Ostravská Julietta velmi zdařile balancuje na hranici mezi snem a realitou

Julietta vznikala bezprostředně po opeře Divadlo za branou. Libreto si připravil Martinů sám podle činohry francouzského surrealistického spisovatele a dramatika George Neveuxe. O neobvykle překotné inspiraci skladatele svědčí jeho dopis Neveuxovi: „Dočetl jsem Vaši Juliettu – a nevím, jak se to stalo, ale první jednání opery je hotovo; přejete-li si ji slyšet, prosím navštivte mne…“

Premiéra Julietty (16. března 1938) v režii Jindřicha Honzla, s výpravou Františka Muziky a v hudebním nastudování Václava Talicha byla uměleckým triumfem. Martinů měl k této své opeře, jejíž děj se odehrává na hranici mezi snem a realitou, velmi intenzivní vztah. Vrátil se k ní těsně před smrtí v roce 1959 s cílem převést její libreto do francouzštiny.

Imaginativní, surreálná dějová synopse Julietty se vzpírá jednoznačnému výkladu a je svým způsobem originální sondou do psychických procesů lidské mysli. Nastoluje řadu otázek o smyslu paměti, touze po lásce, účelu existence, ale neposkytuje žádné odpovědi. Ty jsou na každém, respektive v každém z nás. Běžné estetické kategorie v Juliettě mizí nebo splývají se svou antitezí, jsou dekonstruovány a nahrazeny zvláštní korelací existenciální samoty, surreálna, absurdna a groteskna v jakémsi kuriózním městě s podivnými obyvateli bez paměti a vlastně i bez stabilnějších vlastností. Ostravští inscenátoři dokázali, že z vrstevnaté, polysémní předlohy lze vytvořit mysteriózní a psychoanalytické podobenství, které drží díky souhře jednotlivých inscenačních složek a zejména díky geniální hudbě Martinů pohromadě.

Z inscenace Julietta aneb Snář. (Foto: Martin Popelář)

Režijní duo SKUTR Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského postavilo svou premisu k Juliettě na střetu reality s imaginací. Snažilo se operu převyprávět jako básnický obraz, jehož sémantické pole významů je neustále rozrušováno novými a novými symboly a metaforami. Jejich smyslem není dobrat se nějakého závěru, ale poukázat na složitost, vrstevnatost a svým způsobem neuchopitelnost světa, v němž žijeme. Konfrontace Michela (Luciano Mastro) jako jediného muže s pamětí s lidmi, kteří „v tomto městě ztratili paměť“, vede k zvláštním, mnohdy i komickým situacím. Volné pásmo těchto poetických asociací (nádherná vzpomínka na dětskou hračku kachničku, absurdní jmenování Michela kapitánem) nemá vazbu na konkrétní realitu, poutá však způsobem ztvárnění.

Vizuálním pilířem ostravské inscenace je skvělá scénografie Martina Chocholouška. Nádražní hala v prvním dějství má odosobněnou, monolitní šedavou barvu, kterou rámuje z levé strany větrák a z pravé trezor na osobní věci s řadou kabinek. Ten je režiséry důmyslně a dynamicky využit jako prostor pro ukryté postavy, které nečekaně doplňují pestré osazenstvo v nádražní hale. Jemné režisérské vedení se odrazilo na principu hry, který v komunikaci jednotlivých postav panuje. Cílem je znervóznit, zneklidnit, znejistit, nikoli dojmout, vysvětlit či dokonce poučit.

Scénografii sekundují výtvarně nádherné kostýmy Simony Rybákové, jejichž barevné ladění a funkčnost ideálně vystihují zvláštní atmosféru opery. Nádherné jsou zejména žlutavé šaty Julietty (Kateřina Kněžíková), jejichž znatelně pohádkový vizuál záměrně deformují odstíny černé barvy splývající u nohou. Jejich anachronický ráz kontrastuje s účelným, pragmatickým oblekem Michela (Luciana Mastra), kterému na dokonalosti chybí snad jen vykasaná obleková košile, která působí, jako by právě vystoupil z postele, nikoli z vlaku. Také panoptikum dalších postav se podařilo Rybákové odít do přiléhavých a výstižných kostýmů.

Markéta Cukrová a Jan Šťáva. (Foto: Martin Popelář)

Skupince dominuje skvělá Markéta Cukrová, jejíž přirozený pohyb, výstižná gestikulace a zejména absolutně spolehlivá srozumitelnost zpěvu jsou přímo vzorové. Typově zajímavé figurky vytvořili Ondřej Koplík a Jan Šťáva, stejně tak i Jakub Kettner, jehož zvučný baryton je spolehlivou oporou každé ostravské inscenace. S menší obratností působil herecký projev Martina Gurbaľa a Denisy Bílé. Jestliže libreto nemá ambice představit jednotlivé postavy jako psychologicky a charakterově prokreslené osobnosti, o to víc se SKUTR zaměřil na jejich „chování“ na jevišti, které provází mnoho spontánních nápadů, legrácek a dynamického pohybu. Pěkně je inscenována také hra na ozvěnu a řada dalších míst.

Ve druhém dějství inscenace překvapuje až propastným odhalením hlubinné prázdnoty lesa (nebo člověka?). Jakoby první jednání bylo pouze plošným pohledem z určité ptačí perspektivy, zde se nachází aerodynamicky tvarovaný interiér ve zkaleně bílé barvě, který přímo vtahuje do sebe. Samotný les symbolizují uprostřed pouze dvě opalizující siluety-torza stromů. Tady dojde ke smluvené schůzce Michela a Julietty a v lese se otevírá další pomyslná komnata, sesuv do nižšího patra podvědomí.

Dochází ke třem klíčovým momentům, v nichž se asociativní dění posouvá k větší expresivitě. Je to setkání Michela s vykladačem snů (Alžběta Vomáčková), setkání s obchodníkem se vzpomínkami (Jakub Kettner) a konflikt s Juliettou, který je zakončen výstřelem. Finální dějství nabízí rozuzlení. Kancelář na sny odhaluje jakousi sci-fi agenturu, v které se snaží lidé naplnit své štěstí, ukojit svůj chtíč. Rozdíl mezi snem a realitou se stane nezřetelný i pro Michela a také pro diváka.

Kateřina Kněžíková a Luciano Mastro. (Foto: Martin Popelář)

Titulní úlohy vytvořili sopranistka Kateřina Kněžíková a Luciano Mastro. Zejména italský tenorista dostal v náročném partu pořádně naloženo a sluší se ocenit jeho herecké nasazení a velice příjemný, civilní pěvecký projev v prvním dějství, který se mu později povedlo vygradovat do dramatické exprese. Bohužel v závěru už na něm byla znát hlasová únava, typově i barvou hlasu se však Mastro velice osvědčil.

Kateřina Kněžíková na jevišti uplatnila svou přirozenou atraktivitu a velký herecký talent. Její postava měla zajímavý vývoj od téměř naivní dívenky po cynickou, sebevědomou a drsnou dračici. Její zakulacený, sametový soprán vyhověl spolehlivě technickým požadavkům, přesto bych v jemnější práci s výrazovým rejstříkem viděl prostor pro větší tajemnost a emocionální modulace.

Z komplexního pohledu na mne nejvíce zapůsobila Markéta Cukrová, která v každém okamžiku bezpříkladně naplnila náročné kritérium, spočívající ve vystižení postavy na pomezí reality a snu. Následovala ji rovněž velmi přesvědčivá, temperamentní a herecky expresivní Alžběta Vomáčková.

Z mužských protagonistů nejlépe zapůsobila trojice Koplík, Kettner a Štáva. Očekávání naplnil i zeštíhlený sbor Národního divadla moravskoslezského, pečlivě připravený Jurijem Galatenkem.

Alžběta Vomáčková a Luciano Mastro. (Foto: Martin Popelář)

Nejvyšší uznání si zasluhuje operní orchestr Národního divadla moravskoslezského, který pod vedením dirigenta Jakuba Kleckera představil opravdu strhující výkon. Počáteční boj s rytmem (zjevná rytmická kolize se ozvala v prvním dějství) byl brzy překonán. Osamostatnění orchestrálních barev dalo velkou příležitost některým nástrojům. Krásně vyzněla sóla fagotu, flétny, anglického rohu, klavíru a akordeonu a všech dalších nástrojů. Nádherně ladily a hrály žestě (lesní rohy ve druhém dějství jako symbolické historické echo!) i smyčce. Právě hudba Martinů v sobě destiluje neuvěřitelnou škálu barev a symbolů a je důsledným završením principů, které skladatel rozvíjel v předchozích operách. Přesné, pozorné vedení a nastudování Kleckera vykřesalo z hudby vše podstatné v koncentrované podobě. Jedinou připomínkou (adresát je otázkou) může být, že hudba zejména v prvním dějství na několika místech dynamicky zastínila sólisty.

Luciano Mastro a Kateřina Kněžíková. (Foto: Martin Popelář)

Hlavním mottem Julietty je lidská paměť. Vizuální, akustická a sémantická schopnost centrální nervové soustavy má v této opeře Bohuslava Martinů zcela zásadní roli. Její ztráta rovná se splynutí se snem. Sny mohou být součástí našich všedních životů, jakmile ale ztratíme rozlišovací schopnost, jak potom odlišit, co je skutečné a pravdivé? Nadčasovost tématu se v ostravské inscenaci podařilo zachovat. Během představení se mi v mysli objevovaly volné konotace na Debussyho Péllea, Juráčkův film Případ pro začínajícího kata, Kafkovy povídky i Tarkovského Solaris. Sympatické je, že se ona lavina imaginativního řetězení v Ostravě spustila bez umělých efektů a technických vymožeností, jen čistou a invenční prací s hudební narací, člověkem, pohybem a fantazií. Domnívám se, že právě ve stimulu asociací a výkladové nejednoznačnosti je cesta. Ostravská Julietta se snažila ono křehké, opalizující kouzlo vyvolat. Za mne osobně se jí to – v kontextu možností současného hudebního divadla – podařilo výborně.

Čtěte také: Recenze druhé sobotní premiéry s Doubravkou Součkovou a Jorgem Garzou v hlavních rolích