Členka činohry Slezského divadla Kamila Srubková: Nejdůležitější na herectví je schopnost být týmovým hráčem

Vy jste původem z Orlové. Jaká byla Orlová v čase vašeho dětství?

Já jsem vždycky bydlela na kraji města, tedy na periferii. V paneláku, ale hned vedle jsme měli les. A když jsme se přestěhovali na druhou stranu Orlové, zase jsme v sousedství měli les. Nikdy jsem vyloženě uprostřed toho města nežila. No a les a dětství, to hovoří samo o sobě.

Orlová byla kdysi typickým hornickým městem. Nedávno se mne jeden kolega novinář ptal, jak to bylo s těmi černými linkami na očních víčkách chlapů. Když jste vyšla do Orlové, tam musel mít každý muž černé linky v očích …

Bože můj! Táta byl důlní technik! Čtyřicet let a možná déle pracoval na šachtě. Mně nikdo o černých očích nemusí vykládat, já to měla doma. A když jsem jednoho krásného dne jela na exkurzi do dolu, tak jsem tehdy teprve ocenila ty peníze, které havíři za práci dostávají.

Když moje tchýně přijela na návštěvu do Karviné, kde jsem bydlel, ptala se, jestli se nebojím večer vycházet z domu, že ti havíři mají docela drsnou pověst. Jak vy jste vnímala prostředí v Orlové?

Nijak negativně. Měli jsme krásnou školu, krásný park před i za barákem, a ze života v hornické Orlové jsem nikdy neměla trauma.

Takže idylické dětství?

Každopádně.

V Orlové jste chodila do Lidové školy umění do baletu. Jak jste k tomuto studiu dospěla?

Já jsem od malička dělala gymnastiku. A paní učitelka z lidušky si mne vyhlédla a začala jsem chodit na balet. Jenže já jsem byla také mistryní republiky v atletice.

V jaké disciplíně?

Běhala jsem šedesátku a skákala jsem do dálky.

Takže sprinterka a skokanka v divadle?

Dá se to tak říct. V té době jsem měla v šuplíku jak tretry, tak špičky. Na konzervatoři jsem nastoupila v prvním ročníku do baletu, až ve druhém ročníku jsem přestoupila na herectví, protože se oba obory otevíraly obrok.

A co vás lákalo na herectví?

Herečkou jsem svým způsobem chtěla být vždycky. I když do dramaťáku jsem nikdy nechodila, nějak jsem to měla v sobě. A když jsem udělala ty zkoušky …

Po konzervatoři jste nastoupila do angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě.  Jaké to bylo tam?

Bylo to nádherné, protože to bylo moje první angažmá. Tenkrát mne koupil pan ředitel Stránský. Hostoval v Ostravě, přišel se podívat na představení našeho ročníku na konzervatoři, uviděl mne a nabídl mi práci. Za čtyři roky jsem pak ale zvolila Opavu, protože jsem se chtěla vrátit blíž k rodným místům.

Sportovní geny má i váš syn, který hraje fotbal. To má po vás?

Nevím, protože jeho dědeček z manželovy strany je profesorem tělocviku. A všichni jsou lyžaři. Já už dnes ale žádný sportovec nejsem, už jsem z toho vyrostla.

V Opavě jste odehrála řadu menších, ale i velkých rolí. Na kterou vzpomínáte nejraději?

Na Cyranovu Roxanu. Tu jsem hrála hned po mém nástupu. Tohle, když se podaří kočce, která přijde k divadlu, tak to je nezapomenutelné. Jenže v té době jsem to vnímala jako úplně normální, protože já přece jsem ta Roxana, ne? (úsměv) Kdybych ji dostala dnes, asi bych si to užila úplně jinak než tenkrát.

Co byste si užívala nejvíc?

Tu práci, tu dřinu, protože když jste mladý, tak to prostě vyšijete na první dobrou, jenže vám spousta věcí může utéct. Pokud tedy nedostanete režiséra, který vám to dá samozřejmě „sežrat“. Já měla ale vždycky v životě štěstí, protože ten člověk na druhé straně u většiny mých rolí byl vždycky člověkem na svém místě. A ještě na jednu roli vzpomínám moc ráda. Na Lauru ve Skleněném zvěřinci. To byl pro mne absolutní vrchol.

V té hře je zajímavý vztah mezi dcerou a matkou. Když jste to hrála, z čeho jste vycházela? Z vlastní životní zkušenosti asi ne, vaše maminka byla určitě úplně jiná než sebestředná matka Laury…

Máte pravdu. Mám idylickou rodinu, co se rodičů týká. Dodnes nedokážu pochopit, proč se některé děti nesnášejí se svými rodiči. I se svým synem mám skvělý vztah, i když už je dospělý. A jsme u toho, že divadlo mi někdy dává pěkné oříšky, a já musím někde tu inspiraci brát.

Pravděpodobně jste vycházela z textu, protože obě postavy, dcera i matka ve Skleněném zvěřinci, jsou skvěle napsané a zbývá jen je srozumitelně ztělesnit.

Ano, a navíc jsme byli všichni v tom představení nádherná parta. To se hrálo samo. Takže Laura a Roxana jsou moje dvě nemilovanější role. To je to nejlepší, co mne na divadle potkalo. A Laura, to byl vlastně protiúkol. Ale byl pro mne darem, velikým štěstím.

Vy jste mne zaskočila. Čekal jsem, že si užijete tu romantiku spojenou s Roxanou, tu krásnou roli ženy, která je milována opravdovým mužem, a vy mluvíte o herecké práci, o dřině… Co tedy pokládáte na herecké profesi za nejdůležitější?

Asi profesionalitu.

Co to obnáší?

Že se dokážeme na jevišti chovat kolegiálně. Dokážeme si pomoci, zejména v situaci, když se nedaří režisérovi. Což se také občas stává. Jako do sebe zahleděný jedinec na jevišti nic nedokážete.

Takže schopnost týmového hráče?

To určitě. Každopádně.

Co Žebrácká opera, ve které teď ztělesníte matku Peachumovou? Setkáváte se s touto hrou poprvé?

Ano, poprvé.

Hrajete ženu šéfa gangu, člověka, který je ztělesním špatných lidských vlastností.  I ona sama je s prominutím „pěkná potvora“ …

Mně se to hraje dobře. Vyložili mi ji jako ženskou, kterou zajímají peníze a chlapi. A taková postava se prostě hraje dobře.

Pro Peachumovou jsou nejdůležitější věcí v životě peníze. Co je nejdůležitější pro vás, pro Kamilu Srubkovou?

Asi zdraví. To je ale klišé, že? Velmi důležitá, a asi opravdu nejdůležitější, je pro mne moje rodina.