Režisér Štěpán Pácl: S nápadem uvést Audienci přišel Norbert Lichý. Snil o roli sládka

Post uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče byl vysněný, usiloval jste o něj, nebo to prostě jen tak nějak přišlo?

Přišlo to ve chvíli, kdy jsem byl na volné noze. Stále jsem ještě působil v Praze u divadelní společnosti Masopust, ale nastala taková shoda okolností, že jsem si vytipoval pár štací, kde bych chtěl pokračovat v nějaké již rozjeté spolupráci. Ať už se to týkalo pražských nebo mimopražských divadel. V té chvíli přišla nabídka z Divadla Petra Bezruče, které bylo právě mezi těmi scénami, se kterými jsem chtěl pracovat. Nebylo téměř o čem přemýšlet, protože při dřívějších návštěvách u Bezručů jsem měl téměř vždy pocit, že se tu děje něco výlučného.

Jak se cítíte, myslím v divadle v Ostravě, když to porovnáte s Prahou?

Já jsem hlavně rád, že jsem ve městě, kde se dá tím městem žít, a to nejen divadelně. Lidsky je Praha v jakési podivné agónii. Záplava nesmyslné turistiky a posedlost jakýmkoliv výkonem či prací mi už přišla až únavná.

Praha v agónii, to je zajímavé…

Ano, Ostrava mi přijde daleko klidnější a dá se tady skutečně žít tím městem. V Praze utíkáte z divadla rovnou domů, abyste s tím, co je venku, nepřišli do styku. Tady to tak není.

Na Noc divadel, která bude v celé Evropě 16. listopadu, připravujete s Bezruči Havlovu Audienci. Proč právě tuhle hru?

Chci, aby se více začalo hrát v naší malé scéně v suterénu budovy, v tzv. Márnici. A protože máme docela nabitý prostor i provoz, tak jsem chtěl najít něco, co by herce hodně zajímalo. Zašel jsem za Norbertem Lichým, a ten mi řekl, že už má docela dávný sen udělat Audienci a zahrát si postavu sládka. A spojení Norberta Lichého s Havlovým sládkem mi přišlo velmi lákavé.

S Norbertem Lichým by v Audienci měl hrát jako partner na jevišti v podstatě neherec…

No právě. Máme tady Vaňka v podobě někdejšího loutkoherce a dnes našeho mistra světel Jiřího Müllera, který typově i díky své vnitřní energii na Vaňka velmi sedí. A Noc divadel, což je vlastně celoevropský divadelní svátek, je v předvečer 17. listopadu. Tak jsme se pokusili o jistou symboliku – premiéru Havlovy Audience uděláme v předvečer výročí revoluce. Audience je v Ostravě poprvé. Tím, že Divadlo Petra Bezruče se orientuje na mladší publikum, tak mi Audience jako jisté připomenutí praktik doby před listopadem 1989 přišla velmi vhodná. Zároveň si myslím, že tahle hra i po více jak třiceti letech osvětluje jistou dnešní frustraci a společenské nemoci, které dneska řešíme.

Vnímáte ji jako politickou hru?

Spíš než politickou jako lidskou. Je to o lidech, kteří se sami uvrhli do pasti. O jisté nerozhodnosti, nebo neschopnosti odejít z něčeho, co se mi prostě nelíbí.  Sládek třeba říká že je do něčeho tlačený a dělá věci jen proto, aby lidem pomohl, protože oni mu pomohli, a všechno svádí na jakousi domnělou humanitu či lidskost. A je v podstatě ve vlastní pasti. U Vaňka zase selhává jeho intelektuální naivismus, s pouhými ideemi je proti vnějšímu světu bezbranný.  Vzniká jakýsi kruh, ze kterého člověk nemůže ven, protože sám před sebou neustále obhajuje vlastní kroky, třebaže s nimi nesouhlasí.

Když se rozhodujete pro uvedení nějaké hry, je v tom rozhodnutí přítomna realita nebo místo, ve kterém zrovna žijete?

Já se domnívám, že ano. Člověk se normálně účastní svého života a věcí okolo a jsou tu věci, které provokují třeba tím, že jsou nenormální a prohlašují se za normální. Nebo jsou normální a háže se na ně jistá negace. Nebo můžu kolem sebe vidět nějakou frustraci z pocitu bezradnosti. A pak si přečtu hru a vidím, že postavy řeší, nebo by chtěly a nedokáží řešit stejné problémy. Nebo kladou samy sobě nějaké překážky. A to mi přijde na divadle hodně zajímavé. Když divák má možnost nahlédnout v odstupu, čím se trápí. Nahlédnout to skrz silný prožitek nebo skrze smích.

Není v divadle skryt jistý paradox, když se snaží oslovit či vymezit se vůči někomu, kdo není přítomen? Na jevišti se odehrávají scény ze života určitých lidí nebo společenských vstev, vy jako režisér na jejich jednání nějak nahlížíte, ale oni, nebo jejich prototypy, v hledišti nejsou. Tam v případě Divadla Petra Bezruče sedí většinou studenti.

Když přijdou, tak je tady za prvé projev jejich zájmu. A teď jde o to ukázat jim detail, nebo výstřižek ze světa, a já to musím udělat tak, aby je to zasáhlo. Jako divák jsem vždycky potěšen, když se na jevišti mluví o tom, o čem se má mluvit. Ne o tom, o čem se mluví, ale o čem se má mluvit.

A o čem se má mluvit? O čem chce mluvit Štěpán Pácl?

O naději. Ale na to se musí udělat celé představení. Třeba říci, že dělat na první pohled nesmyslné věci má nějaký smysl. Že se nemusíme vzdávat účasti nebo odpovědnosti za svět. Naopak, když je to těžké, tak je to právě smysluplné. A pak je tady zobrazování pestrosti a rozporuplnosti světa. Ukazování různých nepochopitelných postojů, názorů, chtění. A nechtít za každou cenu jednu odpověď. Protože ty odpovědi v dobře napsané hře existují několikeré vedle sebe. A nelze říci, která je správná. Nebaví mne divadlo, které soudí. Které říká: tohle je dobré a tohle špatné. Baví mne divadlo, které nahlíží problém v celé jeho složitosti. A dává i divákům čas ten problém nahlédnout. Zabývat se těžkými věcmi prostě má smysl.

Jste umělecký šéf. Nejen kmenový režisér. To s sebou nese výběr hostujících režisérů. Podle čeho budete vybírat?

Budu zvát režiséry, kteří budou chtít pracovat s herci a kteří budou schopni hercům přinést a dát něco nového, a zároveň režiséry, kteří se sem budou chtít vracet.  Bude dobré, aby se tady objevovaly různé poetiky. Různé pohledy na svět. Doufám, že ne jednou se sem vrátí Honza Mikulášek, ta jeho pozice tady je jistým snem ve vztahu k souboru, do jaké hloubky se Honza s našimi herci už při inscenacích dostal. A může to jít ještě dál.

A váš konkrétní inscenační sen?

Na konci sezóny nás čeká jedna z nejčistších komedií,  Molierova Scapinova šibalství. Je tam všechno, co se Moliere na divadle naučil, je tam směs nízké a vysoké kultury… když dnes mluvíme o tuposti a omezenosti, tak Scapino ukazuje způsob, jak těmto věcem lze čelit. Chytrostí, vtipem, jistou umanutostí a drzostí.

Představitel hlavní role už je znám?

Ano, bude to Dušan Urban.

A něco dalšího?

Myslím že to mohu prozradit. Chtěl bych v příští sezóně udělat hru Kazimír a Karolína, kterou napsal  Ödön von Horváth. Ta hra se mi dlouho líbí. A když jsem nedávno šel večer v pátek do divadla přes Stodolní ulici, tak jsem měl pocit, že autor tady musel být někdy nedávno. Ta jistá nicotnost a pustota, diktát zábavy a nutkání žít na 200 procent za každou cenu, protože co zítra bude zítra je jedno. (To není „carpe diem“, ale „po nás potopa“). A i když se nám ta opakující se stejná nálada zajídá, nemáme nebo neznáme jiný způsob a smysl života. To stojí za uvedení právě dnes.