poté se publikum Gongu takřka najednou zvedlo a předvedlo americkým hráčům ohlušující aplaus vestoje, který kapelu i Portera trochu překvapil, ale další přídavek už se nekonal.

Skvělý koncert nenechal skutečně nikoho chladným a už nyní je jasné, že Ostrava měla tu čest hostit jednu z největších světových hudebních osobností. Když jsem se vracel po koncertě Vítkovicemi, předjížděla mne blikající záchranka. V hlavě mi ještě doznívala balada Be good a napadlo mne, že laskavý Porter poslední píseň určitě zpíval tak trochu i pro toho neznámého člověka uvnitř. Be good…