Herečka Veronika Forejtová: Ostrava křiví záda, ale rovná páteř

Začínající herečky mají herecké sny. Snad každá si chce zahrát Julii nebo Manon. Mají podobné sny herečky všech generací?

U mne to bylo trochu jinak. Já jsem jednou jedinkrát za celou vlastní hereckou kariéru hrála mladou. A po premiéře přišel ředitel divadla a řekl: „Už ti to nikdy neudělám.“ A opravdu už to nikdy neudělal. Ale mnohokrát jsem hrála mladý charakter. Jako začínající herečka jsem hrála v Čechovových Třech sestrách Natašu. To je sice mladší, ale také charakterní role. Tehdy jsem ještě příliš nevěděla, co je pro tu moji postavu dobré a co ne, jenže i to vědění je někdy docela na závadu. Když je v hereckém výkonu přemíra racia, může to být ke škodě celku.

Ptal jsem se na herecké sny…

Já jsem skutečně nikdy neměla herecké sny. Snad jeden jediný takový sen ale mohu zmínit: Původně jsem studovala historii. A dospěla jsem k Alžbětě I. To jsem si pak říkala: Tohle by byla role. Ale stejně jsem si nakonec řekla: Příliš mnoho jsi o tom přečetla, nebylo by to dobré. Mám hluboký obdiv k Marii Callas. Byl tady takový nápad udělat projekt s mladými operními zpěváky, ale zůstalo jen u záměru. Jinak v mém případě je to tak, že když se objeví titul a je tam nějaká potvora, tak se řekne: Forejtová, to je přece jasné. Když vezmu své role ve hrách, jako je Pygmalion, Jak je důležité míti Filipa, nebo teď Pozvání na zámek, jsou to sice podobné, ale přece jen hodně rozdílné figury. Jde sice o aristokracii, ale já jsem přesvědčená, hlavně u té mé poslední role paní Desmemortesové, že to není aristokratka.

Co je podle vás aristokracie?

Podle mne je to člověk kultivovaný, který má za sebou mnohagenerační výchovu. Otisk několika generací. To znamená, že s sebou nese ve své kultivovanosti určitou životní zkušenost svých předků. V Pozvání na zámek už je klíč k postavě v textu. Všichni mluví spisovným jazykem, jenom ona mluví argotem. Řekne celej místo celý, nebo řekne jaký ptáčata místo jaká ptáčata a tak dále.

Jak se vám na zatím poslední vaší roli v Pozvání na zámek pracovalo?

Řeknu vám upřímně, že jsem tomu textu moc nevěřila. Měla jsem po přečtení dojem, že divák se v tom celku nemůže zorientovat. Kdo ke komu patří a kdo chce ke komu patřit. Bylo pro mne velkým příjemným překvapením, jak lidé na veřejné generálce šli naprosto přesně s postavami a reagovali, jak by měli. Dva měsíce něco studujete, nakonec víte, o čem to hrajete, a ten divák přijde jen jednou a přečte všechno. Z toho jsem měla velkou radost.

Mluvíte o ostravském publiku. Jako herečka jste mohla a pořád můžete hrát kdekoliv. Co vás udrželo v Ostravě?

Nepocházíme s manželem odsud. Já pocházím ze severu Čech. Také z průmyslového regionu. Ale o Ostravě říkám: Ostrava křiví záda ale rovná páteř. My jsme bydleli v Karviné, v domě, kde jsme za sousedy měli samé hornické rodiny. Nebylo lepších sousedů. Byli prostí, ale vnímaví. Víte, tady v Ostravě se teď často mluví o smogu. Ale nám dvěma s manželem se tu dobře dýchalo, jestli mi rozumíte. A divadlo se nám tady také líbilo.

Ve vašem životopise na webových stránkách Národního divadla moravskoslezského je o vás napsáno: Nemá ráda raný kapitalismus. Jaký systém máme dnes v České republice?

Raný kapitalismus. S Čechovem bych řekla: Co ztrácí formu, nemá ani obsah. Tohle tady nemá žádnou formu. To všechno kolem už lze snad vnímat jen s klackem v ruce. Já si málo pouštím televizi. Sem tam se podívám na nějaké vědomostní soutěže, ale na zprávy už se nedívám. Já pak nemohu spát. Mně připadá nejsmutnější, když se lidé v něčem zklamou. Jenže všichni pak opakují stále stejné chyby. Vezměte si třeba poslední volby. V těch předposledních lidé volili nové malé strany, uvěřili jim a teď zase dali hlas novým, neznámým uskupením. Já jsem hrdý Čech. My jsme národ, který chce pořád v něco věřit. Jestli je to tím, že jsme převážně ateisté, to nevím. Prostě pořád chceme věřit, že někdo nový přijde a spasí tuhle zem. Jenže takhle to v životě nechodí.

Myslíte si, že divadlo v této věci může sehrát nějakou pozitivní roli?

Chci tomu věřit. A věřím tomu proto, že divadlo v nás probouzí city. Já vám řeknu jeden příklad. Na Nový rok se hrála Prodaná nevěsta. To já musím vždycky vidět. Ty melodie všechny znáte. To jsou prostě národní písničky. A je tam ta krásná árie Jeníka a mně to nedalo. Tak jsem si tak pro sebe pobrukovala tu jeho árii, a mírně jsem se při tom pohybovala ze strany na stranu, najednou vidím, jak se soused přidává, za ním se přidal další a nakonec zpívalo celé divadlo. Málokdy pláču, ale v té chvíli najednou přišly slzy. Pak si uvědomíte, že to co děláte, má smysl.