Zahájení SHF: Přesahová hudba a skvělé výkony v díle nejryzejšího romantika okouzlily publikum

Robert Schumann. Myslitel, kritik, iniciátor a čistá romantická duše. Člověk, který bezbřehým zanícením a láskou pro všechno ušlechtilé dokázal motivovat a inspirovat. Schumannovo oratorium Ráj a Peri z roku 1843 se vymyká všemu, co v tomto žánru bylo dosud napsáno. Skladatel informoval v jednom dopise, že je to dílo „ne k modlení, ale pro veselé lidi“. Svým originálním způsobem tedy Schumann navázal na tvůrčí estetiky Georga Friedricha Händela a Josepha Haydna. Inspirací mu byl epos Lalla Rookh anglického básníka Thomase Moora. Převod do němčiny a úpravu pro libreto obstaral Schumannův přítel Emil Flechsig.

Příběh vypráví o andělovi vyhnaném z ráje, který se může vrátit jen tehdy, jestliže jako výkupné přinese nejmilejší dar nebesům. Po dvou neúspěšných cestách na zem usmíří vládce nebes slzami hříšníka. Děj je umístěn do exotické krajiny Blízkého východu (Indie, Sýrie, Libanon), Peri je personifikací ženské něhy a obětavosti, ale zejména je to Schumannova zjevná pocta milované manželce Kláře. Schumann ve svém oratoriu vypustil tradiční recitativy a vyprávění dynamicky rozdělil mezi sólisty a sbor, čímž dosáhl strhující dramatičnosti, jaká se v tomto žánru ani v jeho tvorbě do té doby neprojevila. Sám autor byl přesvědčen, že Ráj a Peri je „to největší, co jsem dosud podniknul“.

Z úvodního koncertu SHF. (Foto: Ivan Korč)

Ráj a Peri je sestaveno ze tří rozsáhlých dílů s vnitřně odlišnou hudební sémantikou. Introdukce k dílu má překrásné lyrické téma, které prorůstá i do následujících árií a arióz. Hned úvod přesvědčil ucelenou hrou orchestru a bohatou zvukovou barvou s hřejivými konturami smyčců. Postupně se představili jednotliví sólisté, jak samostatně, tak ve vokálním kvartetu s průzračnou prokresleností všech čtyř hlasů, které konvenovala zkušená korelace dynamiky. Melodie zpěvních linií i celkový hudební výraz Schumannova oratoria poutavě vyjadřoval naraci příběhu a jednotlivé emocionální stavy a situace, k čemuž rozhodně přispěla od počátku ukázněně, citlivě a přesně hrající Filharmonie Brno i Český filharmonický sbor Brno s dirigentem Rolandem Kluttigem. Sborové pasáže nepostrádaly mohutný, vážný a naléhavý patos a jednolité gradace, bojovný charakter sboru dobyvatelů stupňovaly údery bicích, hutnou sazbu prostupovaly i polyfonní úseky s pohyblivým basem a figurami fléten. První díl vyvrcholil monumentálním fugatem s velkolepou gradací, kterou dirigent v závěru decentně udržel v tahu pouze lehce načrtnutým ritardandem.

Dirigent Roland Kluttig. (Foto: Ivan Korč)

V druhém díle excelovali hráči na dechové nástroje, sugestivně vyzněla tečkovaná melodie Sboru géniů Nilu s evokací plavby a pohybu. Báječně byly dirigentem vystavěny kontrastní hudební bloky a psychologická charakteristika jednotlivých rychle plynoucích dramatických výjevů. Druhý díl uzavírá velebný chorál plný luminiscenčního jasu a nadpozemské krásy. Díl třetí energicky zahájil ženský sbor, v němž se představily některé dvojice i sólově s potěšující jistotou a líbezným výrazem. Po vokálním kvartetu sboristek se blýskla v samostatném instrumentálním výstupu violoncella, sólově pak exceloval bravurní klarinet a příčná flétna. Zhruba od poloviny třetího dílu a tenorového sóla začala nenápadná, povlovná a trvalá kulminace, která ústila do závěrečné katarze. Schumann i zde dokázal stoupající napětí ještě na chvíli pozdržet v tajuplné a znepokojivé melodii lesního rohu s tritonem, který evokoval v souladu s libretem zmar a zánik. Pak už všechno spělo k radostnému závěru Peri a sboru blažených, který směřoval k prosvětlení a zjasnění výrazu. Dílo přetékající poezií a mistrovstvím vyvrcholilo pomalou, mohutnou gradací.

Ze zahajovacího koncertu SHF. (Foto: Ivan Korč)

Nastudování všech zúčastněných protagonistů lze hodnotit s nejvyšším uznáním a obdivem  vzhledem k bezprecedentní náročnosti některých partů. Filharmonie Brno pod Kluttigovou pozornou a přesnou taktovkou hrála jako jeden člověk. S naprostou koncentrací dokázala vytvořit obrovský tah, zvuk orchestru byl vždy transparentní a zřetelně čitelný napříč nástrojovými skupinami. Výkony jednotlivých sólových hráčů byly čisté a oplývaly intonační i výrazovou brilancí. Se stejnou působivostí se představil Český filharmonický sbor Brno, jehož sbormistr Petr Fiala se v podobném repertoáru orientuje jako málokdo a dává mu punc osobního prožitku i živelné muzikality, jež se přenáší i na jeho svěřence. Sbor ukázal svou sílu, ale i distinktivní schopnost zpívat uměřeně s ohledem na celkovou dynamiku. Vyváženost sborových sekcí, průzračné výkony v sopránech a altech a barevně jedinečné mužské hlasy se v Schumannově oratoriu vyjímaly s mimořádnou účinností a krásou.

Sopranistka Betsy Horne. (Foto: Ivan Korč)

Vokální kvintet sólistů jsem si nechal na závěr, neboť se domnívám, že takové seskupení se na jednom pódiu objeví jen vzácně. Nejtěžší úlohu měla nepochybně americká sopranistka Betsy Horne, která svým lahodným, sametově zaobleným sopránem ztvárnila Peri. Její hlas měl vzácnou osobně adresovanou něhu a vroucnost, Horne dokázala také vyjádřit dějové proměny pestrými výrazovými prostředky. Její hlas se přes mnohdy hutnou orchestrální sazbu a silnou dynamiku nesl s noblesou a intonační kultivovaností, jež ke konci mírně postrádala jistější výšky. Je však třeba říci, že její part byl nejnáročnější a sopranistka evidentně dala do svého výkonu všechny své síly, temperament a charisma. Také Marie Hänsel zaujala svým útlejším, flétnově zvonivým sopránem, který měl lesklé výšky a představoval k sametovějšímu hlasu Horne zajímavou protiváhu.

Znamenitý výkon se podařil mezzosopranistce Mareike Jankowski, která se ukázala být šibalským skřítkem, který ovšem disponuje hutným a barevně mimořádně impozantním hlasem. Jankowski měla uličnické oči a s lačně nezbedným pohledem a mírným úsměvem prožívala Schumannovu hudbu velmi spontánně, přitom ve svých sólových linkách podala úžasné výkony a potěšila bezvadnou intonací a intenzivním výrazem. Jejímu naturelu se přimykal rezervovanější, ale citlivý tenorista Johannes Strauss, který rovněž zazpíval báječně a výrazově odlišil inteligentně partie lyrické a dramatické, přičemž jeho hlas neztrácel ani vteřinu na působivosti a kráse. Výkon tenoristy bezesporu patřil k nejpevnějším a nejspolehlivějším pilířům provedení.

Zleva: Rudolf Rosen, Johannes Strauss, Mareike Jankowski, Marie Hänsel. (Foto: Ivan Korč)

Sólovou formaci uzavíral švýcarský basista Rudolf  Rosen, jehož part sice není (podobně jako u Hänsel) příliš exponovaný, avšak je to umělec velkého formátu a dokázal i na malém kousku půdy zasadit a vypěstovat hodnotné a cenné věci. Rosen zpíval s neuvěřitelně jemnou dynamikou, stoprocentní artikulací a srozumitelností. Jeho dikce a výraz byly přímo exemplární a doslova místy braly dech: přitom s výrazovými prostředky i šetřil a uvážlivě je využil důrazněji pouze v místech, kdy mu to logicky umožňoval děj libreta. Naprosto dechberoucí byl společný vokální kvintet, který přesvědčil, že hlasy sólistů nebyly vybrány žádnou náhodou, ale pečlivou úvahou a zkušenou volbou pana dirigenta Kluttiga.

Entuziasmus všech zúčastněných byl hmatatelný a z hlediska objevnosti repertoáru byl zahajovací koncert velmi přínosný. Přesně tohle je to pravé poslání tohoto festivalu, zpřítomňování zapomenutých, úžasných skladeb, které mohou otevřít obzory a postavit skladatele do nového a nečekaného kontextu. Ráj a Peri by si zasloužilo častější uvádění, jeho geniální hudba leží na pomezí žánrů, uhrančivost melodií a dějový spád se vymyká oratoriu, opeře a směřuje spíše do budoucnosti.  Není divu, že si ze všech Schumannových děl získalo nejrychlejší a nejširší ohlas. Také v ostravském chrámu Božského Spasitele byla reakce publika vřelá, frenetická a ovace nebraly dlouho konce.