Já už pět let nepiju, říká herec Josef Kaluža, který v Aréně exceluje v roli notorika

V čem je pro tebe jako herce, vracejícího se do už zažité role, obnovená premiéra Dezertéra z Volšan nová?

Určitě je pro mě inscenace nová díky hereckým kolegům, se kterými se v ní potkávám poprvé. Jsou jiní a také režijní zadání je jiné, pohnutější.

Můžeš přiblížit režijní pojetí obnovené inscenace?

Hledali jsme polohu více černější grotesky, aby vynikly všechny cynismy a ironie, které v textu jsou. Vše nad tou mrtvolou – dialog manželky a matky, které mají řeči o majetku, přitom vedle nich leží mrtvý člověk. Nevidí mrtvolu, ale ty prachy, které tam leží. V předchozí verzi to nebylo tak vyhrocené. Dnešní doba, společnost, ve které žijeme, nám více otevírá oči, takže v tom se to více změnilo, je čím dál více o čem hrát. Zejména díky ekonomické situaci, kdy se finanční stránka věci stále více dostává navrch.

Tvé ztvárnění role opilého hlavního hrdiny Dezertéra je velmi věrohodné. Nepočítám s tím, že používáš nějaký doping v podobě alkoholu…

Ne, alkohol rozhodně nepoužívám.

A jak to, že je ten výkon tak věrohodný?

To já nevím… (smích). Na to jsou finty, když chce herec zahrát opilého, tak musí myslet na to, že opilý chce být vždycky střízlivý. Takže se snaží dělat věci tak, jako by je dělal normálně, ale vkládá do toho velké úsilí. Například, když chce dojít k židli, tak ho to stojí více námahy, protože se na to strašně soustředí. Já už nepiju, asi pět let. Ale mám na to vzpomínky a důležité bylo chytit myšlení toho opilce. A pak už to přicházelo samo. Hodně mi pomohl režisér Ivan Krejčí. Taky je to vděčné, hrát opilce. Když to zarezonuje s diváky, tak to jde mnohem líp.

Když jsem byl na první repríze, tak o přestávce to někteří dospělí diváci nevydrželi a vrhli se na občerstvení v baru. Přihnuli si, zřejmě aby lépe souzněli s tématem hlavního hrdiny…

Tak to jsme rádi, že to rezonuje i takto. Nemám zkušenost, že by se diváci povzbuzovali alkoholem, to jsem ještě neslyšel, ale vlastně jsme tak tiše doufali, že si během této hry bar přijde na své.

Připadá mi, že jsi se asi nejvíce „našel“ v inscenaci Tarelkinova smrt, kde hraješ titulního hrdinu, který se ale vydává za někoho jiného.

Uf, to pro mě bylo strašně velké trápení, asi zatím nejtěžší hra.

Proč?

Dlouhou dobu jsem nemohl přijít, jak na to. Abych se cítil dobře. Ta role byla strašně těžká na přemýšlení. Musel jsem myslet na to, co v tu chvíli chci, kdo vlastně v tu chvíli jsem. Dlouho jsem přemýšlel, jak se do této role vžít. Protože Tarelkin byl člověk, který se vydával za někoho jiného, takže v těch situacích musel za někoho jiného myslet. Musel myslet na to, aby se neprozradilo, že je ten někdo jiný. Byly tam strašně těžké herecké střihy. Jedna z nejtěžších rolí.

Ale když ses „vyhrál“, tak už to bylo lehké?

Ne, tak to není, vždycky jsem z ní měl respekt. Svobodnější se cítím třeba v roli Dezertéra. U Tarelkina jsem cítil, že musím všechny ty podmínky splnit a když uhnu, tak divák nebude spokojen, protože nedostane to, co k dané roli patří. Dezertér je odlehčený a když cítím, že s mou rolí lidé sympatizují, tak je to super. Ani jsem nečekal, že to bude s publikem tak rezonovat.

Ale v Dezertérovi je řada situačních scén, některé jsou až nebezpečné, třeba motání se kolem židlí… Nenatloukli jste si?

S tím se člověk naučí fungovat. První dvě tři zkoušky si člověk trochu natluče, ale pak už to má vypočítané. K úrazům nedochází.

Co tě čeká v nejbližší době?

Teď by měla Česká televize začít točit komediální pořad, něco mezi Českou sodou a Monty Pythonem, nad tím trávím nějaký čas. Podílím se i na námětech pro jednotlivé skeče. Kromě toho jsme začali zkoušet s Grzegorzem Kempinskim Krajní meze, premiéra bude v lednu. Věc, která tady ještě nebyla, ale nechci prozrazovat. Jinak rád chodím na ryby, tam se dobře odreaguju, mám rád ticho v přírodě.