Těšínský Mefisto je ukázkou dokonalé divadelní adaptace nadčasového díla

Mefisto, démonická postava z Fausta či svůdce lidské slabosti, to se skrývá ve zvučném názvu románu, který přesně vystihuje životní pohnutky herce Hendrika Höfgena, který netouží po ničem jiném než po slávě, obdivu a uznání. Nejen v románu, ale i v těšínském představení sledujeme jeho cestu z provinčního divadla, kde inklinuje ke komunistickému hnutí, až do Berlínského národního divadla, kde se pomalu ale jistě upisuje ďáblu v podobě nacistické svastiky.

Ředitel divadla a režisér inscenace v jedné osobě Petr Kracik se také podílel na adaptaci, kterou považuji za obzvláště vyvedenou. V průběhu více než dvou hodin čistého hracího času se nepodařilo diváka ani nudit, ani ho zavalit zbytečným balastem, který by při přepisu románu mohl vzniknout. Jednotlivé obrazy jsou podobně jako v románu strukturované do podoby jakýchsi etud, které na sebe navazují časově, ale skáčou po jednotlivých důležitých obrazech celého příběhu. Divák se tak postupně stává svědkem k vrcholu stoupajícího Mefista, ale vnitřního rozkladu Hendrika.

Martina Pawerová a Petr Sutorý. (Foto: Karin Dziadková)

Petr Kracík vystoupil před samotným představením, aby diváky provedl malým diskurzem rodem Mannů, který byl pro mnohé zajímavý a v návaznosti na bohatý program ke hře je vidno, že tímto tématem Těšínské divadlo opravdu žije. Velmi pokorné entreé ukončil Kracík prohlášením, že je zde v Těšíně velmi talentovaný soubor, o čemž se v následujících dvou dějstvích diváci přesvědčovali každou minutou.

Celým představením se táhne jedna společná linka, všichni jsou sehraní, odevzdaní Mefistovi a nadmíru koncentrovaní. Ani jedna postava není na jevišti zbytečná, všechny mají své důležité místo a všechny mají jasné kontury svých charakterů, které se vyznačují dotažeností.

V popředí surové scény Samihy Maleh, která má na svědomí také veškeré kostýmy, se odkrývá publiku zázemí divadelního světa. Malé, místy bezvýznamné dialogy z divadelní šatny, které v kontextu dějinného vývoje mají rezonující přesah, doprovázejí vášnivé vztahy hlavních i vedlejších postav. Propletence jednotlivých postav nevyznívají na prázdno a každá z postav má také svůj osud dotažený a divák nezůstane informačně zanedbaný. Celá hra je upravená do podoby divadla, takže pro čtenáře románu je tato adaptace velmi elegantním konspektem všeho, co četl.

Petr Sutorý v hlavní roli. (Foto: Karin Dziadková)

Hendrika Höfgena uchopil herec Petr Sutorý velmi excentrickým způsobem. Vášnivý muž plný rozporů a temných zákoutí, nevyznaje se sám v sobě, ale cílevědomě mířící k výšinám, před kterými ho nic nezastaví, je pouhou špetkou charakterových vlastností Hendrika „Mefista” Höfgena. Herec má perfektní přednes, díky kterému je jeho postava pevná v základech a až mrazivě uvěřitelná. O to víc je zarážející, že tak silná touha může vést člověka až za hranice morálního svědomí. Jediným rušivým elementem byly Sutorého roztěkané pohyby, které kdyby se více ukáznily, vznikl by úžasný kontrast v jeho vzrušeném přednesů a fyzické pevnosti. Nicméně jeho sugestivní projev ve druhé polovině představení má efekt stoupajícího letadla, zarazí vás do sedadel a zastaví se vám dech.

Z inscenace Mefito. (Foto: Karin Dziadková)

Petru Sutorému dobře sekundují především muži. Jejich charaktery mají podobu celé palety barev. Od zapáleného revolucionáře přes úlisného chameleona až po nekompromisního generála. Denis Kuboň coby Hans Miklas představuje čistou duši mladého herce, který má naivní představu o spravedlnosti pro německý národ a jeho sociální otázku. Hrdý Němec, první vlaštovka nacionalismu a oddaný revoluci, se postupně probouzí z nastupujícího režimu, který se diametrálně liší od své vlastní původní myšlenky. Mezi Miklasem a Höfgenem probíhá vzájemný kontrast, který je velmi šikovně sekvenčně načasovaný a představuje pomyslnou sekundární linii v celém představení. Kuboň se s Miklasem pere statečně, velmi milé jsou jeho pokusy o Miklasovy herecké pokusy a v kontrastu s pevným revolucionářem se ukazují jeho rozmanité herecké možnosti.

Bezpáteřního divadelního kritika Cäsara von Mucka si vystřihl Miroslav Liška. Jeho verze kam vítr, tam plášť dostala nový rozměr a přebíhavost s tak neochvějnou jistotou připomněla mnohé postavy nejen z doby minulé. Čtyřlístek nejvýraznějších mužských rolí graduje s čistým a pevně zakotveným zlem v podobě Generála, ministerského předsedy. Vítězslav Kryške zpočátku působí křehce, až nevinně, ale jeho postupná ukázka moci nenechá nikoho na pochybách, že právě zlo se skrývá většinou tam, kde ho nikdo nečeká.

Adéla Krulikovská a Miloslav Čížek. (Foto: Karin Dziadková)

Doufat, že dámy toto těžké téma zlehčí, či dokonce zněžní, je v tomto případě a v této době více než naivní. Zde je na místě říci, že každá doba má své ženské hrdinky a v Mefistovi platí rčení kdo si počká, ten se dočká. Optimisticky vyhlížející manželství Hendrika s Erikou Brücknerovou končí v záplavě přicházejícího úspěchu. Mladá dáma s lepší společnosti, plná života a optimismu se v kontrastu s upadajícím charakterem Hendrika vzdává naděje na šťastné manželství a svůj entuziasmus vyměňuje za odevzdanost nepřejícímu osudu. Proměna Petry Sklářové je postupná, nenásilná, ale znatelná.

Carola Martinová aneb posmutněle elegantní Jolana Ferencová má v životní lince Hendrika své platonické místo. Coby Židovka má svůj osud zpečetěný. Jolana Ferencová úžasně stojí nohama na zemi, zatímco Hendrik poletuje po oblaku nevědomosti zaslepený svým vlastním úspěchem. Nepřipouští si situaci, která se kolem něho odehrává která stahuje oprátku kolem jeho, řekněme, přátel. Vícevrstvé vztahy kolem Hendrika ukazují také jeho slabiny. Zakázaný vztah s dlouholetou milenkou Juliettou, mulatkou a tanečnicí, která mu umí dát, co potřebuje, se postupně stává přebytečným, a tak se i této části svého života Hendrik zbavuje s necitlivou bezprostředností. Martina Pawerová přináší exotický nádech do árijské doby a její budoucnost se ztrácí v barevnosti jejího projevu i outfitu.

Petra Sklářová a Eiška Adamovská. (Foto: Karin Dziadková)

Nevýrazná postava, která dostává svůj prostor velmi nečekaně, je Nicoletta von Niebuhr. Herečka toužící po Hendrikovi od samého počátku, avšak odmítaná a ignorovaná hereckým kolegou, se chopí příležitosti a utíká za láskou do Švýcarska. Avšak Nicolletin čas přichází o několik let později, kdy se vrací do Berlína, a v době, kdy je Hendrik oproštěn všech dosavadních žen, chopí se další příležitosti a stává se důležitou ženou. Eliška Adamovská předvádí naivní mladou umělkyni, dospívající zrající dívku i ženu, která ví, co chce, a umí toho docílit. Její proměna má pevné kotvy a role ji velmi sluší.

Hendrik Höfgen má štěstí, že natrefil na režiséra Petra Kracika, protože ten mu dal lidskou tvář. Hendrik se do situací dostává v podstatě nevinně, skoro až náhodně, a je pouze chyba doby, že se zrovna střetl s tak silným soupeřem. Nic na tom nemění fakt, že charakterové vlastnosti Hendrika jsou stále pokřivené a velmi dobře uchopené. Mefisto je po řemeslné stránce precizní dílo a zaslouží si co nejvíce diváků, ať už jako umělecký zážitek, tak i potvrzení, že žijeme v době, se kterou je třeba zacházet s úctou.