Šokující příběh bestiálních vrahů v dechberoucí kreaci Lukáše Adama a Richarda Pekárka

Friedrich Nietzsche považoval nadčlověka za nejvyšší hodnotu, jakou lze na zemi vytvořit. Nathan Leopold a Richard Loeb vzali tuto „teorii“ do svých rukou. A stálo je to víc, než by sami čekali.

Studenti v květnu roku 1924 unesli a brutálně zavraždili čtrnáctiletého Bobbyho Frankse. Jeho tvář posléze znetvořili kyselinou a tělo zohavili, aby nebyla patrná totožnost. Nathan Leopold a Richard Loeb byli mimořádně inteligentní mladíci. Pocházeli z dobře situovaných, zámožných rodin. Možná se nudili, možná měli všeho hojnost, možná byli opojeni svým mládím, chytrostí a krásou. S jídlem však roste chuť a od krádeží a žhářství vedla jejich zvrácená touha k plánu „dokonalého“ zločinu.

Stephen Dolginoff pojal svůj muzikál jako příležitost vyprávět neobvyklý milostný příběh. Vražda není jeho vyústěním, nýbrž jedním ze střípků mozaiky, která zrcadlí perverzní anatomii vztahu dvou studentů. Dolginoff  vytvořil sofistikovaný a psychologicky výstižný portrét psychiky obou vrahů, přičemž jeho interpretace příběhu je živý proces. Jednota hudby a slova, hudebního výrazu a dramatické akce je koncentrovaná, rudimentární a neobyčejně účinná.

Lukáš Adam. (Foto: Martin Popelář)

Hned zpočátku má divák možnost seznámit se s vypravěčem, kterým je jeden z vrahů Nathan (Lukáš Adam). Syrový černobílý záznam soudního procesu je konfrontován s jeho vlastní verzí příběhu. V té sám sebe líčí jako bezhlavě zamilovaného, naivního mladíka, který ke svému příteli Richardovi (Richard Pekárek) vzhlíží bezmála s obsesivní posedlostí. Richard je strůjcem a iniciátorem všech zpočátku drobných deliktů, cynický, narcistní a nadřazený jedinec, který sám sebe považuje za nadčlověka a svého partnera, ve skutečnosti vlastně taktéž „oběť“, rafinovaně využívá k uspokojování svých stále zvrácenějších choutek.

Vlastně jen pouhá náhoda přivede vyšetřovatele na jejich stopu. Nathan pár metrů od místa činu zapomněl své brýle, jejichž vzácný patentovaný mechanismus v té době zakoupili jen tři lidé v Chicagu. Autora muzikálu nezajímá, kdo z obou mladíků ubohého Frankse skutečně zabil. Nezaobírá se samotným aktem vraždy, ale psychologií prostředí, v němž se mohl zrodit takový čin a mentalitou postav. Všímá si psychické podřízenosti a spalující vášně Nathana, s níž miluje svého partnera a je schopen pro něj učinit cokoli. Vášně, která je silnější než strach a oslepuje schopnost sebereflexe a uvědomění si následků svých skutků. Všímá si sexuální hegemonie a nadřazenosti Richarda, jehož zvrhlá dominantní vůle je pro submisivního Nathana vším.

Lukáš Adam a Richard Pekárek. (Foto: M. Popelář)

Režisér Juraj Čiernik složitý komplex etických, psychologických a naratologických možností vystihl znamenitě. Východiskem je pro něj text, který je rafinovaně kombinovaným monologem Nathana i dialogem obou protagonistů. V obou případech je kladen akcent na jednotný styl vyprávění, s uznáním lze hodnotit metaforické nastínění vraždy pomocí zakrváceného plátna svinutého do podoby malého chlapce. Výborně si režisér poradil s malým prostorem komorní scény, oba aktéři působili přirozeně (pohybová spolupráce Jana Burkiewicz) v jednání, zapojení rekvizitních prostředků (kufr, kniha, zápalky) a odměřovanou vzdáleností k sobě i k publiku. Jejich bezprostřední přítomnost byla dráždivá, znepokojivá a zvyšuje intenzitu vyprávění.

Syrovému psychologickému pojetí sekunduje černobílá, simplifikovaná scéna a kostýmy (Marta Roszkopfová), které jsou vkusné a účelné. Centrálním prvkem jeviště je velká postel, symbolické gesto pouta obou mladíků, které se v závěru stane poutem dokonalým. Velký podíl na celkovém ztvárnění má i sound design (Tomáš Jelínek, Josef Pácha) a light design (Stanislav Dvořák), bez nichž by nebyl výsledný vjem celistvý.

Hudební nastudování připravil Jakub Žídek, na první premiéře však klavírní part ztvárnila Michaela Kadlecová, která hrála za scénou. Dynamicky a agogicky vytvořila oběma protagonistům optimální zvukové prostředí, obdivuhodná byla její hudební komunikace a souhra s oběma herci, která probíhala intuitivně, bez možností vizuální kontroly, přesto však s velkou přesvědčivostí.

Alfou a omegou ostravského nastudování Thrill Me jsou výkony obou protagonistů. Slovy nepopsatelná „chemie“, která mezi Lukášem Adamem a Richardem Pekárkem jiskří, se v takovém poměru, intenzitě a souladu na jevišti objevuje ojediněle. Vzájemné psychické propojení, hereckými prostředky mistrně vyjádřený kontrast mezi pohrdáním a adorací až po hlas svědomí, okolnostmi přinucený nést za ohraničené bytí odpovědnost. To vše a daleko víc divák sleduje bez hlesu a se zatajeným dechem. Jediné gesto, pohyb, intonace hlasu, nebyly na premiéře upjaté, přehnané, sterilní či nadbytečné.

Lukáš Adam a Richard Pekárek. (Foto: M. Popelář)

Lukáš Adam svou komplikovanou postavu pojal s obdivuhodnou vnitřní identitou: jako by ani nehrál, pouze napájel jemnou strukturu diferencí svou subjektivitou. Herec potěšil báječnou artikulací, srozumitelností a pěveckou jistotou. Dramatická přesvědčivost tohoto muzikálového herce je neobyčejně bohatá, vývoj a odstínění jednání a prožívání jeho postavy jsou kompaktní a mimořádné. Jsem zvědav, kdy Lukáše Adama někdo „objeví“ také pro role v činohře, protože talent tohoto malého velkého muže je skutečně velmi zajímavý!

Nemenší dojem udělal „nacisticky“ superiorní nadčlověk Richarda Pekárka, jehož fyziognomie k podobné roli přímo předurčuje. Jeho nadšení a skálopevné přesvědčení pro dekadentní ideje, absence víry v jakékoli duchovní a mravní hodnoty (dokonce v jednu chvíli bez emocí uvažuje, že zabije vlastního bratra) jsou vyjádřeny s asertivní jistotou, kterou provází jeho pečlivá příprava a plánování každého činu. On je stvořitelem zla, v jeho hlavě se zažíhá exploze chaosu, kterou injektuje do mysli svého milence.

Pekárek herecky výborně zvládl i nečekaný obrat v jejich vzájemném postavení, který je skutečným vrcholem Dolginoffova muzikálu, také jeho projev je založen na úsporné a civilní autostylizaci bez laciných a zbytečných gest. Tvořivé herectví obou herců (spolupráce s Janem Vlasem se vyplatila) vypovídá o vyrovnané účasti intelektuální i emocionální složky, o koexistenci s příběhem, o imaginaci, jemném napětí a promyšlení celkového obrazu i každičkého detailu svěřené role. Jsem velice zvědav, jaký bude stejný muzikál v podání Adama Živnůstky a Tomáše Krpce, kteří postavy alternují a kteří se představí ve druhé premiéře.

Muzikál Thrill Me si neklade za cíl ukázat podrobnosti zločinu či snad se pást na jeho zvrácenosti. Jeho cílem je nahlédnout do duševních pohnutek a psychických procesů, odhalit složité pásmo asociací a tabuizovanou lidskou sexualitu, jejíž nenaplněnost a neekvivalentní poměr vedl k jakési orgiastické, destruktivní extázi. Thrill Me je taktéž varovným mementem, že v okamžiku, kdy absentují pozitivní vzory, můžou se stát ideálem podvědomé rituály, které někdy nečekaně přinesou jen bolest a utrpení. Inscenaci pomohl také jednolitý proud bez přestávky, který koncentruje optiku zření do filmového střihu. Vynikající je rovněž dobře zpívatelný a dramaturgicky skvostný překlad Hany Novákové. Přesvědčivější závěr muzikálové sezony si v Ostravě nemohli diváci ani inscenační tým přát.

Čtěte také: Recenze muzikálu Thrill Me v obsazení Adam Živnůstka/Tomáš Krpec