Herečka Veronika Lazorčáková po představení na Ost-ra-varu: Nejraději hraji ze sebe

Jak se vám dnes hrálo ve Snu noci svatojánské?

Příjemné to bylo.

Je to jiný pocit, jít na jeviště při normálním představení a pak při festivalovém představení na Ost-ra-varu?

Ty pocity jsou odlišné, protože jsem si vědoma toho, že v hledišti bude tak trochu jiné publikum. Ost-ra-var já osobně mám spojený s mladými lidmi, kteří sem přijedou, pro některé je to všechno úplně nové, vidí poprvé něco u nás v divadle. Takže si říkám, jaké to dneska asi bude? Dnes se nám ve Snu noci svatojánské hrálo dobře. Jako bychom hráli pro školy. Reakce publika byly hodně živé. V hledišti bylo hodně mladých lidí, a reagovali úplně jinak než běžné večerní publikum.

Vy jste z divadelní rodiny, vaše maminka je divadelní teoretička, kritička, učí teorii a historii divadla na vysoké škole. Jak se dívala na to, že chcete jít na herectví?

To je legrace, na tohle se ptá skoro každý (smích). No, byl to boj. Máma díky tomu, že do toho pronikla, tak o tom všem kolem divadla věděla mnohem více. Ne že by se mne snažila odradit, ale spíš mne varovala, ať se připravím na různé věci, že to nebude lehké. A jak postupně iluze odcházejí, tak i já občas přijdu a stěžuji si na něco, a ona řekne: Tak vidíš, dala ses na vojnu, tak bojuj.

Bavíte se spolu o vaší jevištní práci? Nebo jinak: přejete si, aby maminka byla v hledišti, nebo raději ne?

V podstatě je mi to asi jedno. I když tam ta máma je nebo není, já se snažím ji vnímat jako diváka, který přišel na představení. Pro ni je to možná těžší, protože vidí na jevišti svoji dceru. Ale já se od toho snažím oprostit. Mluvíme spolu o tom, co hraju, a je to velice zajímavé, protože se střetávají dva světy, které sice spojuje divadlo, ale každá to máme jakoby z jiného tábora. Ona zvenku, z kritického pohledu, a já zevnitř. Občas mi třeba řekne něco k některému představení, ale já odpovím: No jo, ale to je takhle a takhle a takhle. A máma řekne: Aha, tak to mne nenapadlo…

Stalo se někdy, že maminka byla kritická, ale vy jste si její názor příliš neosvojila?

Rozhodně. Ty naše debaty jsou občas docela živé. Na řadě věcí se třeba neshodneme.

Když jste přišla do souboru největší ostravské činohry, tak jste velice rychle dostala přímo za sebou několik velkých hlavních rolí. Není to pro začínající herečku nebezpečné?

Jak pro koho. Pro herce, který přijde tak jak já přímo ze školy, tak v něčem je to hodně drsné. A nebezpečné to může být, protože si na těch velkých rolích může vylámat zuby. Ale zároveň si myslím, že je to dobře. Je to taková další škola, při které si člověk říká: Tak už mne nic horšího potkat nemůže. Na druhé straně v herecké práci se člověk pořád vyvíjí, ať dostane jakoukoliv roli. Mohlo by to být nebezpečné v tom, že to člověku může vstoupit do hlavy. Že si jakoby zvykne, že dostává jen velké role.

Která z těch velkých ostravských rolí byla, jak se říká, pro vás největší záhul…

Největší záhul? Asi Eržika z Balady pro banditu. Já jsem se pořád srovnávala s Evou Vrbkovou z Husy na provázku. A říkala jsem si, že tohle nemůžu zvládnout. Ale v průběhu zkoušení to najednou bylo příjemné, říkala jsem si, že tahle inscenace je úplně jiná a já to budu dělat podle sebe a podle svého nejlepšího mínění.

Na kterou z vašich současných postav se těšíte nejvíce?

Na Isabelu z Pozvání na zámek. Ta je pro mne v něčem blízká a je mi velice sympatická. Ráda to představení hraju, postava je skvěle napsaná, vlastně celá hra je výborně napsaná.

Které postavy se vám hrají lépe? Ty, které jakoby vycházely přímo z vás, při kterých si řeknete, tak takhle bych se asi zachovala já, Veronika Lazorčáková v reálném životě, nebo postavy, které jsou vnitřně úplně odlišné a vy je musíte tak řečeno řemeslně vytvořit?

Třeba Eržika byla hodně záležitostí hereckého řemesla. Ale vždycky se snažím v roli najít něco, co mi bude blízké, z čeho můžu vycházet, pracuju hodně z vlastního nitra, a postava může třeba úplným opakem mne samotné, ale ten můj přístup skrze sebe mi hodně pomůže.

Některé herečky třeba rády hrají takzvané potvory, jakými by v životě rozhodně být nechtěly…

Já jsem teda ještě žádnou takovou potvoru nehrála, a možná bych potřebovala nějakou šanci v tomto směru.

Jaké byly začátky v činohře Národního divadla moravskoslezského?

Největším problémem bylo slovo. Přišla jsem do velkého divadla a nejvíce jsem se prala s vlastní slyšitelností. Klára Špičková, dramaturgyně, seděla v hledišti a řvala: Neslyším! Neslyším! Nerozumím!!! V souboru jsem zpočátku měla docela velkou trému, ale musím říci, že nás velice rychle, nás mladé a nové, vzali ostatní mezi sebe. Měla jsem ještě jednu výhodu – přišla jsem zároveň s kolegyní a kamarádkou z JAMU s Petrou Lorencovou, tak jsme si dávali navzájem tu berličku.

Máte raději komornější prostory?

Ano, mám. Lépe se mi hraje na zkušebně, třeba v projektu Slož mě něžně, mám ráda takové to intimnější setkání s diváky.

Máte nějaký herecký dívčí sen?

Nemám žádný sen. Zahraju s radostí cokoli. Pro mne je každá role setkáním s režisérem, s inscenačním týmem, a to je pro mne důležité, tohle setkání lidí.

Na co se teď těšíte? Co vás ještě čeká v této sezóně?

Velká výpravná inscenace bude Quo vadis na konci sezóny v režii Petera Gábora, ale já v tuhle chvíli vůbec nevím, jestli a co případně v tom budu hrát. A velice se těším na spolupráci se Štěpánem Páclem v projektu s textem Davida Jařaba s problematikou Hlučínska.

Jste bez ohledu na začátek profesionální herecké dráhy již docela výraznou hereckou osobností. Podobné herečky a herci po několikaletém angažmá v Ostravě odešli do Prahy do tamních velkých divadel. Očekáváte lano z Prahy? Přivítala byste nabídku k angažmá v některém pražském divadle? Třeba i v tom národním?“

Ne.