Žádám trest nejvyšší. Vladivojna La Chia a Gabriela Míčová vytvořily mrazivě sugestivní portrét ruské básnířky

Jestliže český knižní výbor Osm hlav šílenství z roku 2015 představil dílo i myšlenky této spisovatelky spíše vyhraněným zájemcům o ruskou literaturu a stejnojmenný film o dva roky později Barkovovou v Česku zpopularizoval, nový hudebně-scénický projekt je v prvé řadě mrazivým a sugestivním portrétem ženy, která zůstala až do své smrti vnitřně svobodná i přesto, že podstatnou část svého života strávila v komunistických nápravných lágrech a ve vyhnanství.

Vladivojna La Chia program připravila nejen se svým pětičlenným 4Triem, ale také s herečkou Gabrielou Míčovou a režisérkou zmiňovaného filmu Martou Novákovou, která dostala za úkol vytvořit režijně-dramaturgickou koncepci celého večera. Díky této spolupráci nejde jen o koncert, ale o jakési hudebně-scénické pásmo s tím, že písně a dramatický přednes zde hrají stejně důležitou roli.

Vladivojna a Gabriela Míčová. (Foto: Helena Kadlčíková)

Program, který je poskládán výhradně ze zhudebněných básní Anny Barkovové a z její dochované korespondence a zápisků, začíná čtením dopisu, který Barkovová napsala v roce 1935 tehdejšímu komisaři sovětské NKVD Genrichu Jagodovi a ve kterém se přiznává ke „kontrarevoluční činnosti“ a k „aktivní antisovětské agitaci“ v kruhu svých známých. Dopis končí těmito slovy: „Vzhledem k mému zdravotnímu stavu a k absolutní bezradnosti v praktickém životě bude pro mě potrestání ve formě vyhnanství pomalou smrtí. To, co je v mém životě nejdůležitější, v klidu pracovat a vrátit se ke své spisovatelské profesi, nebude možné. Prosím proto o trest nejvyšší.“

Trest smrti tehdy Barkovová nedostala, takže musela podstoupit onu „pomalou smrt“, o které v dopise hovořila. Podstatnou část života prožila v sovětských lágrech a ve vyhnanství. Je tedy s podivem, že se dožila úctyhodného věku 75 let. V Sovětském svazu její básně nemohly vycházet a nebýt překladatelky Radky Rubiliny, která o Barkovové psala diplomovou práci a která nakonec stojí i za vydáním knižního výboru jejích textů, ani v Česku by dnes o ní téměř nikdo nevěděl.

Vladivojna La Chia. (Foto: Helena Kadlčíková)

Hudební část večera zahrnuje jak kompozice z Vladivojnina alba Osm hlav šílenství, které obsahuje zhudebněné básně Anny Barkovové, tak i novější písně. Ty mají vyjít na dalším albu, které Vladivojna připravuje na příští rok a kterým chce téma Barkovové uzavřít.

Vzhledem k tomu, že nahrávka je z velké části elektronická, dostaly známé skladby z alba Osm hlav šílenství nový koncertní kabát. Nové písně, které v programu zazněly, jsou pak v podobném duchu jako písně z alba a je třeba říct, že za nimi rozhodně svou přesvědčivostí nijak nepokulhávají.

Terezie Kovalová a Luboš Pavlík. (Foto: Helena Kadlčíková)

Vladivojna se v koncertním programu může opřít o skvělé muzikanty, kteří dotvářejí atmosféru, ať už jde o její dvorní spolupracovnice Terezii Kovalovou (violoncello) a Sylvii Bee (doprovodný vokál perkuse a klarinet), nebo o známého opavského kytaristu Petra Uviru, hráče na bicí Luboše Pavlíka a také Marii Ladrovou, improvizátorku na elektronický nástroj těremin, který se na atmosféře některých písní výraznou měrou podílí a jehož volba je trefou do černého nejen pro jeho specifický zvuk, ale i proto, že nástroj byl vynalezen v Rusku ve dvacátých letech minulého století, tedy v době, kdy Barkovová začala tvořit.

Stejně podstatnou roli jako písně hrají v programu úryvky z dochovaných dopisů Anny Barkovové a z jejích deníkových zápisků. Držitelka Ceny Thálie a Českého lva Gabriela Míčová je přednáší velmi civilním způsobem, odevzdaně, s odzbrojujícím a lehce ironickým nadhledem, chvílemi zdánlivě bez emocí a s chladem maskujícím to, co se odehrává uvnitř její duše. Její uhrančivý monolog vytváří úplně jiný obraz Barkovové, než jak ho známe z filmu, ve kterém roli Anny ztvárnila Aneta Langerová.

Gabriela Míčová. (Foto: Helena Kadlčíková)

Důležitou součástí programu jsou videoprojekce.  Za kapelou se promítají například portréty Stalina, stylizované symboly komunismu, často se zde ukáže obrys hlavy Anny Barkovové z jedné z mála dochovaných fotografií, ve kterém se střídavě promítají tváře Vladivojny i Gabriely Míčové, jako by se obě hlavní protagonistky večera vtělovaly do ženy, které je program věnován. V jednu chvíli je na videoprojekci k vidění i jedna z nejdojemnějších scén z filmu Osm hlav šílenství, ve které se Aneta Langerová jako dospívající Anna Barkovová projíždí na kole.

Hudba Vladivojny La Chia rozhodně nepatří k těm, které budou plnit velké koncertní sály. Je určena spíše pro vnímavější publikum, což o novém programu Osm hlav šílenství platí dvojnásob. Je proto až s podivem, že umělkyně, která ve své kariéře vždy dělala jen to, co opravdu chtěla, a nikdy neměla potřebu se podbízet obecnému vkusu, je v Česku tak trochu celebritou, kterou zvou k rozhovorů do společenských časopisů a různých televizních talk-show.

Z programu Osm hlav šílenství. (Foto: Helena Kadlčíková)

Možná to bude i tím, že Vladivojna je skutečně umělecky svobodná, což je vnímáno jako imponující výsada, kterou není úplně lehké si vybudovat. A možná že i potřeba svobody jako jedné z nejvyšších lidských hodnot je důvodem, proč osudy Anny Barkovové, ženy, která v koutku své duše zůstala vnitřně svobodnou i přesto, že si skutečné svobody moc neužila, Vladivojnu fascinují tolik, že této téměř zapomenuté postavě ruské kultury věnovala takové úsilí a v podstatě několik let tvůrčího života.

To, že s tímto skvělým programem Vladivojna přichází zrovna v době, kdy si připomínáme třicáté výročí sametové revoluce a kdy si mnozí lidé uvědomují, jak lehce lze svobodu okleštit a ztratit, je přidaná hodnota tohoto hudebně-dramatického představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí.