Geniální hudba Richarda Wagnera zářila ve vítkovickém Gongu všemi barvami

Večer byl zahájen předehrou k opeře Tannhäuser, jež byla dokončena v roce 1845 a zpracovává příběh o rytíři – pěvci Tannhäuserovi, který žil ve 13. století. Janáčkova filharmonie pod taktovkou vynikajícího dirigenta Roberta Jindry rozezněla slavný zpěv poutníků v rychlejším tempu, než bývá zvykem. Orchestr přesvědčivě gradoval slavnostní téma a odpovídající dramatickou stavbu. Spíše než puntičkářskými detaily úvodu byla předehra zajímavá kontrasty mezi většími hudebními plochami, které se povedlo přesvědčivě vyjádřit.

Úvod a scénu Alžběty z 2. dějství téže opery očekávalo obecenstvo velmi napjatě. Všichni samozřejmě dobře věděli, že nemocnou Evu Urbanovou zastoupí Maida Hundeling. Sopranistka, jež není na evropských hudebních pódiích žádným nováčkem, předvedla bravurní výkon a ohromila dokonalou technikou a krásnou barvou hlasu. Vynikajícím způsobem byly do programu zakomponovány sborové scény v podání brněnského filharmonického sboru. Ty přinesly nutné oživení, neboť, ruku na srdce, z Wagnera se těžko dá něco vybírat. Každá jeho opera je výsostně kompaktní dílo, jehož fragmentace znamená ztrátu dramatické plynulosti, myšlenkové kontinuity a očekávané katarze.

Opera Bludný Holanďan je považována za Wagnerovo první dílo, v němž dospěl k vlastní, nezaměnitelné osobitosti. Předehra k této opeře se dává často jako samostatný koncertní kus a v podání Janáčkovy filharmonie vyzněla velmi dobře. Pak přišel na pódium muž mnohých uměleckých profesí – barytonista, režisér i herec v jedné osobě Tomasz Konieczny. Pěvec přednesl árii Holanďana s hereckým espritem a procítěností. Wagnerova hudba mu sedla na míru. První půli programu zakončila skvostná scéna Holanďana a Senty z druhého dějství.

Po přestávce se ozvaly tóny zřejmě nejslavnější Wagnerovy operní předehry, Tristana a Isoldy. Skladba je v učebnicích dějin hudby často využívána k ilustraci rozkladu tonální harmonie a neztratila dodnes nic ze svého fascinujícího kouzla. Náročná výstavba lyrické, neustále vpřed směřující melodie byla ve znamení preciznosti a přesné uvážlivosti tempového a dynamického odstínění. Dirigentu Robertu Jindrovi Wagner asi přirostl k srdci, a je to dobře. Potvrdila to i poslední hudební čísla večera: finále z Parsifala a Předehra a závěrečný monolog z opery Mistři pěvci norimberští.

Koncert měl vysokou úroveň, a to jak v sólových, tak v orchestrálních partech. Rád bych vyzdvihl zejména excelentní žestě a přesnou rytmickou sekci. Celek díky Robertu Jindrovi působil celistvě a promyšleně. Nešlo si nevšimnout, že Wagnerova nadčasová hudba do Gongu skvěle zapadá a cítí se v něm jako doma. Doufejme, že v dalších letech uslyšíme v tomto prostoru také provedení celých Wagnerových oper.