Nejstarší svobodná galerie v Ostravě, Sokolská 26, slaví dvacetiny

Pamatuji si na řadu výjimečných výstav, které jste v devadesátých letech uspořádal ve výstavní síni Sokolská 26, například na Ottu Plachta, Viktora Pivovarova, Jiřího Davida, Milana Knížáka. Ale nemohu si vybavit, koho jste vystavil jako prvního. Kdo to byl?

Stanislav Kolíbal, bylo to v prosinci 1993.

Proč zrovna Kolíbal?

Stanislav Kolíbal mě zajímal už od šedesátých let, tehdy měl několik výrazných výstav v Praze, například v Nové síni a v Galerii Václava Špály, přičemž se prosadil i v mezinárodním kontextu, mimo jiné se zúčastnil výstavy Scupltures from Twenty Nations v Guggenheimově muzeu v New Yorku v roce 1967. Přitom jde o rodáka z Orlové a absolventa ostravského gymnázia. Vždycky mě dost mrzelo, že tady v Ostravě o něm nikdo nic neví. Vlastně jsem se pokoušel uspořádat Kolíbalovu výstavu už v prvé polovině osmdesátých let, konkrétně v arboretu v Novém Dvoře u Opavy, kde tehdy byla možnost uvádět i některé režimem odstrkované umělce. Kolíbal ale účast odmítl, uráželo ho, že režim nezávislé umělce cíleně tlačil do ústraní, do periferních míst někde v pohraničí, čemuž se odmítal přizpůsobovat. První pokus nevyšel, druhý v roce 1993 už ano, i když Kolíbal se opět bránil. Zdálo se mu, že výstavní síň Sokolská 26 je na sochy poněkud malá. „Pane inženýre, tady vystavte raději nějaké kresby,“ říkal mi tehdy Kolíbal. Nakonec jsem ho ale přesvědčil a vystavil celkem osm jeho prací.

Která z nich vás nejvice zaujala?

Všechny si nepamatuji, jednu z těch věcí ale nyní návštěvníci galerie opět uvidí, a to na jubilejní výstavě Dvacet let, která začíná 21. listopadu. Dílo se jmenuje V temnotě, je to velká černá věc. Ale ať si ji každý v galerii prohlédne sám.

Kolik už vlastně Galerie Sokolská 26 uspořádala výstav?

Sto šedesát.

Osm výstav ročně, to je úctyhodná kurátorská práce, 160 autorů se asi na jubilejní výstavu nevejde?

Rozhodně ne, takže jsem hledal nějakou koncepci, jak to vyřešit. Rozhodl jsem se, že za každý rok vyberu jednoho autora, ovšem nutno přiznat, že výběr je podmíněn také dostupností těch děl, nemohu vzít auto a objet dvacet ateliérů po vlastech českých. Vycházím i z toho, co mám doma a co je dostupné v Ostravě.

Tím prozrazujete, co o vás úplně každý neví. Vaše kurátorství je vlastně následkem sběratelské vášně, výtvarné umění sbíráte od šedesátých let. Jaký byl váš první úlovek a kolik stál korun?

To je dlouhá historie, jako student Vysoké školy báňské jsem se zajímal hlavně o film a patřím k zakladatelům Filmového klubu v Kině náročného diváka ve vítkovickém kulturním domě. Když se mi ale v roce 1967 narodila dcera, přišlo mi nefér, abych pořád seděl v kině, tak jsem přeorientoval na výtvarné umění. Na vernisáž můžete jít i s malým dítětem, do kina těžko. Ale to jsou spíše vnější okolnosti. Výtvarné umění – to je můj život, vzrušuje mě, naplňuje… Někdo za normalizace utíkal na chalupu, já ke své sbírce.

A ten první obraz ve sbírce?

První obraz jsem koupil v roce 1969 od Vladimíra Komárka. Jednoho dne jsem vystoupil z vlaku ve stanici Nedvězí u Semil a mistra navštívil. Jemu se zdálo pozoruhodné, že i v tom socialismu má někdo zájem koupit si obraz a ne zimník, takže prohlásil, že mi dílo prodá za cenu zimníku.

Kolik to bylo?

Myslím, že asi tisíc korun.               

V roce 1993, kdy jste založil galerii v městských prostorách, v takzvaném Centru kultury a vzdělávání na Sokolské třídě, v Ostravě moc malých nezávislých galerií nebylo. Byl tu jen Dům umění v čele s normalizátorem a kádrovou rezervou Petrem Beránkem, ovšem do založení legendárního Černého pavouka chyběly dva roky a třeba Fiducia vznikla až v roce 1998. Jak jste tehdy viděl Ostravu jako „nosič“ současného výtvarného umění?

Pravdou je, že všechny galerijní aktivity byly až následné, když pominu asi roční činnost galerie Kopeček na třídě Československých legií. Já se ale příliš nestaral o to, co už v Ostravě je, nebo není, hlavně jsem si plnil svoje dávné přání vystavovat zavedené významné domácí umělce. Vlastně jsem se o to pokoušel už v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se mi podařilo uspořádat několik výstav v ostravském Divadle hudby.

Jaké třeba?

Vystavoval jsem Adrienu Šimotovou, Naděždu Plíškovou, Jiřího Johna, Vladimíra Komárka… Chtěl jsem také udělat výstavu Karlu Neprašovi, ale když jsem požádal o povolení, což byla nutnost, tak Nepraš neprošel.

Proč jste si hned po revoluci v roce 1990 neotevřel soukromou galerii, ale čekal jste ještě tři roky, než váš projekt finančně zajistilo město?

Hned v lednu 1990 jsem se soukromou galerii skutečně pokoušel otevřít, nicméně tehdy jsem v centru města nesehnal místo s přijatelným nájmem a prodejní galerii jsem v žádném případě nechtěl provozovat. Už jsem měl dokonce i povolení, protože tehdy ještě doznívaly staré poměry a galerista musel získat výjimku od ministerstva kultury, neboť galerijní činnost byla monopolní záležitost Českého fondu výtvarného umění. Ale nakonec jsem si to rozmyslel.

Od roku 1993 jste kurátorem na Sokolské 26, nebylo asi jednoduché udržet si místo v prostorách, které patří radnici, na níž se střídá jeden starosta za druhým a mění se i politické trikoty. Jak jste to udělal, že vás rada Moravské Ostravy a Přívozu nikdy neodvolala, jak se to běžně děje v prestižních galeriích, například U Bílého jednorožce v Klatovech?  

V Centru kultury a vzdělávání na Sokolské ulici jsem začínal jako jeho ředitel, nicméně po roce a půl mě rada města odvolala bez udání důvodů. Kurátorem jsem ale mohl zůstat.

Musel jste někdy dělat nějaké ústupky? Vystavovat někoho, komu jste až tolik umělecky nevěřil, ovšem byl to „vyšší“ zájem města?

Ale ano, byly i takové výstavy, jeden čas jsem vystavoval nějak zbytečně moc umělců ze Zlína, protože zrovna tam sahaly konexe jisté mé nadřízené.

Při pohledu na seznam výstav ale vidíme, že kvalita v drtivé většině převažovala. Jaroslav Róna, Aleš Veselý, Karel Nepraš, Karel Malich, Jiří Načeradský… no, nejméně stovka jmen kvalitních současných umělců, jmenovat je teď všechny nemohu. Jakou jste si na počátku galerijní činnosti určil cestu, koncepci, dramaturgii?

Šel jsem do toho spíše intuitivně, hlavně jsem chtěl vystavovat současné výtvarné umění. Autory, kteří už mají svůj rukopis, kvalitní autentické umění bez ohledu na generační zařazení či názorovou orientaci umělců.

Musel jste někoho odmítat, netlačí se vám do galerii někteří ostravští autoři, řekněme z „druhé ligy“? 

Některé místní umělce jsem skutečně musel odmítat a asi mi to mají i za zlé. Chtěl jsem ale vybudovat galerii současného umění s nadregionálním dosahem, což se mi snad podařilo. Všechny významné ostravské autory jsem ale vystavoval, stačí se podívat do katalogových listů: Eduard Ovčáček, Petr Lysáček, Jiří Šigut, Jiří Surůvka, Aleš Hudeček, skupina Kamera skura a mnozí a mnozí další. Příští rok v lednu vystavím Katarínu Szányi.

Teď je v Ostravě úplně jiná situace než v roce 1993. Galerii města Ostravy v Gongu povede vyhlášený kurátor Marek Pokorný, máme ve městě desítky nezávislých galerií: Černá vrána, Jáma, Rubrum, Industrial, Beseda, Fiducia… Není jich až přespříliš, má vůbec Ostrava tak široké publikum, které by se o výtvarné umění zajímalo?  

Je to tak, dneska je všeho moc.

Z jaké výstavy, kterou jste uspořádal, jste měl největší radost, byla vám něčím nejbližší?

Špatně položená otázka, to je jako když se zeptáte rodičů, které ze svých dětí mají nejraději.