Festival Malamut skončil promítáním videa ze zastupitelstva, kde jeden z umělců způsobil pozdvižení

Poslední den mezinárodního festivalu performancí Malamut přinesl asi nejzábavnější výstup celého festivalu. Akční umělec Milan Kohout promítl v koupelnách Dolu Hlubina záznam akce, kterou o den dříve provedl na Magistrátu města Ostravy. Levicový intelektuál žijící ve Spojených státech dlouhodobě kritizuje porevoluční dravý český kapitalismus, kdy se jednou z manter stalo slůvko privatizace. „Proto jsem se rozhodl, že primátorovi Ostravy nabídnu k privatizaci svoje tělo,“ vysvětlil Kohout.

Na magistrát dorazil Kohout zrovna v den, kdy zasedalo zastupitelstvo města. Nebyl tedy problém přihlásit se do diskuse a šokovat zastupitele. „Vážení pánové, rozhodl jsem se městu nabídnout výhodný objekt k privatizaci,“ promluvil Kohout k městským poslancům. Ti napřed napjatě čekali, s čím zástupce lidu přijde, když ale umělec navrhl privatizaci vlastního těla, kroutili nevěřícně hlavou. „Tělo je dosud dobře zachovalé,“ bušil se Kohout do prsou. Primátor Petr Kajnar nicméně zareagoval pohotově a nabídl performerovi, že si nabízený privatizační projekt vezme osobně na starost a pozval Kohouta k brzké návštěvě do své kanceláře. Publikum v Dole Hlubina se včera při promítání záznamu Kohoutovy akce řezalo smíchy.

Hlasitý smích se ozýval i při akci, kterou na Dole Hlubina předvedl egyptský umělec Omar Ghayatt. Perfomer rozehrál s dobrovolníky psychologickou hru, která měla vztahový i politicko-společenský apel. Ženy měly Ghayatta nejprve „vyfakovat“ a s co největší silou do něho šťouchat. Muži měli performera kopat do zadnice. Vše mělo formu konkurzu a porota z řad diváků vybírala, kdo zadané úkoly splnil nejlépe. Vítězové pak s Ghayattem rozehráli drama, v němž šlo o nevěru, pomstu i rasové předsudky, když jedna z dobrovolnic musela umělci nadávat do zpropadených muslimů.

Nenápadnou performanci předvedla Kristýna Kašparová, která každému z diváků festivalu vetřela do čela kapku voňavky. Výklad akce si mohl každý udělat dle fantazie. Autor tohoto textu nabízí vysvětlení, že umělkyně takto provedla křest zvláštní sekty sdružené kolem pastora Jiřího Surůvky, jenž je duší festivalu Malamut a vůdčí osobností performančního umění v českých zemích. Vůdcem sekty, která vydrží s nadšením sledovat i ty performance, které normální smrtelníky nudí k smrti nebo se při nich urážejí či pohoršují.

Na Malamutu se totiž umělec klidně vysvleče do naha, načež si oholí přirození, jak to ve středu předvedla Lenka Klodová. Ve čtvrtek se zase do naha svlékl polský umělec Dariusz Fodczuk a v projektu Čistota vytřel vlastním oblečením podlahu ve vstupní hale do bývalých hornických koupelen. Nahota v překvapivých souvislostech je v performanci osvědčeným prvkem, jak v divákovi vyvolávat neklid a donutit ho k hlubšímu přemítání. Vysvlečený Fodczuk se špinavým a mokrým oblečením v rukách způsoboval až soucit a divák uvažoval, jak bolestná může být cesta, když se pokoušíme o nějakou duchovní očistu. Komplikovaný Fodczukův výstup kontrastoval s uvolněným happeningem, který na lávce k nákupnímu centru Karolina uspořádal Jiří Surůvka, jenž mostek proměnil v pražský Karlův most.

Spolupořadatelka festivalu Malamut Denisa Fialová se ve společném vystoupení s Martinem Froulíkem a Petrou Filipovskou pokusila vysvětlit Náš vztah k performanci, jak se jejich výstup jmenoval. „Ani jeden z nás není skutečný perfomer, takže jsme měli pocit, že na festivalu performerů se můžeme, obrazně řečeno, leda tak schovat někam pod koberec,“ vysvětlila Fialová. Výtvarné umělkyně Filipovská s Fialovou si skutečně vlezly pod koberec, pod kterým vařily a čerstvě namazané a chuťově vynikající obložené chlebíčky pak rozdaly publiku. Poselstvím jejich akce je tedy možná poučení, že performance je nenápadným uměním s překvapivými dopady.

„Osobně mě na festivalu nejvíce zaujala performance Martina Zeta, který vyzval diváky, aby si lehli do masového hrobu,“ shrnuje Fialová třídenní maraton, v rámci kterého se odehrála skutečná plastická operace či ostravské dívky s gustem fackovaly muslima. A i když při každé performanci štěkal Surůvkův pes Emil, v žádném případě nelze říci, že by desátý ročník Malamuta stál za psí štěk.