Respektuji čas smutku, vysvětluje autorka knihy Hornické vdovy, proč nevyslechla ženy obětí z Dolu ČSM

Přemítáte už o pokračování knihy? V kraji žijí desítky hornických vdov, vy jste zatím přinesla osm osudů těchto žen.

Nad něčím takovým neuvažuji, i když jsem k tomu už byla vybídnuta. Myslím, že jsme společně s havířskými vdovami řekly všechno, co jsme měly a chtěly. Příběhů vdov mohlo být už v této knize několikanásobně víc a nebyl by zásadní problém je získat, v Ostravsko-karvinském revíru je jich skutečně mnoho. Ale měla jsem dojem, že takto jsme kompletní. Ne vždy je nutné nabídnout obsáhlý elaborát, aby byl výsledek vypovídající a silný. Teď se snažím, aby se kniha dostala ke čtenářům. A nabízí se i rozhlasové a filmové zpracování.

Mluvili jsme spolu ještě před uvedením knihy na trh, jaké jsou po vydání titulu odezvy u samotných vdov a jejich širších rodin?

Reakce rodin, které jsem zaznamenala, jsou velmi pěkné, často až silně emocionální. Třeba na křest knihy přišly vdovy většinou se svými rodinami. Jednu doprovodila i dcera, která se narodila teprve po smrti otce. A svěřila se mi, že jí maminka o knize řekla, až když už ležela na pultech. Všichni byli dojatí a plakali. Jsou to pro mě krásné a cenné ohlasy. A mám-li být upřímná, očekávala jsem i opak.

Proč? Třeba proto, že vaše rozhovory nekončí v den, kdy vdovy pohřbí svého nejbližšího? Velmi oceňuji, že líčíte i jejich nové vztahy, z čehož jsou respondentky občas trochu rozpačité, že svému „hrdinovi“ nezůstaly věrné i po smrti. Jakou jste hrála roli v této fázi rozhovorů, uklidňovala jste je tradiční frází „život jde dál“, anebo jste spíš u diktafonu raději mlčela?

Já nikoho v ničem nesoudím, nemyslím, že bychom k tomu měli oprávnění. Každý žije svůj život a ten je jinak složitý. A jak říká vdova Táňa: „Obuj si moje boty a jdi.“ Často mají fotografie svého zemřelého muže vystavené. Na další vztahy jsem se jich vyptávala jaksi automaticky a ony byly nebývale otevřené. Když jsem pozorovala náznak nějakého studu, zpravidla jsem se ho snažila rozptýlit tím, že jsem problém rozvedla, citlivě se doptala. Ženské se pak často ještě víc uvolnily.

Oslovují vás teď další ženy, jejichž manžel jednoho dne nevyfáral?

A nejen ony, kontaktuje mě i množství jiných lidí, kteří jsou anebo byli s hornictvím nějak spojeni. A pak také čtenáři, kteří nejsou z regionu a o hornictví mají jen povrchní povědomí. Ale také lidé, kteří se obecně zajímají o autentické příběhy.

Který z těch příběhů vás zasáhl nejvíce? A neříkejte mi, že jste všechny prožila stejně silně. To bych vám nevěřil, že jste spisovatelka.

Spisovatelka? Tak to mě opravdu rozesmálo, určitě se jí necítím být a takové označení si ani nezasloužím. Jsem knižní editorka, která jen jako obvykle hledala vhodného autora pro svůj nápad. Ale z jakési fascinace, potřeby a snad i lásky jsem knihu s vdovami připravila sama. Třeba básničky píšu celý život, ale nikdy jsem neměla žádnou ambici je někomu ukázat, publikovat. Ráda bych byla hlavně editorkou, která pomáhá skutečným autorům s jejich prací.

Tak nám ty básně někdy ukažte, máme v kulturním deníku rubriku Víkendová chvilka poezie. Ale to už jsem zamluvil původní otázku.

Ke všem ženám jsem si vytvořila vztah a rozhodně pro mě jejich existence neskončila odesláním rukopisu do tiskárny. Často na vdovy taky myslím, i když spolu zrovna nekomunikujeme. Vůbec se třeba nestalo, že by mi byla některá nesympatická. Ale samozřejmě nastaly okamžiky, které na mě hluboce zapůsobily, jiné naopak méně, i když by se dalo očekávat, že tohle měl být ten zásadní moment našeho rozhovoru. Vždycky mě nejvíc zasáhlo prosté detailní líčení všednodennosti. Tím se ale dostávám i k jádru vaší otázky. Jednou večer loni před Vánocemi, venku bylo škaredě sychravo, po celém dni a cestování jsem byla hodně unavená, sama jsem řešila nějaké osobní problémy, jsem seděla v Karviné u vdovy Marty v obýváku. Pila jsem čaj, jedla koláč, atmosféra byla až mateřsky příjemná. Marta vzpomínala, jak jí bylo v druhé polovině osmdesátých let ke čtyřiceti, měli už s Jožkem tři syny a ona zjistila, že je těhotná. Stále mu to neříkala, snad se bála. Pak šli všichni na prvomájový průvod, ona mu pověděla, že čeká dítě, a Jožko zareagoval zcela prostě: „Fakt? A kdy?“ A koupil jí kytku, kterou tam tehdy prodávaly holky z kýblů. Jenže já jsem to vyprávění o kytce v duchu slyšela i s tím tragickým koncem, že za dva roky a pár měsíců poté Jožka zemře v dole. Martě jsem to neřekla a nevím, zda si toho všimla, ale pro mě se v tu chvíli jako by zastavil čas. A ohluchnul. Kytice z prvního máje. Nejen tohle líčení, ale i celkové naladění, ve kterém rozhovor vznikl, se pro mě staly jedním z nejsilnějších momentů.

Marně vlastně přemítám, proč se hornickými vdovami dosud nikdo nezabýval. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Nevím. Asi to nikoho nenapadlo, anebo se to nezdálo být dostatečně atraktivní a nosné. Mě baví dívat se na svět z jiných úhlů, rozbourávat zažité a zautomatizované vnímání a taky hledat krásu ve zdánlivě ošklivém.

Žijete u Brna, co vás na Ostravsko a k hornickým vdovám vlastně přivedlo?

Náhoda. Slyšela jsem krátkou reportáž o hornictví a hned se mi to spojilo i s hornickými ženami a vdovami, které mě rázem zajímaly mnohem víc než problematika těžby, o které ten pořad asi byl. Hornictví je obecně považováno za mužskou záležitost, ale na dolech vždy pracovaly i ženy, byť na povrchu. Taky měl každý horník nějakou ženu, přítelkyni nebo milenku. Tak proč se nezeptat právě jich? Témata, nápady, příběhy ke mně přicházejí denně. Někdy je realizuji, jindy najdou podporu u někoho jiného. A někdy je také do rána zapomenu.

Se kterou ženou jste udělala první rozhovor? A jak jste se obě cítily, když došlo na tu těžkou chvíli a ona začala detailně líčit den, kdy jí šachta vzala manžela?

Úplně první, se kterou jsem se potkala, byla vdova Marta. Později jsme se při práci na knize setkaly ještě několikrát a letos v červnu jsem ji požádala, zda by se mnou nejela na důl Barbora, kde v roce 1990 zemřel její manžel Jožko. Byla tam od té doby teprve podruhé, byť bydlí kousek. Bezprostředně poté mi v kavárně nabídla přátelství, což mě nesmírně dojalo. A o tohle přátelství se snažím pečovat.

Jak s těmi ženami soucítíte? Zapláčete si také?

Nerada bych, aby to znělo nějak hloupě nebo necitlivě, ale já jsem je nechodila litovat, rozprávět o smrti. Mě hlavně zajímalo, jak žily, trávily čas, co je těšilo nebo naopak štvalo. Jak vychovávaly děti, co si oblékaly, co pro ně znamená hornictví a kolik stály třeba hranolky a vstupenka do kina. Líčení oné tragické události pak přišlo vždycky jaksi samo, a zpravidla bylo i po těch letech provázeno slzami. Já myslím, že když je člověk rozrušený, smutný nebo mu není dobře, tak více než obsáhlé utěšování poslouží docela prostá věta a objetí. A tak tomu bylo a je i s hornickými vdovami.

Letos šestačtyřicetiletá Věra, o které také píšete, přišla o svého muže v roce 1996 na Dole ČSM na Karvinsku. Rovněž na Dole ČSM loni těsně před Vánocemi zahynulo třináct havířů, chystáte se navštívit vdovy, které po nich zůstaly?

Kdosi se podivoval, že jsem je do knihy nezařadila. Už jen pouhé oslovení žen po nedávné důlní události bych považovala za neetické, respektuji čas smutku. A čím by taky mohla žena bezprostředně poté přispět? Nechtěla jsem dělat bulvár, ale přinést smysluplnou výpověď o hornictví.

Když to loni bouchlo na Dole ČSM, vzpomněl jsem si, jak jsem před třemi let v jednou ostravském second handu také potkal hornickou vdovu. Prodavačku Danuši, manžela ji zabil výbuch na Dole Staříč. A po několika letech zával na stejném dole zmrzačil i jejího syna. Nebylo by lepší, kdyby se zbývající šachty v Ostravsko-karvinském revíru zavřely hned zítra, aby už k podobnému neštěstí jako na Dole ČSM nemohlo dojít?

Necítím se být kompetentní dát takovou odpověď, i když je to vlastně otázka, o které přemýšlím dva roky. Samozřejmě že nikdo nechce, aby existovala profese, ve které umírají lidé.

Publikaci Hornické vdovy doplňuje zasvěceným úvodem historik revíru Martin Jemelka. Člověk na pravém místě, vždyť v úvodu k vaší knize píše: „Mé mámě bylo deset let, a její mladší sestře dokonce jen pět let, když se v ostravském kamenouhelném dole Jindřich utrhl špatně bedněný strop vytěžené uhelné sloje. Pod masivem zbylého uhlí a kamení čekala smrt na mého třicetiletého dědečka Adolfa.“ Jak jste se s panem Jemelkou potkali?

Hledala jsem někoho, kdo by uměl napsat reprezentativní a zároveň pro běžného čtenáře přístupný úvod do hornictví. Nejsem z regionu a nepopírám, že mnohá témata z této oblasti jsou mi zcela neznámá. Nakonec jsem pana docenta objevila pro sebe a pak i pro knihu, za což jsem velmi ráda. Je to odborník s obrovskou mírou znalostí z různých oblastí, ke všemu se schopností nadhledu. Nedovedu si představit, že by ten úvod vytvořil někdo lépe.