Elitní bubeník Gavin Harrison míří do Ostravy a říká: Rytmem tepe i krev v žilách

Pamatujete si ještě na vaše vystoupení s kapelou Porcupine Tree na festivalu Colours of Ostrava v roce 2010?

Docela dobře. Před námi hrál výborný jazzový trumpetista Eric Truffaz se svým triem. Kus koncertu jsme všichni čtyři sledovali. Naladilo nás i skvělé publikum, náznaky trémy z nás spadly a zahráli jsme jeden z našich nejlepších koncertů. Lidi na nás reagovali velice spontánně. Steven Wilson byl tak nadšený, že přijel na Colours hned druhý rok se svou druhou skupinou Blackfield. Ještě si vzpomínám na teplou noc a na osvětlený hrad v pozadí s dorůstajícím měsícem nad sebou. Moc vydařený koncert to byl.

Na jaře jste se vrátil do obnovené legendární kapely britského progressive rocku King Crimson jako jeden ze tří bubeníků…

Ano, do roku 2009 jsme v King Crimson hráli s Patem Mastolotto. Letos k nám přibyl Bill Rielfin – ten hrál dříve třeba s R.E.M. nebo Ministry. Basuje Tony Levin, po 42 letech se do Crimsonů vrátil saxofonista a flétnista Mel Collins. Zpívá a na kytaru hraje Jakko Jakszyk. Samozřejmě stále šéfuje vynálezce toho spolku kytarový profesor Robert Fripp. Zas je to britsko – americká sestava v poměru čtyři ku třem.

Má obnovení King Crimson něco společného s letošními 45. narozeninami kapely?

To je otázka pro Roberta. Ale vím, že prostě nechtěl letos jen vydat nějaký vzpomínkový výběr.

Takže bude nové album King Crimson?

Opravdu ještě nevím, ale možné je všechno. Poslední cédéčko má už deset let, takže by to bylo moc fajn. Ale nejprve se musíme sehrát, hlavně na koncertech. Před letošním reunionem kapela pět let mlčela.

Festival Colours of Ostrava se loni přestěhoval do bývalé průmyslové zóny. Kdybyste přijel příští rok v červenci s King Crimson, díval byste se z pódia na osvětlené staré vysoké pece a šachetní věž. A festival se zvětšil, navštěvuje ho 35 tisíc lidí.

Já ale nic nevím o datech koncertů King Crimson v příštím roce. Robert se někde vyjádřil, že bychom mohli hrát v srpnu anebo září ve Spojených státech. Co bude předtím, asi neví ani on. Takže uvidíme, zkusím tu možnost hrát na Colours probrat s Frippem a ostatními. V Ostravě je skvělé publikum, rozumí prog rocku.

V pondělí 18. listopadu hrajete s malou kapelou v ostravském klubu Parník. Ten taky nepatří mezi velké.

Důležité je, že hrajeme naživo, nejde nám primárně o velké představení před velkým davem. Kontakt s klubovým publikem je nenahraditelný. I takový Paul McCartney vystoupil před pár roky v londýnském klubu pro dvě sta lidí.

V jakém obsazení vystoupíte? Kromě vás.

Se mnou přijede hudební přítel 05Ric z Kanady. Hraje na všechno možné, skvěle ovládá basu s rozšířeným rozsahem a zpívá. Natočili jsme spolu tři alba. Na basu hraje Brazilec Tiago Coimbra, na kytaru Justin Dwyer.

Co budete hrát? Dá se nějak označit styl této kapely?

Nesnáším nálepky. Snad fusion s prvky prog rocku. Hrajeme písničky a někdy improvizujeme, to je všechno.

Jak jste se vůbec dostal zrovna ke hře na bicí?

Jsou tací, kteří bubnují proto, že na ně nezbyl jiný nástroj. U mě to asi byla láska úplně od mala. Máma schovává fotku, kde jako tříletý uličník mlátím do takového plechového dětského bubínku. Táta měl rád trumpetisty, měl velkou sbírku jazzových desek, bráchové se taky učili hrát na trumpetu. Já začal bubnovat brzy, ještě mi nebylo deset. Pořád třískám na bubny a činely. Pořád mě to baví, vždyť rytmicky proudí i krev v cévách. Mám už pár osobních žáků, natočili se mnou na video školu bubnování.

Jaké značky jsou nástroje, na které hrajete?

Bubny jsou o německé firmy Sonor. Činely mám od té rodiny Arménů, co žijí v USA –  Zildjan – určitě ty nejlepší, co se dají koupit. Takže celkem konzervativní set. Holt mi je už padesát.

Máte bubenické vzory?

Třeba Gingera Bakera v době Cream, nebo Mickey Harta z Grateful Dead – od něj raději poslouchám sólová alba. Skvělý je určitě Jon Hiseman. Billy Cobham bubnuje úžasně barevně, což umějí  i Arto Moreira, Trilok Gurtu, Zakir Hussain. Ale úplně nejvíc obdivuji Billa Bruforda. Hrál v Yes, King Crimson, United Kingdom, jel turné s Genesis. Prostě bubenická osobnost, bez které se neobešel vývoj britského art a prog rocku. Jo, Bill je největší frajer.

Přeju vám, ať se to za deset, dvacet let povídá i o vás.

Díky, ale to se asi nestane. Bill začal jako první hrát to, co prog rock a art rock potřebovaly. Já převážně rozvíjím postupy vymyšlené jinými. Jsem jenom bubeník, kterého to zatraceně baví.