Ostrovského společenské klišé o podvodných machinacích povyšuje režisér Krejčí na umělecký koncert

Jak představit inscenaci bez vyprávění děje? Jednoduše – podtitul inscenace hovoří jasně – bez peněz za úředníkem nelez. To chápou všichni a nikdo se nebrání, jenomže jen na tom by se představení postavit nedalo. Avšak když se objeví jedna nadějná duše, navíc vzdělaná, která chápe svět idealizovaný knihami a naočkovanou vírou v lepší zítřky od profesorů, je střet zájmů na světě. Máme tady bohatého strýčka, který si vydělal prapodivně, jeho synovce, který káže morálku a raději bude chudý poctivec než bohatý zloděj, ženu, která se nesmířila s osudem koupené manželky, a patolízala, který zhmotňuje přísloví kam vítr, tam plášť.

Výnosné místo, komedie stará 163 let, dostává nový nádech díky aktualizovanému překladu Tomáše Vůjtka a tím se přibližuje dnešní době, kde dle jeho slov není pro kladného hrdinu místo. Pokud tedy znáte původní verzi se šťastným idealistickým závěrem, zde budete mírně v šoku. Závěr si Vůjtek upravil a inscenaci tím dodal reálnějších rozměrů a ideály se rozplynuly jak pára nad hrncem. Skoro bych až řekla, že fatální zlom mladého Žadova mohl být ještě více umocněn, protože se závěr trochu rozpil v porovnání s hutnou nádivkou situační rolády celého představení.

Ve spolupráci s kostýmní přípravou Marty Rozskopfové a především díky scénografii Milana Davida má inscenace nápadité rozměry a vyznačuje se rychlým střídáním scén bez zbytečných balastů. Čistá harmonie, kterou nic nenarušuje, o to více baví a ladí oku.

Z inscenace Výnosné místo. (Foto: Radovan Šťastný)

Výnosné místo je především přehlídkou zkažených charakterů v nejrůznější podobě zrcadlení dnešní doby za použití nejtěžšího kalibru, tedy hereckého talentu, který mnohdy přerůstá samotnou inscenaci. Forma mnohdy poráží obsah, ale to se v tomto případě přijímá velmi příjemně. Tematicky se inscenace moc nevyvíjí, zato charaktery jsou vykresleny za použití celé škály barev.

Ačkoli je v obsazení až pátým na řadě, musím začít u Marka Císovského. Ještě v mé mysli rezonující Divadelník (Komorní scéna Aréna) se vyklubal z kukly jednotvárnosti a se svým Bělogubovem podstoupil transformace napříč celým představením. Jeho vývoj je až mrazivě reálný a představuje zvrhlý přerod člověka, který se postupně dostává k moci.

Marek Cisovský. (Foto: Radovan Šťastný)

V protikladu Bělogubova stojí Žandov, synovec mocného Višněvského, který svou neutuchající touhou po morálním životě baví celé své okolí. Všichni ho mají za blázna neznalého života a postupem času se ze zásadového chlapce stává nervově zlomený muž. Na Roberta Fintu je role trochu větší sousto. Ačkoli sympatickému studentovi s vidinou poctivého života nechybí kuráž, jeho projev je trochu více labilní a nervózní v kontrastu s pevně uchopenými postavami všech ostatních mužských postav. Robert Finta má občasné vrtochy čertíka z krabičky, kterému trochu klidu dodalo na vážnosti a sebevědomí. Zklidnění by mohl čerpat i od svého ženského protějšku a ubrat na pitvoření a přemírou grimas.

Lada Bělašková a Robert Finta. (Foto: Radovan Šťastný)

Velký prostor dostává také František Večeřa, jehož Jusov (Akim Akimič) má nekompromisně nastavené ambice, ale jehož obezřetnost je lehce zastíněná vlastním postavením. Patolízalstvím oblouzněný Jusov ukazuje pravou (předvídatelnou) tvář v závěrečném defilé všech postav. František Večeřa si svého Jusova náležitě užívá a dlouhé monology, filozofická moudra a idealistické myšlenky propaguje s kamenným výrazem excelentního obchodního guru.

František Večeřa a Marie Logojdová. (Foto: R. Šťastný)

O jeden stupínek výš už stojí jen Višněvský, tedy bohatý, mocný, nekompromisní Pán, který si koupí, co chce, má vše, po čem touží, až na lásku své ženy, která se koupit nenechá. Jan Fišar dostává stejný prostor pro svůj přednes jako František Večeřa a jeho hřmotný hlas se nese útrobami divadla jako farářovo kázání. Jan Fišar může hrát sebevětšího padoucha a stejně jeho projev bude sympatický a sebevědomě uchopený.

Robert Finta a Jan Fišar. (Foto: R. Šťastný)

Výnosné místo má především mužskou energii. Prestiž, konexe, uspokojení z dobrého kariérního postupu… vše vypadá, že jsou to mužské manýry, že muži touží po takovém světě. Ale podle Ostrovského jen stěží. Za vším hledej ženu a zde jich je hned několik. Pokud svět řídí muži, tak muže řídí ženy, alespoň tak to funguje ve světe Alexandra Nikolajeviče Ostrovského.

Nejvýraznější, nejagresivnější a nejvulgárnější ženskou postavou je bezesporu Felisata Gerasimovna v podání Marie Logojdové. A ta se s tím nepáře. Jako tornádo vtrhne na jeviště a nenechává kámen na kameni. Pokud se ženská lest dá vměstnat do jedné osoby, která si vás navíc získá svým ostrým jazykem, tak je toho Marie Logojdová přímým dúkazem. Můj názor na vulgarismy se nemění, velmi ráda bych je oželela, tady se v určitých momentech hodily, aby dokreslily primitivnost životního standardu, ale přemíra těchto výrazů už samotné diváky nechává chladným.

Z inscenace Výnosné místo. (Foto: Radovan Šťastný)

Obě dcery Gerasimovny, Julinka a Pavlínka, mají svůj osud předurčen. Manželství. Tedy výhodné manželství. Nejlépe takové, kde se nechají rozmazlovat svými manželi, kterým lásku prodají za hezké dárky, noblesní šaty, drahé kabelky, ideálně v krásné vile na nejnovější pohovce. Izabela Firlová použije všechny ženské zbraně (a i ty, co nemá), aby své Julince předala dokonalou verzi své matky. Plní vše, co má, aby si zajistila úžasný život, který jí po celou dobu maximálně vyhovuje. Svému muži (Bělogubovi) se stane naprosto dokonalou manželkou a jejich manželský obrázek je až děsivě podobný leckterým reálným postavám.

Z inscenace Výnosné místo. (Foto: Radovan Šťastný)

Stejně jako Bělogubov i Julinka má svůj protipól, a to ve vlastní sestře. Pavlínka je naivní, lehce hloupá dívka, ale nepochopitelně nezkažená výchovou své despotické a urputné matky. Má štěstí, že je oproti Julince zamilovaná a přes oslepující lásku nevidí, že rozdíl v životním standardu je více než jasný. Michala Gatialová se pohybuje jako víla na louce, oproti Julince poletuje na obláčku představy o svém budoucím životě a jediné, co chce, je být se svým milovaným Žandovem. Ačkoli i ona se nechá lehce svést životem Julinky, jejich sesterský kontrast je perfektně vyobrazen hereckými kvalitami obou mladých hereček.

Jan Fišar a Lada Bělašková. (Foto: Radovan Šťastný)

Perspektivní výhled obou mladých žen se nabízí v přítomné manželce Višněvského Anně Pavlovně. Lada Belašková proplouvá celým představením s noblesou osudem zkoušené manželky, která si je vědoma svého postavení. Inscenaci zahajuje, provází ji svými šansony a jakoby tiše demonstruje fenomén zelených vdov, které se nedobrovolně obklopí luxusem, aby svou osobnost ztratily v nánosu šperků a kožichů. Lada Belašková svou osobností dokonale převálcuje mladistvou krásu a prvoplánový sex-appeal svých kolegyň, aby dokázala, že žena má charisma neutuchající věkem a naopak šarm rostoucí s číselnou řadou.

Výnosné místo má své výsostné místo v programovém výčtu nejlepších ostravských inscenací a svou formou, ze jejíž lehkostí se skrývá tvrdá práce všech tvůrců, vyčnívá i nad samotným textem. Stále platí, že české divadlo má velkou oporu v ruských dramaticích a s lehkou úpravou se dá servírovat stejně jako kvalitní víno i dalších sto let.