Opilí bez špetky alkoholu v Divadle 12 jsou ukázkou sugestivního herectví

Ruská mystika skrze tlusté sklo pijákovy lahve si své místo našla na jedné z nejmenších ostravských scén, v Divadle 12. Všech čtrnáct postav se tady pomalu ani nevejde, naštěstí má každá z nich cíleně vymezený prostor a celek vypadá jako skupinová terapie, na jejímž konci čeká skupinový Ježíš. Střízlivost je bohužel v nedohlednu, ovšem každou další otázkou se hra mění v čím dál závažnější sdělení.

Vlastním příběhem je jedna divoká party ve čtyřech variantách. Nejprve v podání neznámé krásky a filmového ředitele, pak trojice milenců, kdy se z nejlepší přítelkyně stává manželka odcizeného partnera, následně svízelné setkání dvou postarších párů a konečně divoká manažerská ožíračka uprostřed vegetariánské restaurace s kyprou prostitutkou. Všichni si mají co říct a každý z nich dokáže ve svém rauši spatřit osobního Boha, tak aby z něj vznikl až filozofický traktát ne nepodobný dramatickým extempore geniálního Ladislava Klímy.

Sára Erlebachová a Fr. Strnad. (Foto: Radovan Šťastný)

Po přestávce se čtveřice epizod opakuje, ale v částečně proměněné skladbě postav. Generační rozdíly se stírají, všichni se stávají součástí kolektivního Boha, společného šepotu srdce. Zpovědi jsou kruté, skoro jako v tanečním hororu Climax z nedávné produkce francouzského enfant terrible Gaspara Noea. Nejmarkantnější proměna nastává v setkání filmového ředitele, který poskytuje prozření nikoliv nechápající krásce z úvodu, ale oné prostoduché děvce Rose. Sarkastický ruský Bůh v až mystické severské mentalitě promlouvá a ušklebuje se až na hranici fanatismu. Pravda je tady více než k zamyšlení a Opílí paradoxně nejsou žádným bohapustým blábolením.

Znepokojivé otázky jsou publiku kladeny v překladu Terezy Krčálové a v dramaturgii Sylvie Vůjtkové. Asketická scéna Juraje Kuchárka má tvar čtvercové plochy – ringu osázeného po stranách čtrnácti židlemi. Pracuje se místy s atmosférickým nasvícením, kdy tlumené bodové reflektory od podlahy prozrazují tušené prostory „za zdí“, když postavy přicházejí v druhé části na scénu. Naopak v části první už sedí na scéně dříve než samotní diváci, výchozí situaci šachového turnaje podkresluje znepokojivá až podprahová elektronická hudba, jejímž autorem je také Lukáš Brutovský.

V popřed Petra Kocmanová. (Foto: Radovan Šťastný)

Herci v civilních současných kostýmech Zuzany Hudákové sedí nezúčastněně a způsobně jako někde v čekárně na židlích u zdí. V okamžiku, kdy povstanou, pohltí je automaticky alkoholové opojení. Bez jakýchkoliv dalších zbytečných rekvizit, nevidíme ani jednu láhev, natož štamprli, vše se odehrává v nitru postav.

Nejprve je tady setkání dvou protikladných perspektiv, Marta, krásná mladá dívka, kterou naivně a bezprostředně hraje Sára Erlebachová, a Mark, ředitel filmového festivalu v podání strohého a suše jadrného Františka Strnada, bez velkých řečí, ale už tady je náznak hledání a pokus o porozumění, ovšem ještě na dvou protichůdných kolejích. Scéna pouhého podání rukou se mění v kaskadérský kousek.

V případě modelky Laury v živelném projevu Petry Lorencové a její kamarádky Magdy v klaunském podání Petry Kocmanové a jejího sebestředného manžela Lawrence v sugestivním ztvárnění Ivana Dejmala už to jiskří a ve třetí epozidě setkání bankéře Gustava (Petr Houska) jeho ženy Lory (Kateřina Vainarová) a bankéře Karla (David Viktora) a jeho paní Lindy (Renáta Klemensová) se divákovi dostane působivě vystavěné klauniády, kdy herci perlí a ukazují, že půjde o daleko více než jen triviální opilecké téma se vzlety a pády. Zvláště duel Housky a Viktory je bravurní ukázkou absurdní komiky.

Ivan Dejmal, David Viktora a Petra Kocmanová. (Foto: R. Šťastný)

Finální čtvrtou část první poloviny kusu obstará čtveřice nejmladších hereckých představitelů jakési aktuální skladby současné hybatelské společenské vrstvy dravého mládí, která si sem odskočila patrně z nedaleké Stodolní: tři manažeři Rudolf (Vít Hofmann), Max (Ondřej Malý) a Mathias (Vít Roleček), zástupce vedoucího Gabriel (Robert Finta) a prostitutka Róza (Anna Polcrová).

Zvláště Robert Finta dává vzpomenout na jeho dřívější velké herecké role z doby Mesiáše nebo Případu se psem, ovšem tady v hodně střízlivějším podání. Opilecké žvásty se mění v absurdní filosofický traktát o nalezení boha, lásky a odevzdání se. Tady a teď, na kterémkoliv chodníku uprostřed města, kde se setkají dva náhodní kolemjdoucí a mají chuť diskutovat.

Autor je sice z čechovovského ranku, on sám se ale takovému srovnání brání. Opilí pochází z  období, kdy Vyrypajev téměř v každé hře nacházel potřebu psát na téma Boha, ale to už se změnilo a Bůh se z jeho textů, jak přiznává, vytratil. Patrně vystřízlivěl.

Z inscenace Opilí. Foto: Radovan Šťastný

Ostravští Opilí jsou skvělou ukázkou z jeho prvního období a v působivém načasování, ovšem pokud bychom chtěli toto filozofování nad otevřenou lahví vzít vážně, je otázka, co se stane, až naše postavy skutečně vystřízliví. Jakkoliv intenzivní pravda pronášená se třemi promile v krvi zní v podstatě absurdně, pokud nemá možnost širší reflexe. Což je třeba případ Klímovy Lidské tragikomedie anebo Ruské zavařeniny, kde vidíme i další peripetie s opojenými postavami jistou dobu poté, co prázdnota bez Boha o to více doléhá.

Opilí ve Dvanáctce přinášejí radost z momentální rozkoše opojení i herecké odevzdanosti hraničící s až bolestivou dovádivostí na tvrdé ploše bez žíněnky. Kolektivní výkon souboru se vymyká vděčným klišé a jde ruku v ruce s téměř autentickou terapií, během které se čtrnáct charakterů, často obskurních i velmi lidských, proměňuje v kolektivní mechanismus.

Bůh jsme všichni. Jen aby nám ono opojení z této pravdy až příliš rychle nezhořklo, přeci jenom ráno po flámu může být pořádně hořké.