Dramaturg ostravského festivalu Norma Jan Horák: Tématem letošního ročníku je ženskost

Náš poslední vzájemný rozhovor před minulým ročníkem festivalu Norma jste ukončil větou: Dekonstrukce divadla již proběhla, nám nezbývá, než si hrát. Nebyl již prostor pro otázku, kterou bych rád náš nynější rozhovor zahájil: Jaké divadlo bylo dekonstruováno?

Divadlo jako takové, nepamatuji si již ale kontext vaší otázky. Předpokládám, že jsem chtěl říct, že si nemyslím, že v rámci divadla přicházím s něčím formálně novým, protože divadlo a formy divadelnosti prošly množstvím radikálních přístupů. Takže došlo i k samotné dekonstrukci divadla jako takového.

Když se podívám na program festivalu Norma 2019, tak první uváděný titul, inscenace vycházející z textu románu Marguerite Duras Bolest, je na první pohled jediný divadelní projekt vystavěný na tradiční předloze. Jak byste charakterizoval režijní a herecké uchopení této divadelní adaptace prozaického textu? A co je jejím hlavním tématem?

Rozhodně jako radikálně minimalistické, režisérovi Ladislavu Babuščákovi šlo zásadně o intenzitu výpovědi silné ženské hrdinky v mezní životní situaci. Rámec, který vybudoval, je funkčně přenositelný na specifickou stage vytvořenou americkým umělcem Than Hussain Clarkem v galerii PLATO. Hlavním tématem tohoto textu je pro mě obrovská vůle po životě a neuchopitelnost toho, čemu se říká láska.

Posledně jsme také poněkud polemizovali nad vztahem formy a obsahu divadelního tvaru. Dnes je již zřejmé, že termín forma můžeme opustit, neboť samotná struktura uměleckého média může nabízet vysoce umělecky hodnotný obsah. Navíc se ve stále větším rozsahu objevují jevištní projekty, které v sobě mísí řadu žánrů. Jsou podobné i v letošním programu?

Řekl bych, že jsou obsaženy ve všech osmi projektech, které máte možnost letos vidět.

Mohl byste stručně charakterizovat i ostatní zatím nejmenované festivalové tituly?

Letošní ročník je zaměřený na tzv. pohybové, možná lépe řečeno taneční divadlo, a to bez výjimky na projekty, které vytvořily ženy a pro které je to i základní téma, byť ne nijak doslovně. V rámci dvou dnů, do kterých je festival Norma situován, jsem vytvořil dva dramaturgické koncepty, které zjednodušeně pracují s energií a přirozeně s tématy jednotlivých projektů. První den nabízí dva přístupy: první je velmi introspektivní a osobní (Bolest a Nepřestávej), druhý zůstává osobní, ale pracuje s odstupem (Forecasting a Likes), promyšleně totiž zpřítomňuje mediální svět, který naši intimitu zásadně ovlivňuje; druhý přístup je gradace energie. Druhý den je tato energie opačná, jestli velmi silná performance Chiari Bersani může být brána jako určité intro, tak polský projekt nás emociálně dostane takzvaně nahoru, při francouzském projektu bychom se měli ideálně trochu stydět a na závěr si zameditovat s Lunou Cenere a s její minimalistickou poezií nahého těla.

Dovolím si na závěr poněkud spekulativní otázku. Kdybych vás požádal, abyste si představil člověka, který si může z nejrůznějších důvodů dovolit návštěvu pouze jediného festivalového představení festivalu Norma, který titul byste mu doporučil a proč?

To z logiky festivalu opravdu nedokážu. Myslím, že divák festivalu Norma se vrací a již dávno ví, že dramaturgie festivalu dává nejlepší smysl jako celek. Nehledě na to, že stopáže jednotlivých představení letošního ročníku umožňují zhlédnout celý program bez větších potíží.