Koncert filharmonie a Kateřiny Chrobokové byl cool. Prostě skvělý, i když reakce publika byla chladná

Důvodem troufalého označení je zajímavý program, který v sobě slučoval hudbu od baroka až po nejbližší současnost, ale také skvělá sólistka, jež večeru vtiskla svůj žhavý temperament. Tou byla půvabná cembalistka a varhanice Kateřina Chroboková, v jejíž režii byl koncert zahájen. Rodačka z Havířova na úvod zahrála Bachův Koncert pro cembalo, dvě zobcové flétny a smyčce č. 6 F dur BWV 1057. Skladba je možná veřejnosti známější jako Braniborský koncert č. 4. Transkripce vlastních nebo i vypůjčených skladeb nebyly ani v baroku žádnou výjimkou. Mladá sólistka koncert zahrála s obdivuhodnou virtuozitou a nadhledem.

Filharmonie pod taktovkou výborného dirigenta Ondřeje Vrabce poté přednesla 2. symfonii Arthura Honeggera. Jedná se o velmi dramatickou skladbu, jež vznikla za pohnutých válečných let. Skladatel se jednou vyjádřil: „Hudbu má vytvářet duch, myšlenka, nikoliv prsty procházející se nazdařbůh po klávesách“. A tomuto krédu je hudba 2. symfonie naprosto věrná. Koncentrovaná na výraz, přináší nezvykle nová formální řešení v podobě dělených smyčců, dynamicky gradovaných ploch a ve volném motivickém vývoji. Skvělá Honeggerova zvuková fantazie v 2. symfonii vytvořila hluboce lidské, avšak varovné poselství s vírou v lepší zítřky lidstva v závěru.

Druhou část programu otevřela opět Kateřina Chroboková, a to Koncertem pro cembalo a smyčcový orchestr op. 40 Henryka Mikołaje Góreckého. Polský skladatel, jehož můžeme směle označit za jednoho z největších evropských tvůrců naší doby, napsal dvouvětý koncert v roce 1980 jako dílo, které je oproštěné od hledání nových hudebních postupů a vynálezů. Naopak, skvěle nachází přesně to, co je současnému posluchači v hudbě blízké: pregnantní rytmus a výraznou melodii posazenou do zajímavé harmonické struktury. Zkrátka a dobře, jedná se o hudbu velmi přístupnou, srozumitelnou a přitom osobitou a sdělnou. Temperamentní muzikalita Chrobokové se v této kompozici projevila v plné míře.

Vynikající cembalistka si posléze připravila malé překvapení v podobě přídavku. Zahrála užaslým posluchačům na varhany vlastní skladbu, kterou pojmenovala bez okolků: keltsko-moravská! Bujarou kompozici doprovodila vlastním hlasem a výsledek byl velmi impozantní. Takové přesahy na koncertech klasické hudby nejsou vůbec na škodu!

Také závěr programu byl přesně v intencích slova „cool“. Patřil totiž hudbě jednoho z největších hudebních géniů lidstva – Ludwigu van Beethovenovi a jeho 7. symfonii. Tuto jásavě opojnou a zřejmě nejdynamičtější mistrovu skladbu, jež vzbudila nadšení Richarda Wagnera, zahrála Janáčkova filharmonie pod taktovkou Ondřeje Vrabce mistrovským způsobem. Perfektně vystavěné kontrasty mezi jednotlivými větami, výborně zvolená tempa a především mimořádně přesná sehranost a radost z krásné hudby přímo sálala.

A proto mne velmi překvapila celkově vlažná reakce publika. Vůbec nepřeháním, když si dovolím napsat, že takový koncert zahraný v pražském Rudolfinu, by vzbudil nadšenou odezvu posluchačů a velké ovace. Jako by se Ostravané báli své kulturní zážitky prožít a ocenit. Doufejme, že příští koncert potvrdí pravý opak.