Tanec s lajky i se smrtí. Nahota, otevřenost i lidské údy jak ze Švankmajera. To byla divadelní Norma

K nejsilnějším zážitkům letošní Normy patřila choreografie s názvem Pure Gold Is Seeping Out of Me, pod níž je podepsána polská tanečnice a performerka Renata Piotrowska-Auffret, členka výrazné varšavské platformy Center in Motion.  Představení s podtitulem „o nesamozřejmosti mateřství“. A já dodávám, že také „o samozřejmosti smrti“, protože život každého z nás visí neustále na vlásku.

Tenhle taneční projekt startuje u řečnického pultíku, kde se do mikrofonu deklamují výpovědi žen související s mateřstvím. Naplněným a nenaplněným. Srdceryvné zpovědi vypsané z různých ženských diskusí, blogů a sociálních sítí. „Ráda bych se stala matkou, ale až bude v Polsku lépe,“ začíná se výpovědí o „novém životě“, jehož zrození je podmíněno ekonomickou situací matky i celé země. Následují bolestná prohlášení a nepodařeném umělém oplodnění či o neplánovaném početí. Všechno je stejně vždycky nějak špatně. Kdo po dítěti zrovna netouží, otěhotní a absolvuje potrat v zahraničí (v Polsku je umělé přerušení těhotenství zakázané). Kdo by za početí dal cokoliv, neotěhotní ani zaboha. Osud si dělá, co chce. A ženy to musí nějak vydržet a věřit v lepší zítřky.

Z představení Pure Gold Is Seeping Out of Me. (Foto: M. Doležel)

Herečka tyto výpovědí prolíná příběhem tanečnice, která usilovně nacvičuje Tanec smrti. Na plátno jsou promítány kosti či části kostry a ultra hubená umělkyně rozjíždí svůj rej s kostlivci podobně jak ho známe z renesančních a barokních grafik a obrazů s výjevy Tance smrti (Danse macabre anebo Totentanz). V sále galerie PLATO v tu chvílí myslím třeba na úchvatný cyklus lidových obrazů na dřevě z poloviny 17. století v sakristii u kostela v severočeském Kryštofově Údolí. Švec tam třeba spokojeně sedí u verpánku, když tu vstupuje smrt a říká: „Odlož tu botu a poslouchej! Běh tvého života se přiblížil ke konci!“

Tanečnice Renata Piotrowska-Auffret má zběsilý Tanec smrti skvěle odkoukaný od koster ze školních kabinetů, na kterých se žákům demonstrují jednotlivé údy posvazované k sobě provazy. Školní pomůcka připomíná velkou loutku, a též herečka působí jako divadelní marioneta v životní velikosti. Jako dokonalá loutka z jarmarečního rakvičkového divadla, kterou někdo tahá na špagátech. A marioneta křepčí a křepčí…

Paráda! A to se Tanec smrti dostává ještě do větších obrátek, když se herečka svleče do kalhotek, načež každé žebro, obratel či jiné kosti útlého těla dodají celé choreografii druhý a ještě silnější plán. A vzápětí se k tanci přidají i další dvě umělkyně (Karolina Kraczkowska a Aleksandra Osowic), protože ani na starých obrazech nikdy kostlivec netancuje sám, ale třeba na výjevech v barokním Kuksu se zlodějem, králem i papežem. V PLATO tančí ženy v očekávání, které nemusí nikdy přijít.

Jedna z hrdinek představení intenzivně shání granty a už má zajištěny tři rezidenční pobyty na Západě, na nichž se může plně oddávat taneční tvorbě. Zároveň se touží stát matkou, nějak to však nejde. Ambice umělkyně a matky jdou proti sobě, přesto tvoří jednotu. Drama kulminuje, žena otěhotní a scéna porodu je vrcholem celé taneční férie. Akt zrození připomíná koncert blackmetalové kapely! A ač se ve střední Evropě kojenecká úmrtnost (i úmrtí matek u porodu) neustále snižuje, vždycky v tuhle těžkou chvilku visí život na vlásku, jak už konečně bylo řečeno. Matky to zažívají, otcové na ten akt jen vyděšeně koukají na porodním sále či se třesou za dveřmi. Pure Gold Is Seeping Out of Me. Vytéká ze mě čisté zlato. Znamenité představení, z něhož jde mráz po zádech. Ale stejně tak polechtá bránice černým humorem, který polské performerky zkušeně vnášejí do inscenace.

Z představení Forecasting. (Foto: M. Doležel)

Zkušenosti, nadhled, sarkasmus, a samozřejmě obrovské zapálení pro věc, tyhle atributy nutně potřebuje každé silné divadelní představení. První (páteční) festivalový den to určitě platilo o kuse Forecasting v hlavní roli s Charlotte Le May, akrobatkou, tanečnicí a herečkou z Montrealu působící ve Francii. O představení založeném na bizarních sekvencích převzatých z YouTube, výběru italsko-chorvatská dvojice Giuseppe Chico a Barbary Matijevič.

I v tomto představení se odkazuje na lidové rakvičkové divadlo, tentokrát na maňáskové. Loutkové divadélko tvoří notebook, na němž běží videa z YouTube, Charlotte Le May vstupuje do hry svými prsty (a vlastně i celým tělem), když umně vodí maňásky z promítaných sekvencí. Respektive její ruce za obrazovkou působí, jako by šlo o tytéž končetiny, které na YouTube demonstrují, jak si třeba zavázat tkaničku na botě.

Sekvence z toho nejbizarnějšího, co lze najít ve světové databázi sdílených videí, se střídají v rychlém sledu. A jsou naskládané do nejroztodivnějších kontrastů. Pár sekund třeba běží instruktážní popis, jak prsty nahmatat v ženské pochvě proslulý bod G. Střih. Jiné prsty ukazují, jak vymačkat šlehačku na dort. Střih. Chlapská ruka předvádí, jak se oholit. Střih. Jiná ruka, jak kočce vtlačit do tlamy tabletku, Střih. Jak si upevnit na břichu umělou jizvu. Střih.

S přibývajícím časem má divák stále silnější pocit, že lidstvo se zbláznilo. Natáčí a sdílí banality, navíc stále dokola. Na YouTube najdeme stovky holících se mužů, spíš tisíce. A miliony papoušků, psů, koček a třeba i prasátek, které nějaký člověk hladí, krmí či drbe. Na vrcholu představení se střílí. Chlapi ukazují, jak vzít zbraň do ruky a jak vypálit. Zda v tuto chvíli zahyne i Charlotte Le May, divákům, kteří nebyli na festivalu Norma, neprozradím. Ať si na představení zajedou na nějaký jiný festival, kde tahle performerka s „báječně smutným“ programem o hlouposti člověčenstva vystoupí.

Norma je festivalem, které zve špičky evropského alternativního divadla. A považte, zve je do Ostravy, tedy kdesi mimo hlavní kulturní centra, za což si organizátoři z PLATO zaslouží potlesk. A také za silné letošní téma, kterým byla žena. „Žena a ženskost. A s tím spojená angažovanost, společenská kritika, sexualita, poezie, citlivost, říká dramaturg Normy 2019 Jan Horák z pražského Studia Hrdinů. Svět totiž stojí na ženách, alespoň je o tom přesvědčen autor tohoto referátu. Chlapi jsou ješitní a milují pistole, ženy nosí život. Ženy tenhle svět podpírají, jinak by se zhroutil, jak dobře ví třeba španělský režisér Pedro Almodóvar, jehož filmy jsou asi nejlepší filmovou poctou ženám a ženství.

Z představení Likes. (Foto: M. Doležel)

Třetím z vrcholů Normy byla katalánské choreografka Núria Guiu s představením Likes. Ano, šlo o lajky. O další podobenství dnešního globálního světa, kde lajky u sdílených příspěvků ve virtuálním světě často rozhodují o dalším životaběhu. I o smrti. Tanečnice Núria Guiu s odzbrojující upřímností povyprávěla o dvou fascinacích, které objevila na internetu. O mánii vytvářet vlastní „cover choreografie“ na populární klipy světových hvězd pop music. A o instruktorech a hlavně pseudoinstruktorech jógy, kteří nabízejí videosekvence s jednotlivými cvičeními či spíše pseudocvičeními.

Sestavy kombinující jógu s cover choreografiemi třeba k písním Justina Biebera vyvolávaly salvy smíchu i obdiv za předvedenou taneční virtualitu. Divák se ovšem také obával, kam ten svět postavený na lajkování vlastně spěje. Největší devizou představení byla otevřenost s velkým O, s jakou tanečnice a performerka šla do projektu. Otevřenost až nakažlivá, takže když se svlékla do naha a část představení odehrála v Evině rouše, divák měl pocit, že by se měl vysvléknout také a roztančit se v hale galerie PLATO.

Z představení Seeking Unicorns. (Foto: M. Doležel)

Zajímavý dramaturgický kontrast vytvořil Jan Horák v rámci sobotního programu. Zahájil ho představením handicapované umělkyně a skončil podívanou, která byla poctou dokonalé harmonii ženské krásy. Autorský projekt Seeking Unicorns v podání italské performerky Chiara Bersani byl především jistým druhem psychologické zkoušky publika, testem jeho sociálního cítění a vůbec jakousi roznětkou, která měla vybudit k přemítání o těch, kterým pánbůh více krásy vzal než dal.

Stručně řečeno, umělkyně a zároveň trpaslice s vadami horních i dolních končetin se plazí sálem v těsné blízkosti diváků, které si usazuje na polštářky na podlaze. Nic více, nic méně. Téměř každému se podívá do tváře, takže svým způsobem je nejzajímavější pozorovat, jak se kdo vyrovná s přímou konfrontací s tělesně postiženou ženou. A leckdo je možná takhle napřímo konfrontován poprvé v životě. Léčba šokem, ne všichni jsme měli štěstí narodit se takzvaně zdraví.

Když umělkyně udělá kolečko po sále, popadne trubku a neuměle do ní troubí. Na pazvuky odpovídá profesionální hudební seskupení schované mimo jeviště i hlediště. Výklad je na každém z diváků, já v tom troubení slyším volání po větší solidaritě s tělesně hendikepovanými. Kapela hlasitě odpovídá, že pomůže, v reálném životě je to ale trochu jinak.

Z představení Kokoro. (Foto: M. Doležel)

Protipólem je závěrečné autorské představení Kokoro, které přivezla italská tanečnice a performerka Luna Cenere. Krasavice z Neapole, která na pódium rovnou vpadne úplně nahá a rozjede virtuózní hru s lidskými údy. Tanec svalů, kostí a dlouhých černých vlasů. Napřed se postaví na hlavu a zády k publiku. Zlatě nasvícená na černém pozadí. A když vzápětí rozehraje ruce, hýždě či lopatky, jako by se její tělo proměnilo v surrealistický výjev.

Jednotlivé údy najednou připomínají animace ze Švankmajerových filmů, jako by si žily samy o sobě, a vůbec nepatřily ke konkrétní ženě. Bytostně výtvarné divadlo s nahým tělem a reflektory. Když se pak Luna Cenere otočí směrem k publiku, je to chvíli Eva z deskových obrazů Lucasa Cranacha. Načež performanci ukončí taneční sérií která mi připomíná výjevy z knihy Anatomie pro výtvarníky. Výborné výtvarné a taneční divadlo, vyšší poselství mu ale jaksi chybělo.

Z představení Bolest. (Foto: M. Doležel)

Všem dílům letošní Normy se na tomto omezeném prostoro nemá smysl věnovat. Jistým druhem zklamání pro mě je páteční úvodní představení Studia Hrdinů. Průměrné scénické čtení (i když nazpaměť) z románu Bolest od francouzské autorky Marguerite Duras. Minimalistická choreografie by se možná dala přijmout, nikoliv však slabší herecký výkon.

Ale jak už to bývá, někdy pomáhá i kouzlo nechtěného. Silný válečný text Bolest psaný rukou ženy, která čeká na muže vracejícího se z fronty, působivě doprovázejí světla a zvuky Ostravy, které skrz skleněné stěny pronikají do galerie PLATO. Sanitky mířící každou chvíli do blízké městské nemocnice či brzdy vlaků kvílející na stanici Ostrava-Stodolní hned u PLATO. A najednou to jsou válečné transporty z osvobozeného koncentráku v Dachau. A sanitky s lékaři, kteří křesají život tam, kde už smrtka sfoukla knot. A někdy se to I podaří, tak jako v románu Bolest.

Z představení Cellule. (Foto: M. Doležel)

Představení Cellule odkazuje k tanečnímu stylu Krump, který se zrodil po rasových nepokojích v Los Angeles. Z Francie ho přivezla vynikající tanečnice a performerka Nach. Svým způsobem ho vnímám jako tělesnou vizualizaci její autorské básně, která zazní na jevišti. Neobvyklé poetické okénko ve městě plném básníků.

Jsem bojovnice. Riskuji.
Den po dni, improvizuji, nalézám, odvažuji se, neohýbám se.
Jsem sama ve své identitě.
Jsem pohnutá k slzám. Rvu si vnitřnosti. Požírám své milované.
Jsem na mnoho způsobů, čistá, divoká, radostná, trpící.
Moje duše hoří, je posvátná. Šeptám v chrámech. Žebrám. Zmocňuji se Vynáším svoji bolest ven, abych se jí zbavila.
Jsem Nach.
Monstrum ztracené v mýtech a kulturách.
Fascinuji, děsím, znechucuji, podněcuji fantazie.
Jsem bohyně, děvka, čarodějka, svatá Marie.
Jsem ošklivá a ujíždím na životě.
Snažím se vytvořit rituál.
Umění mě nezajímá, jedinou cenu má nutnost.

A když se v sobotu večer uzavírá pomyslná opona i nad celým čtvrtým ročníkem festivalu Norma, je možno konstatovat, že právě končí interesantní divadelní festival s mimořádně vyváženou dramaturgií. A který snad hned tak nikdo „nezhasne“ a ostravští diváci se z něho budou těšit ještě dlouhá léta.