Jiří Šigut pro Galerii Dole opět namíchal pixely s akrylem

Loni jste vystavoval v galerii Sokolská 26, nyní vás čeká vernisáž v nedaleké Galerii Dole ve Fiducii. Jak často by měl ostravský umělec představovat dílo domácímu publiku, aby nebyl nařknut z nadprodukce?

Asi jsem to přehnal, to připouštím. O nadprodukci ale nejde, jedná se o novou sérii. A navíc udělat během dvou let v té sérii čtyři větší obrazy a nějakou drobnost, to také o nadprodukci nevypovídá. Ale jak jsem už řekl, přehnal jsem to, přehnal… Už mi to bylo naznačeno, a tak se pokusím polepšit.

To nemusíte. Sám se domnívám, že vystavovat jednou ročně je nutný standard, aby na umělce Ostrava nezapomněla. Ještě víc by se mi ale líbilo, kdyby výtvarníci otevírali i ateliéry. Proč by se galerijní publikum nemohlo jedno pondělí sejít v ateliéru u Daniela Balabána, další u Aleše Hudečka a jindy u Jiřího Šiguta?

To by se mi líbilo. Ostatně, už jsme si to nedávno vyzkoušeli u Marka Pražáka. „Bytovky“ byly a jak to tak vypadá, zase asi budou, ale já mám aťas tak malý, že si to neumím moc představit. Škoda.

Po vašem loňském experimentálním malířském výletu, když jste na Sokolské 26 a v Galerii Rubrum představil cyklus portrétů, jsem spíš očekával, že se vrátíte k práci s fotopapíry či dokonce k fotoaparátu. Proč jste ještě potřeboval pokračovat ve svém malířském průzkumu a na portréty navázal cyklem krajin Bez rozlišení?

Ono to vlastně vše vychází z fotografie. Bez digitální technologie by tyto práce ani nemohly vzniknout. Takže fotografuji krajinu a až následně vše redukuji. A s fotopapíry stále souběžně pracuji.

Pokládáte ještě fotopapíry do volné krajiny, kde dny i týdny citlivá vrstva papírů absorbovala třeba dění v lese: padající listí, jehličí, sníh?

Teď je nepokládám do volné přírody, ale zůstávají několik dní v industriálních prostorech. Tam mohou absorbovat a zachycovat zbylé energie, které se odtud pomalu vytrácejí. Je to můj pokus zaznamenat na tu citlivou vrstvu genia loci těchto prostor. Než zaniknou. Nebo než se z nich stanou Disneylandy.

Vaše portréty a krajiny na první pohled vyvolávají dojem, že se vracíte ke zvláštnímu výkladu řádu a harmonie světa, který prosazovali někteří abstraktní malíři. Redukcí malby na nepravidelné barevné plochy se zabýval třeba Theo van Doesburg, jehož obrazy často tvoří jen nepravidelné barevné čtverce a obdélníky. Tak vypadají i vaše portréty a krajiny. Navazujete na tuto linii, nebo jde o můj mylný vjem?

Ono už v daleké minulosti docházelo, a dochází i nyní, k redukování všeho nepodstatného. Třeba poezie by mohla být dobrým příkladem. Krajinou se zabývám strašně dlouho a při svých nočních privátních rituálech jsem se někdy dostával do stavů, kdy vše okolo se ve mně rozpustilo do jednoho bodu. A celou tu dobu se snažím hledat médium, které by se tomu mohlo přiblížit. A teď mám dojem, že tu redukci nalézám v jednom pixelu, který je součtem všech těch průniků a kompresí. Jakou barvu má krajina, konkrétní místo, jak se ukládají ty miliardy informací a vzpomínek v naší mysli…

Možná vůbec nechcete dosáhnout podobného výsledku jako abstraktní (a později třeba i minimalističtí) malíři, nicméně k podobným tvarům dojdete díky použité technologii a tou je pixel čili nejmenší jednotka digitální rastrové grafiky. Jinými slovy barevný čtvereček nebo obdélník…

Tak, tak to je.

Proslul jste i řadou performancí, Ostrava si pamatuje především tu na Dole Michal v rámci Ostravských dnů nové hudby, kdy jste působivě uctil oběti důlních neštěstí. Kritika hodně ocenila,  když jste sypal skutečný popel svých předků na fotopapíry. Neláká vás už prezentace akcí? Mimochodem, neviděl jsem vás třeba vůbec na právě ukončeném festivalu performancí Malamut…

Neláká. Vždy, když už jsem prováděl nějaké noční rituály, tak to bylo vždy o samotě. Byly to a jsou privátní performance. Výjimkou byla právě noční akce na Dole Michal, té se zúčastnilo kolem deseti lidí. Sypat popel svých nejbližších v přítomnosti jiných, to si vůbec nedokážu představit. Těžko bych se dostával do těch nepopsatelných stavů.

Jakým směrem se vůbec chystá dále ubírat konceptuální mysl Jiřího Šiguta?

To kdybych věděl. Zatím prozkoumávám tu digitální technologii.