Ztracené perly, nalezený deník a rabín Bass aneb objevy archivářů

Archiv města Ostravy letos slaví devadesáté narozeniny, takže se dalo očekávat, že sborník „Ostrava 27“ přinese povinné výroční elaboráty. Ty si vzala na starost ředitelka archivu Blažena Przybylová a zajímavé jsou hlavně pro milovníky statistik a personálií, neboť běžný zájemce o historii Ostravy asi nepotřebuje vědět, že v archivu je uloženo 6009 metrů a 93 centimetrů archiválií, a to v regálech o výšce 210 centimetrů.

A když už museli být jmenováni všichni členové redakční rady sborníku Ostrava z časů normalizace, mohlo být zároveň připomenuto, čím tito pánové Ostravě uškodili. Třeba hlavní ostravský architekt Miloš Bartoň, který také seděl v redakční radě sborníku, nesnášel historické památky. „V urbanismu průmyslového města nejsou otázky architektonicko-historické a problematika památkové péče zdaleka rozhodující,“ prohlásil Bartoň v roce 1974. Na sklonku sedmdesátých let pak tento muž z čirého rozmaru nechal zbořit výjimečně cenné kubistické krematorium za dnešním Domem kultury města Ostravy, což komentoval slovy, že „park na jeho místě bude pro občany mnohem přitažlivější“.

Pramálo zajímavé jsou i dva  výzkumy, které nový sborník prezentuje. První sice nese vznešený název Vztah ostravských žáků a učitelů k historii, ovšem uváděný sociologicko empirický výzkum je výsledkem práce s pouhými 119 žáky základních ostravských škol, 110 gymnazisty a s ještě méně učni a učiteli. Z patnácti grafů se například dozvíme, že oněch 110 gymnazistů považuje za nejzajímavější historické období starověk (44%), zatímco druhá světová válka táhne méně (36%) a devatenácté století je prostě nuda (3%). Podobné poznatky má ovšem každý gymnaziální učitel dějepisu.

Také druhý výzkum, to jsou jen čísla pro čísla a sbírání bodů do bibliografie autorů. Ve stati K obrazu Ostravy v médiích se počítají televizní šoty, aby se konstatovalo, že za převažující negativní obraz Ostravy v celostátním televizním vysílání mohou novináři. Nějak se opomíná, že na vině není mediokracie, nýbrž politikové, kteří dosud nedokázali ucpat komíny největším znečišťovatelům (koksovnám a kunčické huti), natož si poradit s nejvyšší kriminalitou v zemi. A vysílejte pak pozitivně o městě, kde je vzduch stejně jedovatý jako v Pekingu a hned u hlavního nádraží se prodává heroin.

Teprve stať Zbyňka Moravce Ulice středověké Ostravy je skutečným příspěvkem k dějinám města a autor zajímavě vykresluje, jaký povrch měla v období středověku uliční síť pramálo význačného biskupského městečka. Například archeologickými výzkumy zjištěná valounová dlažba v oblasti dnešní Muzejní ulice musela být kvůli schůdnosti pokryta hatěmi. A Moravec přemítá, zda to bylo kvůli špatné údržbě říčních valounů v ulici, nebo zda dlažbu lidé prostě občas rozebrali, jak už to bývá v českých zemích zvykem.

Příspěvek Jaroslavy Novotné Příběh moravskoostravské velkoměšťanky Barbory Machové a jejích ztracených perel je čtivou sondou do rodinných poměrů Ostravanů z přelomu 18. a 19. století. Blahobytná majitelka řeznického krámu Barbora Máchová totiž velmi nešťastně provdala dceru Alžbětu za řeznického mistra Jana Mička z Místku. A Miček pak své tchyni udělal ze života peklo, takže ta nakonec utekla ke své druhé dceři do Poviny nedaleko Kysuckého Nového Města na dnešním Slovensku. Před odchodem z Ostravy však svoje utrpení ještě stačila svěřit úřadům. „Musím říci před milostivým magistrátem, snad mi to celé město dosvědčí, že ode dne, kdy jsem Mičkovi předala hospodářství, a to až do svého odchodu z Ostravy, jsem pro něho celých těch 18 let nebyla matkou, ale spíše jen služkou, přičemž jsem obětovala celé své zdraví, aniž by na to jakýkoliv ohled bral. Často jsem od něho hrubé urážky snášela.“ Domácí násilí, řeklo by se dnes. A jak se celý příběh odvíjel dále? A jakou roly v něm hrály ony „ztracené perly“ z titulku? To už neprozradíme, neboť každá kniha potřebuje kupce. Snad jen napovíme, že o šperk se v rodině svedl vpravdě litý boj.

Průmyslová a živnostenská výstava v Ostravě, která svým významem nebyla dosud překonána, je tématem další interesantní studie z pera Karla Franka. Historik Mečislav Borák nezklame téměř nikdy. Stylem ani tématem, vždy je originální, neboť tento pán nemá potřebu oprašovat a recyklovat studie zesnulých kolegů, jak se to někdy v akademickém světě děje. Borák přináší portrét výjimečné ostravské osobnosti, rabína a talmudisty Arnošta Basse, jenž svoji životní pouť skončil smutně v Osvětimi.

S okupací a válkou souvisí i příběh nedávno nalezeného deníku Libuše Střelcové z Hrušova. A pokud už vás čtení této anotace (s lehkým kritickým nábojem) nebaví a míříte raději k plné ledničce, přečtěte si napřed deníkový záznam ze 31. ledna 1941. „U nás je všeobecný nedostatek. Na 1 osobu dostaneme 7 dkg špeku, 10 dkg másla a 56 dkg margarinu na měsíc. Mouky dostaneme 1.20 kg jednorázové, 675 dkg ječné a 37.5 dkg krupičné na měsíc a osobu. Chleba celkem 6 kg na osobu a měsíc. Luštěnin ani krupice už není,“ zaznamenala do deníku Libuše Střelcová.