S básníkem Petrem Hruškou o pilinách, petroleji a Mittalovi

Petr Hruška

PALIVO

Vezmeš  piliny
co zůstaly po stromech
smícháš
s dávno vyjetým olejem
přepáleným tukem
nevysvíceným petrolejem
a narveš to
do prázdných petlahví
se vztekem
na celé vyrabované město
na celý vybrakovaný život
zavřeš
a v prosinci házíš do kamen
jmenuje se to Ostravská raketa
poznáš ji podle hustočerného dýmu
a neurvalého tepla

„Vezmeš  piliny/ co zůstaly po stromech…“  V roce 2007 jsi spunktoval několik protestních akcí proti vykácení lipové aleje v Komenského sadech. Nějak mi uniklo, jak vše dopadlo. Dostavil se úspěch, nebo obvyklá rezignace nad byrokraticko-politickým rozhodnutím?

Úspěch. Krásná čtyřřadá alej v Komenského sadech stále stojí a kdejaký politický knecht, který tenkrát řval „popílit!“ by se dneska rád pochlubil tím, že stromy jsou stále na svém místě. Velmi dobrou roli tenkrát sehráli novináři, kteří informovali většinou velmi objektivně a hlavně intenzivně.

„…smícháš/ s dávno vyjetým olejem/ přepáleným tukem/ nevysvíceným petrolejem…“ Proč ses takto veřejně angažoval jen v případě lipové aleje? Benzo(a)pyen a další svinstva z koksoven a z Mittalu, potažmo smog z uhelných kalů, plastů a dalšího domácího odpadu v kotlích ústředního topení ti nevadí?

Neangažoval jsem se jenom u lipové aleje, několik let předtím jsem spoluzachraňoval ohrožený kostel sv. Václava, který nechtělo ani město Ostrava, ani římskokatolické biskupství, protože záchrana by stála spoustu peněz – asi polovinu toho, co letos nalili do fotbalového Baníku. Tihle zbabělci se tehdy rozkývali k záchraně propadajícího se kostela až poté, co moje žena Yvetta Ellerová a Dita Eibenová daly dohromady Občanské sdružení sv. Václav, které podpořila řada podstatných lidí, mezi nimi třeba Radovan Lipus, Honza Balabán, Jarek Nohavica a další. Ale bordel z Mittalu mne štve neméně, až budu mít trochu času a sil, vyjdu na protestní pochod do Radvanic.

„…a narveš to/ do prázdných petlahví…“ Ostrava také kdysi byla prázdnou lahví, která je ale po 150 letech intenzivní industriální činnosti naditá neuvěřitelným množstvím svinstva. Co dělat dále? Vyčistit? Opustit terén? Nevšímat si, že žijeme na sudu se střelným prachem?

Vyčistit to nepůjde tak snadno, míra zasvinění je obrovská. Politici ji navíc svým pragmatickým cynismem jenom rozmnožují. Takže bude nadále probíhat útěk z Ostravy, který už léta probíhá, každoročně ubývá počet místních obyvatel. Není divu – dýchat se tu nedá a nová hrůzostrašná obchodní a administrativní monstra radost z bydlení v Ostravě neprohloubí.

„…se vztekem/ na celé vyrabované město…“ Komu máš nejvíce za zlé, jak teď žijeme v Ostravě? Rothschildům a dalším „rytířům průmyslové revoluce“, kteří na rabování Ostravy obrovsky zbohatli? Komunistům? Novodobým primátorům?

Rothschildové vyrabovali město zespoda, ale komunisti zevnitř. Normalizace byla příšerná všude, v Ostravě ovšem asi ještě o kus horší – neboť normalizace byla především nuda, prázdnota, šikana a únava, takže kde jinde mohla být víc k neunesení, než v Ostravě, ze své podstaty šedé a unavené. Současná doba i s těmi vypečenými primátory je nesrovnatelně lepší. To je nejdůležitější fakt. Ale k tomu „rabování na duši“ bohužel dochází někdy také – stačí vzpomenout jen Kajnarova slova že město je o domech, nikoliv o stromech, nebo že nové knihovny netřeba, neboť knihy dnes už skoro nikdo nečte… A to sedí hned vedle nedostačující vědecké knihovny, kde je denně fronta u výdejny knih… Na divadelních premiérách ovšem kňourá, jak závidí umělcům a rád by užíval kultury víc, kdyby se mu chudákovi „nestala politika“. Ke kultuře patří péče o ty stromy a knihy stejně jako podpora skvělého festivalu Colours of Ostrava – jen je to daleko míň nápadné, a tedy nezajímavé pro současný typ politiků.

„…a celý vybrakovaný život…“  Teď budu osobní. Básník, který občas nežije „vybrakovaný život“, asi silné básně nikdy nenapíše. Ty jsi prožil všelijaké životní chandry. Jaké teď prožíváš životní období?

Už to bylo horší. Snažím se pořád udržet si skutečnou blízkost pro mne drahých lidí – a to je námaha na celý život.

„…zavřeš/ a v prosinci házíš do kamen…“ Má se v Ostravě stát něco významného v prosinci, kromě toho, že se budeme opět dusit ve smogu?

Konec světa byl už loni, letos jen premiéra opery Bohuslava Martinů v Divadle Antonína Dvořáka…

„…jmenuje se to Ostravská raketa/ poznáš ji podle hustočerného dýmu/ a neurvalého tepla…“ Takové je i tvoje poezie v poslední sbírce Darmata, která Prahu zasáhla jako kulový blesk a právě ti vynesla Státní cenu za literaturu. Teplo tvých básní je podobně neurvalé, když už si myslím, že ty verše hřejí na duši, z dalších řádků v básni mě zamrazí. Co zrovna teď mícháš do petlahví? Tedy, co teď píšeš?      

Píšu knížku, která se jmenuje Jedna věta. Je to podivuhodný projekt, který vymyslel Viktor Karlík z Revolver revue. Každý den po celý rok napsat jednu větu. Ne víc, ne míň. V následujícím roce to v Revolver revue mají vydat. Jistě si umíš představit, jak šíleně těžké to je.