Festival skončil strhujícím koncertem v ostravské katedrále

Janáčkova filharmonie zahrála nejprve Meditaci na Svatováclavský chorál Josefa Suka. Orchestr s Talichem zvládl složitou tektoniku variací a měl prostor pro přesné vykreslení detailů. Druhou částí večera byly Biblické písně Antonína Dvořáka. Vznikly při skladatelově pobytu v New Yorku (1894), nejprve pro alt s doprovodem klavíru. O rok později mistr upravil prvních pět písní do orchestrální podoby. Ta zazněla, ovšem v úpravě pro baryton také v katedrále. Sólového partu se ujal barytonista Roman Janál.

Když v roce 1880 začal malovat Arnold Böcklin obraz Ostrov mrtvých, netušil, že se stane inspirací pro stejnojmennou symfonickou báseň Sergeje Rachmaninova. Skladba vznikla v roce 1909 a je zajímavá svou až optickou zvukovou kvalitou, sugerující vlny a stísněnou náladu.

Vrcholem závěrečného koncertu bezesporu byly Písně tance a smrti Modesta Petroviče Musorgského. Mistrovské dílo předčasně zesnulého ruského skladatele podala Janáčkova filharmonie přesvědčivě. Relace sólového partu a orchestru byla vyváženější než u Biblických písní, zejména sólista Roman Janál předvedl bravurní a strhující výkon.

Desátý ročník je minulostí

Svatováclavský hudební festival nabídl během uplynulého měsíce rekordních pětatřicet koncertů. Zahájen byl již 28. září provedením oratoria Eliáš německého romantického skladatele Felixe Mendelssohna. Méně známá kompozice autora, který proslul už v 17 letech geniální hudbou k Shakespearově hře Sen noci svatojánské, překvapila hlubokou zbožností, tragickým vzruchem a kontrapunktickým mistrovstvím. Mendelssohn v mládí studoval u přímého žáka Johanna Sebastiana Bacha a jeho znalost polyfonie byla na svou dobu mimořádná. Provedení v podání PKF, Pražského filharmonického sboru a vynikajících německých a rakouských sólistů představovalo velkolepý start festivalu, který již tradičně přináší hudebnímu publiku několik jistot.

Tou první jistotou je zpřítomnění kvality. Dramaturgie mile překvapila skladbami, které se běžně neobjevují ani na duchovních koncertech (druhým příkladem může být oratorium Máří Magdalena francouzského skladatele Julese Masseneta).

Kontrastem k velkým koncertům byly komorní a sólové recitály. Letos festival představil naprostou světovou špičku. Za všechny vybírám mladičkou americkou houslistku Esther Yoo, polského kytaristu Marcina Dyllu a českou harfovou hvězdu Janu Bouškovou. Není běžné slyšet kytaristu ověnčeného 19 prvními cenami z nejprestižnějších světových soutěží hrát v malém kostelíku sv. Bartoloměje. Ale byla to krásná a cenná zkušenost. A dostávám se ke druhé jistotě, kterou Svatováclavský festival nabídl. Jistotě intenzivní dokonalosti, jež prýštila z výkonů všech interpretů.

Další typ koncertů, který hudební přehlídka nabídla, se vymyká typickému festivalovému zaměření. Tady patří nepsaná „hlavní hvězda“ festivalu, fenomenální houslista maďarského původu Roby Lakatos. Jeho nespoutaný elektrizující projev byl velkým obohacením programové nabídky. Stejně tak lze kvitovat s povděkem přítomnost souborů Ensemble Inégal a Transitus Irregularis. První zmíněný zaslouží uznání za odvahu, s níž přijel do Ostravy zahrát skladby největších hudebních skladatelů současnosti: Estonců Veljo Tormise (1930) a Arvo Pärta (1935). V drsné Tormisově skladbě Proklínání železa (na šamanský buben zahrál David Koller!) posluchači mohli zažít návrat k rituální magické hudbě. Druhému souboru patří dík za spontánní jazzovou improvizaci a radost z hudby, byť vokální složka byla místy rozpačitá. Třetí jistotou, kterou Svatováclavský festival posluchačům dal, tedy byla jistota stylové univerzality.

Řada koncertů proběhla v kostelech, kam člověk běžně nepřichází. Pokud bych měl být upřímný, většina z nás si tyto sakrální stavby neuvědomí, ani když kolem nich projíždí. Přitom každá má svou svébytnou atmosféru, jedinečnou akustiku a duchovní energii! Nelze zapomenout na Labyrint světa a ráj srdce v sugestivní recitaci Marka Ebena tak, jak zazněl v ludgeřovickém kostele sv. Mikuláše. Nebo již v úvodu zmíněný závěrečný koncert s vynikajícím Romanem Janálem v Písních a tancích smrti Modesta Petroviče Musorgského. Dlouho jsem neviděl tolik vnitřně naplněných lidí. S každým koncertem mám spojenu konkrétní vůni místa, prozářenou aurou vzácnosti prchavé chvíle hudebního času. A to je čtvrtá jistota. Jistota vyzařování hudební krásy.

Svatováclavský hudební festival svým desátým pokračováním potvrdil ojedinělé postavení na české hudební scéně. Představuje Ostravě, blízkým i vzdáleným městům kraje to nejlepší, co bylo v hudební historii vytvořeno. Za největší obohacení je možno považovat nastudování hudebních děl, která se v dnešní době provádějí opravdu zřídka.

Kéž Svatováclavskému hudebnímu festivalu vydrží invence a síla i do druhé desítky.