Nepřehlédnutelný Martin Gurbaľ: Nejhorší je, když člověk přestane zpívat

Martine, sypu si popel na hlavu. Patříte k nejvytíženějším ostravským umělcům, ale k rozhovoru jsme se dosud nepotkali, což čtenářům Ostravanu dlužíme. Takže vezměme to popořádku. Kde se vzal Slovák Martin Gurbaľ v Ostravě?

Pocházím z východního Slovenska, z obce Lipany v okrese Sabinov, ale to není podstatné. Studoval jsem v Košicích, už během studia na konzervatoři jsem si zazpíval krále ve Verdiho Aidě. O rok později jsem nastoupil do košického divadla na menší úvazek. Do roku 1995 jsem byl v košickém divadle, pak přišla vojenská služba a v roce 2000 konkurz v ostravském divadle na předzpívání. Jezdil jsem v tom roce do Ostravy jako host oper Nabucco, Aida, Turandot a v roce 2001 jsem do Národního divadla moravskoslezského nastoupil jako stálý člen.

Takže jste v Ostravě za tu řádku let „zdomácněl“ a cítíte se tady doma?

Říkám, že jsem Ostravák, protože nejdelší etapu svého života žiju v Ostravě. Už se to překlopilo. Šestnáct let jsem žil v těch Lipanech, pak deset let v Košicích a teď 18 let v Ostravě.

Co se vám na Ostravě líbí a co vás vytáčí?

Nemůžu říct, že by mi na Ostravě něco vadilo. Ono my „východňari“ máme s Moraváky a Slezany, respektive Ostraváky leccos společného, co se týče nátury a povahy. Vyhovuje mi, že jsou takoví srdečnější. Za druhé mi sedí velikost města. Dostupnost všude je dobrá, nemusíte cestovat do práce půl hodiny metrem a pak ještě nějakou tramvají či pěšky. V Praze nebo jiném větším městě bych nemohl žít, každý den ztratit hodinu a půl života cestováním, to ne.

Jaké role, které jste v Národním divadle moravskoslezském nastudoval, považujete za klíčové a máte je rád?

Vždycky jsem měl slabost pro Vodníka (Antonín Dvořák: Rusalka, pozn. red.), kterého jsem tady dělal ve dvou různých inscenacích. Měl jsem strašně rád Zachariáše (Giuseppe Verdi: Nabucco). Já mám rád klasiku. Moji nejoblíbenější skladatelé jsou Verdi a Dvořák od toho se to trošku odvíjí. Rusalku jsem zpíval v životě mnohokrát na různých scénách. Rád jsem zpíval i Nohavicovy Mozarty, tedy Cosi fan tutte a Dona Giovanniho. Z modernějších se mi líbil inkvizitor v Ohnivém andělovi Sergeje Prokojfeva. To bylo pěkné, dramatické zpívání. I Šostakovičova Lady Macbeth je skvělá a zapomenout nemůžu ani na Gounodova Fausta.

Hlas se průběhem života různě pohybuje a trochu mění. Jak je na tom váš basbaryton? Je to vůbec správné označení?

Kdysi jsem byl vyloženě čistý bas. Pak jsem začal trošku experimentovat a lezl jsem nahoru. Pak mi trošku spodků odešlo, teď se mi to trošku dole vrátilo a ubylo mi tónů svrchu. Má to celoživotní vývoj. Nejlíp se samozřejmě cítím, když to není extrémní ani nahoře, ani dole. Basbaryton je asi to úplně správné označení. U každého člověka to je individuální.

Nejnověji vás uvidíme v nastudování Roberta Ďábla. Půjde o skutečně výpravnou a velkolepou podívanou, jak je u francouzské grand opery zvykem?

Vzhledem k prostoru a možnostem si myslím, že se udělalo dost. Scéna je moc pěkná, ale jak to dopadne, to opravdu netuším. V této opeře je strašně moc akcí, figur, do děje se častokrát zapojuje balet. Věřím, že každý ví, co má dělat.

Jak byste charakterizoval postavu rytíře Bertrama, kterého ztělesníte? 

Bertram je faustovský typ, ale není to čistý Mefistofeles. V závěru opery se na něj provalí, že je vlastně otcem Roberta, že kdysi omámil a zneužil jeho matku, která byla vévodkyně. To se dozvíme v závěru. Celou dobu se chová jako jeho přítel a rytíř, který ho doprovází Evropou. Holdují spolu různé zábavě, od ženských přes chlast až po hazard. Bertram na Roberta dohlíží, dává na něj pozor, a když se někde popere, tak mu pomáhá a zároveň ho chce získat pro to peklo. Robert se zamiluje do Izabely. Ta láska se Bertramovi nelíbí, on ho chce svést na to špatné. V závěru vysvitne, že ho má i rád, že ho chce získat pro sebe. Není to prostě jednoznačné a záleží na tom, jak to kdo cítí.

Jsou skutečně sólové pěvecké party tak náročné, jak se traduje?

Isabella je koloraturní soprán a zpívá velice obtížný part s pohyblivými výškami. Jde o romantickou hudbu, skutečné drama, takže to nemůže dělat lehká koloraturka, která si tam bude pištět ty své „výšičky“, ale potřebuje i hlasový objem. To stejné platí i pro tenor Roberta. Také zpívá náročné koloratury a současně obrovské skoky. Alice má taky vysoký nebo spíše dramatický mezzosoprán. Bertram je těžký, part je na tom podobně asi jako Mefistofeles ve Faustovi.  Také tam je velký rozsah, ale nejtěžší je objem a množství té role. Mám tam pár míst, která jsou těžká a dělají mi problémy. Člověk už má opravdu dost, a ono to ještě vrcholí. My to máme naštěstí seškrtané, jinak bychom to hráli do půlnoci.

Co vše je pro vás důležité, aby váš hlas fungoval a zvládl náročnou zátěž?

Chlastat pivo (smích)…. Ne vážně. Nejdůležitější je udržovat se v kondici. Nejhorší je, když člověk přestane zpívat, což vím podle sebe, také jsem měl období, kdy se mi posouval rozsah. Takže samozřejmě si člověk žije takové sinusoidy, přijde nový šéf, který vás nevidí na tuhle roli, dá vám něco jiného. Přijde nový šéf v Praze a přestanou vás tam volat. Nebo člověk začne nějak blbě zpívat, má nějaké blbé období, začne nějak blbnout… A to je kámen úrazu. Když začnete mít problém a do toho začnete zpívat míň, tak je to bludný kruh. A těžko se z toho dostat.

Takže je důležité nevzdat to a nevypadnout z toho koloběhu?

Základ je zpívat dobře, mít jasnou představu, jak máte zpívat a zpívat jakoby hodně, abyste byl v kondici. Bavili jsme se s Evou Dřízgovou, že čím má toho člověk víc, tím líp zpívá.

Pročpak?

Protože nemá čas na blbosti, třeba sedět někde na pivu, ale soustředí se na to, že teď má koncert tam, večer generálku, zítra toto… Dává si bacha, méně kouří a podobně.

To zní přirozeně. Prostě makat na sobě a současně si nic úplně neupírat?

Důležité je mít nějakou představu a věřit, že je správná. To je jako s každým nástrojem. Hlas nesmí být samozřejmě přetížený, to je další věc. Mně osobně hodně pomáhá učení.

Myslíte vaši výuku na univerzitě a konzervatoři?

Ano. Když jsem ještě neučil, tak člověk prostě nějak zpívá. Když k tomu i učí, tak začne nad tím zpěvem přemýšlet, protože to žákům musí nějak sdělit nebo předvést. Pak si uvědomí i sám na sobě a řekne si: Já mu to říkám, a přitom to sám nedělám! I učení tedy oběma stranám hodně dává. Když neděláte hlavní role a nemáte moc zpívání, tak se udržujete i tím, že učíte a u toho zpíváte. V rozumné míře, samozřejmě.

Je o výuku klasického zpěvu zájem? Máte hodně studentů?

Právě, že teď jsem to trochu přepískl, vzal jsem dva kluky na konzervatoři a současně trochu učím na Ostravské univerzitě. Ale rád s nimi dělám, snad všechno zvládneme. Na univerzitě je to se studenty už trochu jednodušší.

A co dovolená? Čekají vás dva měsíce prázdnin?

Na prázdniny mám tak dva tři týdny. Čeká mne zpívání v Luhačovicích, Českém Krumlově a podobně. Ale beru to dovolenkově.

Tak vám moc přeji mnoho štěstí v Robertu Ďáblovi a příjemné letní dny s operou!