Amatérský filmový horor Karbon trpí na přemíru zaujetí sama sebou

Z hlediska technologie a její dostupnosti nebyla role amatérské kinematografie zatím nikdy jednodušší než právě v novém tisíciletí. Stačí si zakoupit, popřípadě vypůjčit lepší digitální fotoaparát a vyrazit se skupinou přátel realizovat své touhy. Pokud se podaří získat větší počet nadšenců, není od věci pronajmout si k promítání dobře vybavený kinosál a uspořádat tam slavnostní premiéru.

Okruh příznivců je k nezaplacení, nejen, že dokáže vyprodat jednu projekci filmu, ale také se postará o kamarádské „recenze“ uvedeného díla, které pak má zajištěný činorodý subkulturní život, zejména díky provizorní domácí internetové filmové databázi ČSFD.

Filmů podobným způsobem u nás vznikají desítky, tvůrců, kteří si chtějí splnit své sny a ve svém nerozumu je poměřit často i s velkým světem stříbrného plátna jsou také desítky, ne-li stovky. Jedním z oblíbených filmových druhů amatérů a videonadšenců je přirozeně žánrová kinematografie, zejména komedie nebo horor. Právě ten je od dob klasiků nezávislé tvorby Rogera Cormana a Eda Wooda ideálním prubířským materiálem pro celé smečky nadšenců.

Jednou ze skupin, která holduje amatérskému videofilmu v éře digitálních zrcadlovek je také Horrorwatch. Před rokem realizovala hned dva snímky většího rozsahu a podařilo se ji získat relativně silnou pozici na domácí fandovské scéně. Jedná se o parodii na italské žánrové snímky Šest prstů v zeleném a žánrový hybrid, policejní horor Oči starého kostelníka. Kromě toho existuje asi desítka dalších filmů, za kterými Horrorwatch stojí, byť jsou již marginálnějšího rozsahu několika minut.

Před pár dny se amatérské studio Horrorwatch objevilo s premiérou nového kousku Karbon, padesátiminutového  příběhu vztahujícího se ani ne tak k hororu jako k tématice ostravsko-karvinských dolů, tedy prostředí, které nabízí nepřeberné množství folklóru, historek, ale také velmi aktuálních či nadčasových problémů.

Ovšem v případě Karbonu jde dle slov samotného tvůrce, režiséra, scénáristy a kameramana Lukáše Bulavy o tuto dějovou linku: „„Příběh prezentuje uhelnou magii a fascinaci tímto industriálním kolosem, jako i rovněž dlouhodobou problematiku rabování uhlí na Karvinsku a jeho vlivu na okolní krajinu i usedlíky. Karbon je tíživým pohledem do hlubin temného zla s nenávratným pocitem úzkosti.“

Tak, a teď všichni, kdo neví, o čem je řeč a neměli to štěstí být na vyprodané premiéře nebo na film náhodně nenatrefili na úzce specializovaných kanálech či festivalech, musí zalapat po dechu a možná se jim orosí zkrabatělé čelo: O čem to tedy proboha je? Co je to ta „uhelná magie“? Jaká fascinace industriálním kolosem? Problematika rabování uhlí? Kdo, kde a jak rabuje? Že by se hlídač ostravsko-karvinských dolů potýkal s nájezdy gangů nepřizpůsobivých občanů, kteří nemají přes zimu čím topit?

Mystérium záhady vytvořené tvůrci má poměrně banální rozluštění: Jde o modelový příběh rodiny horníka a jejich postižených členů, kteří v oblasti ostravsko-karvinského revíru bydlí a odmítají prodat své obydlí. Patrně velmi aktuální téma, kdyby se první domy nezačaly vykupovat už v 70. letech minulého století nebo možná i dříve. Možná, že je to ale příběh těch posledních lidí, kteří odolávají až do současnosti.

Jenže v Karbonu na ně tvůrci pustí zlověstnou kletbu, která působí jak morová rána. A tady je první uhelný kámen úrazu. Samotná rodina, tvořené amatérskými herci, kamarády Lukáše Bulavy, vypadá už na první pohled zvláštně. Ne že by to byl nutně důsledek amatérského herectví, ale spíše scénáře. V okamžiku, kdy přichází kletba, začnou jenom vypadat o něco podivněji, takže v důsledku napínavá proměna není až tak napínavá.  Bez dostatečné dějové motivace se psychologická proměna postav stává balastem z hororové minulosti Horrorwatche, který by sice rád vystoupil i jiným směrem, přesto ho samotného drží poněkud osobní kletba předchozí tvorby ala Bestie z koupelny, Tvoje poslední šlapka nebo právě Oči starého kostelníka.

A tady je další dilema, proč se tedy Horrorwatch místo balancování na nejisté půdě modelové morality nevydal svou osvědčenou cestou?. Patrně ambice proniknout někam jinam brání tvůrcům použít své dřívější spontánnosti a nápaditosti.

A jaký je teda Karbon na první zhlédnutí? Určitě překvapivý, minimálně snahou zabývat se regionálním specifikem, tedy problematickou těžbou uhlí. Ale tady není třeba se schovávat za „uhelnou magií“, ovšem, jak jinak dostat do filmu kýžené dramatické momenty? Horrorwatch to zřejmě jinak neumí. Proč taky, když jsou odkojeni žánrovými schématy. Schématy, které musí nutně přizabít kohokoliv, kdo chce zkusit hledat v hororových prvcích i něco navíc, třeba z existenciálního hlediska osudů starousedlíků, kteří přeci jen na Ostravsko nebo Karvinsko přišli ze zištných důvodů, za prací, za uhlím. Neváhají ho doslova polykat, aby ukojili svůj materiální hlad. Ale tady selhává scénář, nebo možná samotný námět Karbonu. Démonizace uhlí není dostačující a zdá se, že místní lidé jsou v jádru hodní a nebýt uhlí, tak by se jim všechno to zlé ani nemohlo stát.

Horrorwatch ve své zahleděnosti možná sázejí na určitou výlučnost tématu, kdy se třeba pokusí chlubit, že s tímto tématem „uhlí“ přišli první, ale to bychom museli vymazat část dějin české kinematografie, třeba takové klasické a legendární snímky jako je Šachta pohřebených idejí nebo i Kačerovo Město mé naděje, ale třeba Kouř nebo Partu Hic, nebo novější filmy Radima Filipce, kde všude jsou unikátní záběry na „industriální kolosy“ z Ostravy i Karviné. Ovšem bez nutnosti moralizovat, že uhlí je zlo. V tom jsou tvůrci z Horrorwatche možná skutečně první. Ale jinak se už jen tím, že natáčeli na šachtách, řadí k množství tvůrců, kteří se již tímto fotogenickým prostředím inspirovali.

Samostatnou kapitolou je zpracování filmu, které vychází z omezených možností nadšenců. Práce s roztěkaným černobílým obrazem není na škodu, řada přírodních lokalit, dokonce i autentické porosty na místě zaniklého území Solca u Karviné, nabízí potřebný zdroj atmosféry. Také postava amatérského malíře, kterého skutečně ztvárnil skutečný amatérský malíř František Šindelka, zaujme.

Samotný vzhled démonické malby-symbolu sice působí násilně až křečovitě, ale téma obrazu ukazuje, kde se Horrorwatch cítí nejlépe a sebejistě – na hraně mezi fikcí a skutečností. Obraz je pro Lukáše Bulavu i nadále nejdůležitější výrazovou složkou díla, teprve pak následuje režie a někde v pozadí se nachází scénář, nemluvě o absenci dramaturga. Podobně jako u předchozího celovečerního filmu Oči starého kostelníka, kde ovšem byla přítomná vědomá nadsázka, která Karbonu chybí.

Divák se může cítit zmateně i v samotném úvodu, kdy nemá dostatek prostoru seznámit se s psaným – problikávajícím textem, jehož verzi v místním nářečí čte patrně místní rodák. Zobecnění, které by se hodilo spíše až na závěr, nutí zaujmout okamžitě kritický postoj, protože je jasné, že jde o dílo bez patřičné sebekritiky s přemírou zaujetí sama sebou. Což je škoda. Zvláště dnes, když není nijak složité vzít kameru do ruky a točit, by si tvůrci o to více měli dát pozor na přípravu a následnou postprodukci. Ale to platí k celé současné vlně videonadšenců, kteří se díky internetu sdružují ve vlastních komunitách, aniž by museli jít s kůží na trh třeba na širší amatérské festivaly.