Malíř Antonín Gavlas: Světlo je pro mne něčím, kam člověk celý život směřuje

Jaký je pro tebe jako pro výtvarníka rok tvých šedesátin 2013?

Pracovní jako každý jiný rok – stále maluji, dělám smalty, sochy a podobně. Dlouho jsem plánoval nějakou větší výstavu a právě v letošním roce k tomu výročí se mi to podařilo.  Na jaře jsem měl výstavu na zámku v rodném Novém Jičíně, byla to zatím moje největší individuální akce – ten prostor je tam obrovský. Ale mezitím se naskytla ještě možnost vystavovat v Brně, v Praze, v Hranicích na Moravě a teď v Hradci nad Moravicí. Takže se to nasbíralo na celou šňůru výstav.

Jak vnímáš dění okolo vznikající Městské galerie Ostrava, která bude otevřena v tomto týdnu?

Že takováto galerie v Ostravě dlouhá léta chybí, to je očividné a konečně se v tom něco začíná dít. Ale bojím se jiné věci – že  se okolo ní zase vytvoří nějaké kliky, nějaké zájmové skupiny, které budou podporovat opět jen určité vyvolené autory  a ostatním nedají šanci.  Taková je situace v celé republice, a vlastně v celé Evropě a těžko se prosazuje někdo, kdo  „nejede“ v těch hlavních proudech. Ale to by bylo na dlouhý rozhovor

Vím, že nejen maluješ, děláš smalty, enkaustiky, sochy, ale i fotografuješ. Zajímá mne tvůj vývoj v oblasti fotografie. Jaké máš v tom směru plány?

Fotografie mě provází už od dětství, kdy jsem ve svých asi 9 letech začal fotografovat a také si sám fotografie vyvolávat. Byla to dost složitá práce blížící se doslova alchymii. Dnes je to zcela jiné a digitální svět  skýtá neskutečné možnosti.  Takže využívám počítačových úprav a většinou zpracovávám několik fotografií dohromady jako fotomontáž. Ta původní konkrétnost se tím mění a vznikají tak skoro abstraktní obrazy, takové tajemné, fantaskní prostory plné světla.

Právě  toho tvého světla jsem se chtěl dotknout…

Ano, toho světla jsem se chtěl taky dotknout – a tak jsem  měl v poslední době výstavy s názvy Doteky světla, Krajiny světla, Průnik světla, Ostrovy světla, Světelná pole, Světelná znamení, Chrámy světla a tak dále  Podobně se taky jmenují některé moje obrazy. To světlo má pro mne obrovský význam, je to symbol něčeho krásného, jasného, příjemného, prostě lidského, po čem každý člověk ať vědomě či nevědomě touží a k čemu celý život směřuje.  Ale asi by to nemělo být  jen to pověstné světlo na konci tunelu, mělo by to člověka provázet celý život.

Kde se budou moci zájemci o tvoji tvorbu s ní setkat ještě v tomto roce a v roce 2014?

Právě teď, ještě do konce listopadu, mám výstavu v galerii v Hradci nad Moravicí. Jmenuje se Světelné kódy, jak jinak, že….  Ale hned 3. prosince mi začíná další výstava – tentokrát je to taková menší akce v galerii v Javorníku.  V příštím roce 2014 bych měl mít opět jednu velkou výstavu, a to v Muzeu Beskyd na zámku ve Frýdku-Místku. Kromě toho chci zase pořádat velké mezinárodní smaltéřské sympozium, takže individuální akce budou spíše čekat na další roky.

Jsou výtvarníci, kteří jen tvoří uzavřeni do svých ateliérů. Ty zřejmě nejsi ten typ. Dosvědčují to tvoje aktivity ve společných či mezinárodních  projektech. Proč to všechno děláš?

Já myslím, že to je jenom důsledek vyrovnávání takového výtvarnického způsobu života.  Výtvarník je po dlouhé měsíce zavřený sám doma ve svém ateliéru a maluje a maluje, ale ta samota a individualita se musí časem nějak vyrovnat, a tak se člověk pustí do světa. Mezinárodní sympozia jsou nejlepší způsob nejen toho odreagování, ale hlavně setkání s podobně zaměřenými lidmi.