Bratři Orffové hovoří o novém albu: Bingriwingri byl začátek, Šero je konec

Proč jste nechali fanoušky čekat na své druhé album Šero celých osm let?

Lukáš: Já bych to řekl tak, že album Šero představuje určitý časový záznam poměrně dlouhé doby. Aby ten záznam byl autentický, potřeboval nějaký čas

Takže ty skladby vznikaly postupně celých osm let? Nebo jsou tam i nějaké starší?

Ivan: No jo, je tam i několik starších než na Bingriwingri. Dokonce jsou tam písně, které jsou staré až dvacet let. Je to tak, že na základě písniček, které vznikaly v posledních osmi letech, jsme začali přemýšlet, o čem ta deska bude. Lukáš v tu dobu začal objevovat moje staré věci, které jsem skládal v osmnácti nebo ve dvaceti, a ony se tam hodily.

Lukáš: Kostra celého alba je samozřejmě vystavěná na nových věcech, které jsou doplněny několika hodně starými. Album je postavené na kontrastu mezi fantazií a realitou. Písně, které zachycují fantazii a jsou lyričtější, jako Sbor pomsty duchů, Pak otevřte všechna okna, Jakoby svět a vlastně i Trávy, to jsou hodně staré věci. A ty, které se zabývají tíhou reality, jsou novější. Celých osm let, co jsme postupně sbírali písně na album, jsme hledali téma, jaké deska bude mít. To se nám vylouplo teprve někdy před dvěma lety.

Označili byste Šero za konceptuální album?

Lukáš? Asi ne. Jestli je tam nějaký koncept patrný, tak se nám vyloupl až v samotném finále, když skladby do sebe nakonec zapadly jako skládačka. Nejde ale rozhodně o příklad konceptuální tvorby, kdy si umělec stanoví koncept, který pak naplňuje.

Texty Bratrů Orffů v sobě nesou svéráznou poetiku, která je místy až dětsky naivní. Co tě, Ivane, při psaní inspiruje.

Ivan: Většina textů mě napadá zároveň s muzikou. Skoro žádný z nich není nějak vypocený, že bych nad ním seděl a přemýšlel. Byly většinou velmi rychle hotové. V poslední době mne ale už texty nenapadají jako dříve.

Lukáš: Na desce jsou kromě Ivanových textů také dva texty od našeho kamaráda Kittchena, od nějž jsme si vypůjčili píseň, která se v našem podání jmenuje Sůl z Krnova. Zafungovalo to dobře, a tak s námi Kittchen ještě spolupracoval na dalším textu k písničce V záclonách. Na desce Šero je také píseň Tunel na text Jaroslava Rudiše.

V řadě písní na Bingriwingri i na Šeru se objevují motivy z Krnova. To město je vám asi hodně blízké…

Ivan: Já nejsem rodilý Krnovák, přišel jsem tam až na střední školu a od té doby jsem tam už zůstal. Krnov mne určitě hodně ovlivňuje, stejně jako okolní krajina a lidi, které znám. Pokud bych žil třeba v Praze, asi bych taky dělal muziku, ale ty písničky by byly určitě o něčem jiném.

Jestli si dobře pamatuji, i Bingriwingri vznikalo velmi dlouho a byly na něm několik let staré písně…

Ivan: Ano, obě desky představují určitý časosběrný dokument, to je jasná věc. My jsme nikdy nespěchali, nikdy nás nic netlačilo, protože se muzikou neživíme. Je pravda, že jsme fanouškům mnoho let slibovali na každém koncertu, že deska bude, ale pořád jsme to odkládali. Nemělo cenu někam spěchat a vydávat album, za kterým bychom si stoprocentně nestáli.

Jak probíhalo nahrávání alba Šero?

Lukáš: Hodně velký podíl na nahrávce měla tentokrát celá kapela, podíleli se na ni všichni z koncertní sestavy. Velkou stopu tam zanechal známý ostravský hudebník David Straka. Je to vynikající muzikant, který dokáže pochopit, co přesně která skladba potřebuje a udělá pro ni maximum, aniž by tam musel nějak čnít nebo exhibovat.

Ivan: My nahráváme způsobem, že si to chceme udělat co nejvíce příjemné. Loni v létě jsme udělali takové soustředění na chalupě, byli jsme tam asi deset dní. Každý večer jsme udělali oheň, jedlo se a pilo a mezi tím se nahrávalo. Bylo to v obrovské pohodě.

Lukáš: Vznikly desítky různých verzí různých skladeb a pak se definitivně rozhodlo po konečnou verzi, která se pak dopracovala ve studiu do konečné podoby.

Prostředky na desku jste získali prostřednictvím serveru hithit.cz, který je v poslední době mezi umělci velmi oblíben. Požadovanou částku na výrobu alba jste výrazně překročili. Co říkáte na takový zájem a podporu fanoušků?

Lukáš: My jsme zpočátku z toho kroku měli obavu. Člověk nikdy netuší, kolik lidí to může zajímat. Ve finále však ten zájem byl neuvěřitelný. I když se vybíralo po malých částkách a bylo to koncipované jako předplatné nového alba, nikdy bych nevěřil, že by mohlo přispět 250 lidí. Když si vezmu, co to pro člověka znamená někam se zaregistrovat, poslat peníze a vyjádřit tak kapele podporu, připadá mi neuvěřitelné, jakou to mělo odezvu, a to i v porovnání s tím, kolik přispívatelů se účastní na projektech z naší kategorie. Velice si toho vážíme.

Připravujete k albu nějaké speciální turné?

Lukáš: Minimálně budou křty v Ostravě, v Brně, v Praze a samozřejmě v Krnově. Pak ještě přidáme pár měst, kde bude zájem.

A kdy to bude?

Lukáš: Vypadá to někdy na únor nebo březen.

Proč tak pozdě, když deska vychází už na začátku listopadu?

Ivan: Tak já to řeknu. Lukáš už hovořil o tom, jak složitě jsme ty písničky nahrávali a mnohokrát se to celé přerovnávalo a ve studiu dotvořilo. Kapela se to teď bude muset naučit hrát ve výsledné podobě. V Krnově zkušebnu nemáme, a tak se budeme muset mnohokrát sejít v Ostravě. Některé písničky jsme sice už na koncertech hráli, ale jinak se musíme ještě sehrát.

Lukáš: Kromě koncertů s celou kapelou chceme ještě připravit sérii koncertů v menším, komornějším seskupení. Budeme hrát jen na akustické nástroje ve velmi skromných aranžích. Tahle sestava bude určena pro prostory, kde se sejde třeba jen 30 lidí. Budeme tak flexibilnější a budeme moci klidně odjet přes republiku do prostoru, kde nás chtějí pozvat, ale celá kapela se tam nevejde. Tohle komorní hraní mě velmi láká. Uvažuji dokonce o konceptu koncertů, které bychom mohli odehrát v plenéru, v neobvyklých prostorách. Bude to na místech se ztracenou historií, třeba v opuštěných stavbách někde v pohraničí, nebo na inspirativních místech v přírodě. Bude to více akustické a více o setkání s lidmi. Nebudou to jednorázové koncerty, kam lidé přijdou a za hodinu a půl odejdou, bude to taková komunitní záležitost. Na Osoblažsku jsou krásná a odlehlá místa, kde si náš koncert umím představit, a stejné lokality jsou po celé zemi. Těch koncertů by nebylo moc, třeba jen tři nebo čtyři za prázdniny. Ale je to koncept, který nás láká. Žádné megafestivaly, které se předhánějí, kdo přiveze větší hvězdu… Jen je to strašně organizačně náročné a hlavně to nemá žádný komerční potenciál, takže bude důležité přesvědčit lidi z jiných částí republiky, aby nám to pomohli udělat jen z čirého nadšení.

Na závěr ještě jedna otázka – budou fanoušci na třetí desku Bratrů Orffů čekat dalších osm let?

Ivan: Myslím, že ještě déle. A spíše už ani žádná nebude.

Lukáš: Já to vidím hodně podobně. Podle mne se druhým albem Šero uzavřel jakýsi kruh a řekl bych, že je to album na rozloučenou. Bratři Orffové nevznikli jako kapela, která má nějaké ambice a chce prorazit. Vznikli z potřeby něco vytvořit, dát tomu nějaký tvar a zároveň se vypořádat s určitým životním obdobím. To, co prochází skrz obě nahrávky, je určitá naivita, kterou si člověk drží dlouho a které se teď na Šeru transformuje do jaksi temnější a bezvýchodnější podoby. Potřebovali jsme to ze sebe setřepat. Ve finále ale rozhodně máme každý svůj a mnohem šťastnější život než by se mohlo z té nahrávky zdát.

Ivan: Teď jsem moc rád, že jsi řekl tuhle větu. Já bych byl hrozně nerad, kdyby si lidé spojovali náladu té hudby s námi. A kdyby si mysleli, že zpívám o sobě.

Lukáš: Ale abych se vrátil ke tvé otázce – řekl bych, že zatímco Bingriwingri byl začátek, Šero představuje konec. Myslím, že není a v budoucnu asi ani nebude potřeba nějakým způsobem rozvíjet to, co Bratři Orffové vytvořili, a pokračovat v tom. Jestli někdy budeme ještě spolu vytvářet něco nového, nebude to už v tomhle duchu. Bude to už úplně jiná kapela.