Martin Františák napsal drama o lehkých topných olejích a inscenuje Balabána

Vy jste už vlastně dost význačný pan spisovatel, píšete dramata a nedávno jste za rozhlasovou hru dostal i ocenění. Ta hra pro rádio prý pojednává o divokých devadesátých letech a gangu, který ne severu Moravy kšeftoval s lehkými topnými oleji a zůstávaly za ním hromady mrtvol…       

Ano, hra se jmenuje Průtrž, vyhrála soutěž vyhlášenou k devadesátému výročí rozhlasu a pomalu se připravuje její natáčení. Téma mě lákalo od té doby, kdy se tady ten western s lehkými topnými oleji odehrával, ovšem vykreslil jsem ho na příběhu smyšlené učitelské rodiny, v níž bratr přivede bratra do toho špinavého byznysu a nakonec musí přihlížet jeho smrti. Vlastně už pracuji na pokračování, které jsem pracovně nazval Pokoj tobě. Přeživší syn se po dvaceti letech vrací z kriminálu k rodině, takže to už je současnost. Tajemství zabitého syna je tajemstvím rodiny a nikdo neví, kde je pohřben. Po mrtvém zůstává dvacetiletý syn.

Tyto hry pro rozhlas nelze hrát v divadlech?

Pokoj tobě píšu přímo pro divadlo a Průtrž je v divadle určitě realizovatelná.

Vystupují v těch dramatech mafiáni z devadesátých let pod skutečnými jmény?

Přemýšlel jsem třeba, zda mám Vratislava Kutala přejmenovat úplně, nebo ho jen lehce skrýt za jistého Kutáka. Nakonec ho jmenuji jako Kutáka.

Kutal byl odsouzen na deset let za přípravu vraždy novináře. Nemáte strach, že se vaše hra Kutalovi nebude líbit?

Mimochodem, Kutal už je na svobodě. Prožívám jistý vnitřní strach, zároveň mě ale docela štve takovéto podivné naznačování, že tenhle příběh byl asi o Mrázkovi, tento zase o jiném mafiánovi, ale vlastně je to všechno smyšlené, souhra náhod. Já říkám, že Kuták je prostě Kutal.

Jste autorem vynikajících her Karla a Nevěsta, obě byly k vidění u Bezručů. Hrají se teď vůbec někde?

Karla se pořád hraje v pražském Národním divadle v režii Jana Kačera.

A líbí se vám, jak Kačer hru pojal?

Autor je vždycky spokojený, když mu někde hrají hru.

A Nevěsta?

Nevěsta, to je moje milá, moje milá nevěsta. A teď dostane filmovou podobu, z čehož mám velkou radost, protože film budou dělat Zuzana Lapčíková a Vašek Kadrnka, tedy žádný filmařský mainstream, který by ke scénáři přistupoval jen jako ke kusu masa.

Když už si hru nenapíšete sám, často sáhnete po beletrii, možná raději než po hotové hře. Kdo z českých spisovatelů vás teď zajímá?

Jarmila Glazarová. Pro divadlo v Českých Budějovicích jsem napsal hru na motivy románu Advent a teď mě zajímá její román Vlčí jáma, podle kterého píšu hru pro pražské Divadlo v Dlouhé. Mám teď glazarovské období a ty její mnohovrstevnaté postavy mě opravdu baví.

A nezkusíte někdy i Marii Majerovou? Co třeba dramatizace Sirény, což je román z hornického prostředí, ten by se do Ostravy přece hodil?

Navrhnu to v Divadle Petra Bezruče (smích).

Teď je důležité připomenout, že v létě jste předal křeslo uměleckého šéfa v Divadle Petra Bezruče Štěpánu Páclovi a z Ostravy se nenápadně vytrácíte. Nicméně tohle město už asi půjde všude s vámi. Prý teď v Praze připravujte projekt postavený na textech Jana Balabána?

Ke komornímu projektu spojeného s povídkami Jana Balabána mě vyzval umělecký šéf pražského Švandova divadla Dodo Gombár.  To byla nabídka, kterou jsem prostě odmítnout nemohl, takže teď znova a znova čtu Honzovy knihy a vnitřně se s těmi texty  potkávám, v maximální možné šíři a v maximální hloubce.

Jak chcete Balabána inscenovat, co jste si vybral z jeho díla?

Nebude to žádné „zdivadelňování“ Balabánova dila, spíše  skromný pokus vytvořit příběh v několika rovinách. Vybírám si motivy, které považuji za podstatné, například ty vztahové mezi mužem a ženou. Hlavně ženy, jak je popisuje Honza, jsou pro mě dost důležité.

Ženy v Balabánově díle cítím jako mnohem silnější bytosti než muže, podobný pocit mám z filmů režiséra Pedro Almodóvara. Jaké jsou podle vás ženy v Balabánových knihách?

Žena v Honzově díle je pro mě domovem. A je jedno, zda stojí za pípou nebo je to milenka. Ve všech těch milostných a vztahových mikrosituacích se vlastně Honza napřed snaží najít v chlapech to ženské a teprve pak ty chlapy nechá vyrůst v silné postavy. Toho si cením nejvíce, jak umí soucitně nahlížet na ženy a na druhé straně nacházet všechno to křehké a ženské ve světě chlapů. Chlapy vlastně často ukazuje jako velké děti, zatímco ženy už dospělé jsou. Žena tvoří konečný domov, muž vstupuje do domova nejistě, s možností hledání a dalšího odcházení.

Jen na ženách ale asi tenhle „příběh podle Jana Balabána“ nebude stát…

To určitě ne, hlavním hrdinou je muž, který se ocitá na určité pouti městem a krajinou, neustále doprovázen svým otcem.

Takže asi budete hodně vycházet z Balabánovy poslední knihy Zeptej se táty.

Z povídkové knihy Možná že odcházíme, z povídek v knize Jsme tady, z poslední knihy Zeptej se táty, vlastně z celého díla, zkrátka se pokouším všechny ty fragmenty nějak motivicky zřetězit do setkávání otce a syna. Pro mě je v tuto chvíli důležité, že do hlavních rolí se mi podařilo angažovat také otce a syna, navíc dva někdejší ostravské herce, kteří dnes žijí v Praze: Jiřího Čapku a jeho syna Filipa Čapku.

To je geniální tah. Často vyhrocené, ovšem neuvěřitelně silné pouto otce se synem a syna s otcem se Balabánovým dílem táhne jako červená nit. Čapkové asi budou moc dobře vědět, o čem hrají. Jak se vám zatím zkouší?   

Jsme ve fázi, kdy si Jana Balabána společně čteme a vyprávíme si o Ostravě. O té dnešní, ovšem i Ostravě třeba před dvaceti i čtyřiceti lety.

Je podle vás poslední Balabánova kniha Zeptej se táty skutečně dokončená? V literárních kruzích se o tom minimálně vede  diskuse.

Pro mě to není důležité, ale je pravda, že oproti jiným knihám, třeba ve srovnání s povídkami Možná že odcházíme, to určitě není tak přebroušené dílo – ve smyslu drahokamu. Rytmus, precizování point, vytříbenost imaginace, to vše je v předchozích knihách více vybroušeno.