Nestačí rozumět slovům, musíte pochopit jejich smysl, říká barytonista Martin Bárta, stálý host ostravské opery

S Národním divadlem moravskoslezským spolupracujete od konce 90. let, dostáváte v něm často pozoruhodné pěvecké příležitosti, jak byste charakterizoval zdejší dramaturgii?

Dramaturgie je v Ostravě velmi dobře vyvážená a skvěle postavená. Uvádějí se tituly zajímavé pro posluchače, velký prostor má náš národní odkaz a zároveň jsou v dobré míře nadávkovány nové záležitosti, což umožňuje vychovávat publikum. Jsem přesvědčen o tom, že se to tady dělá nejlépe v celé republice. Zvláště třeba v případě uvádění takových titulů moderní opery jako je Cardillac.

Cardillac vynikl jako mimořádně emoční kus, navíc má zázemí v německé expresivní kultuře a díky předloze i v silné hororové tématice. Jak jste se zhostil jeho tématu a v čem vás zaujal?

Není to obvyklý titul v našich vodách, hudba je v jeho případě odvážná, atonální. Samotný námět se mi moc líbil, šlo vlastně také o operní horor, podobně jako Plášť, na kterém nyní pracuji. Produkce Cardillaca byla velmi zdařilá. Minimalistická scéna, ale velmi dobře nasvícená, zajímavé efekty při využití reflektorů zespoda a povedená režijní koncepce Jiřího Nekvasila. Přitom samotné angažmá v této opeře pro mě bylo hodně hektické. Tehdejší umělecký šéf Robert Jindra, který Cardillaca dirigoval, mě oslovil až v probíhajícím procesu, kdy vypadl jeden můj kolega, s tím, že by potřeboval k Jackovi Strauchovi, který byl hlavní představitel, alternaci. Shodou okolností Jacek Strauch je můj pěvecký pedagog.

Jak jste na tak nečekanou nabídku mimořádného operního díla 20. století reagoval?

Robertovi jsem říkal, že se zbláznil. Na zvládnutí role mi zbyly jen tři týdny. Do té doby jsem tuto věc ani neslyšel, když se řeklo Hindemith, tak jsem se křižoval – já, který vyrostl na klasickém romantickém repertoáru, jenž je hlavním těžištěm mé práce. Přesto se už delší dobu setkávám i s operou 20. století. Což je dobře, měli bychom obsáhnout i tento žánr, je důležitý a má současným posluchačům co říct. Stejně jako Prokofjev a Ohnivý anděl anebo Šostakovičova Lady Macbeth, což je fantastická produkce, jedna z nejlepších.

Martin Bárta v opeře Cardillac. (Foto: Martin Popelář)

Můžete charakterizovat v čem je pro vás jako pěvce hudební specifikum Hindemithova díla?

Co se týče Hindemithova Cardillaca, je zvláštní, že i když nejsme v moderní hudbě kováni, protože má harmonickou volnost, atonální prvky, je vzdálena klasické formě a vůbec nám není na první poslech jasná, tak v okamžiku, když se do ní více ponoříte, začnete chápat proč tomu tak je a stává se vám po čase přístupnou. Na první poslech může vzbudit dojem chaosu, ale když do ni proniknete, zjistíte, že má svoji strukturu a logiku. Kupodivu netrvalo dlouho a roli jsem se naučil. Naštěstí umím dobře německy, znalost jazyka hodně pomáhá. Pak jsem si ji velmi oblíbil, jednak pro námět, který má nesmírně zajímavé téma, kdy do poslední chvíle nikdo netuší, co se děje a kdo je pachatelem těch strašlivých zločinů. Nevíme. De facto pachatel je odhalen teprve tehdy, když se přizná pod tíhou svědomí. Za druhé i pro výraznou vokalitu a dramatičnost partu titulního hrdiny, hraničící až s fanatismem.

Jak jste postupoval v případě Ohnivého anděla, byla vaše role Ruprechta spjatá s nečekanými okamžiky?

Musíte se učit intervalově, hudba vás nevede, nepomůže vám. Rupecht, co se týče kvantity, je asi největší rolí, jakou jsem kdy nastudoval. Je nesrovnatelná s čímkoliv jiným. Na scéně je tato postava neustále od prvního do čtvrtého dějství, jenom v pátém už není. Téměř tři hodiny trávíte na jevišti. Na začátku čtvrtého dějství má Ruprecht těžký duet s Renatou. Jedná se o kánonické zpracování, ovšem s nepravidelnými volnostmi, každý má svou linku a orchestr hraje úplně něco jiného. Vzpomínám si, jak jsem seděl na pokoji a učil se text i linku jako básničku, pořád dokola. Což se mi ještě nikdy nestalo, většinou vás hudba vede, po získání povědomí o struktuře, harmonickém složení a rytmických záležitostech proniknete do tématu a vše jde automaticky, ale tady ne. Bylo to velmi těžké!

Martin Bárta v opeře Ohnivý anděl. (Foto: M. Popelář)

Četl jste literární předlohu od Brjusova?

Ne, ale režisér Nekvasil nám ji podrobně přiblížil. Jinak tomu bylo třeba v případě Janáčkova Mrtvého domu.

Jak to?

Šiškov pro mě byla nejtěžší role, ve smyslu délky času, jež mi zabralo nastudování. Celkem čtyři měsíce, přestože se jedná o náš jazyk a každému slovu rozumíte. Ale když narazíte na monolog ve třetím dějství, jedná se o velmi náročnou věc, pěvecky i hudebně. Tím, že Janáček psal velmi zhuštěně, co se týče dramatického vývoje, tak je tady vše. Nestačí rozumět slovům, musíte pochopit jejich smysl, tok myšlenek, jejich směřování a vyústění, jinak se ztrácíte. Zprvu jsem vůbec nerozklíčoval některé smysly vět, jež jsou v různých návaznostech, myšlenky často přeskakují, pak se zase vrací, hrdina někdy mluví za sebe, někdy za svou milou, pak za matku, za strejdu, za Filku, všeobecně komentuje atd. Věty jsou vloženy do smyslu jiných vět. Pak jsem si vzal Dostojevského román a po přečtení mi všechno do sebe zapadlo. Znalost předlohy, aspoň částečná, je užitečná a žádoucí. Pokud děláte dílo, jehož předlohou je třeba Shakespeare, jde také o velký požitek. V Ostravě to pro mě byl třeba příklad Otella. Ale i Schiller, Dostojevský či Čapek stojí za to. Koupil jsem si tehdy dva překlady Mrtvého domu a vzájemně je porovnával.

Jak to bylo v případě vašeho účinkování ve Figarově svatbě v překladu Jaromíra Nohavici? Jak dle vašeho názoru zní Mozart v češtině? Neměl by se i v tomto případě spíše ctít originál?

Samozřejmě, originál je originál, když je dílo psáno v nějakém jazyku, jde o přímé spojení hudby s textem, navzájem tvoří nedílný celek. Ale speciálně v případě komických oper, kde jsou navíc recitativy, které posouvají a vytvářejí děj, je vhodný i překlad, kvůli srozumitelnosti. V případě tohoto žánru není verze v jazyce daného národa úplně od věci. Figarova svatba, Nápoj lásky a také Lazebník sevillský, který je nyní uváděn v Ostravě v krásné produkci, jsou tituly, které překlad může oživit a divákům více přiblížit. Když jsem zároveň zpíval v Praze italský originál a v Ostravě český překlad, vyvstávaly obavy, aby se mi tyto dvě verze nepletly. Zajímavé je, že když nasadíte v jednom jazyce, automaticky jde do pozadí ten druhý. Opravdu se mi stalo, že jeden den zněl v mém podání Almaviva česky a druhý den už italsky. Jako když přehodíte šuplík. Začnu italsky a jedu italsky nebo obráceně. Pokud je autorem překladu člověk, který má cit pro jazyk a melodiku řeči, jako je i Jarek Nohavica, tak v případě komických a konverzačních záležitostí jde o adekvátní postup, kdy nic není proti ničemu.

Po vypjatých, strhujících dílech jako Cardillac nebo Ohnivý anděl nejnověji připravujete pro ostravskou scénu veristickou operu Plášť, která tvoří část Triptychu. O co tady půjde?

Jedná se o inscenaci převzatou z Bratislavy včetně kostýmů, scény i režisérského pojetí. Můj part zazní v druhé, prostřední části večera. Jedná se opět o realistický horor.

Jak to?

Klasická zápletka vypráví o manželském páru. Tvoří jej stárnoucí muž a mladá žena, co se plaví na lodi. Já vystupuji jako manžel, majitel obchodní lodi. Má partnerka, mladší o generaci, se zamiluje do jednoho z dělníků, kteří tvoří služebnictvo. Manžel tuší, že něco není v pořádku. Roli hraje i ztráta malého dítěte, citově se odcizili. Milenci se potají scházejí a manžel tápe. Jednu noc, kdy podezření zesílí, počká si na příhodnou chvíli, milence přepadne a uškrtí jej lodním lanem. Manželka se rozhodne přijít v této chvíli za mužem, cítí výčitky. Netuší, že mrtvola je schována pod pláštěm, který je symbolem jejich dřívějšího vztahu. Plášť je dříve zahříval a chránil, stal se rekvizitou prostupující dějem. Ona chce jít blíž. Pod můj plášť? Ptá se manžel. Ona odpovídá: Někdy skrýval radost, někdy bolest. A já odpovídám: Někdy může skrývat i zločin. Odhalí a odhodí mrtvolu k jejím nohám, Opravdu se jedná až o hororovou zápletku. Zkrátka verismus.

Často spolupracujete s oceňovaným Jiřím Nekvasilem, se kterým se znáte už z pražského angažmá ve Státní opeře. Myslíte, že v Praze by bylo možné uvádění takovýchto titulů, které činí Ostravu velmi originální?

Jiří Nekvasil má úžasný smysl pro emotivní témata. Umí dobře vystavět tyto záležitosti, jednoduše a účinně. Všechny zmíněné ostravské produkce režíroval a dle mého názoru byly anebo jsou skvělé. Co se týká pražské dramaturgie, tak samozřejmě záleží na managementu a na šéfech. Je třeba si uvědomit výsadní postavení Prahy jako turistické metropole. Operní produkce tady funguje podobně jako ve Vídni, Paříži nebo Londýně, kde je velký příliv cizinců. K jejich pobytu patří zpravidla návštěva kulturních stánků, mimo jiné i opery. Proto v repertoárových divadlech je těžiště v klasicko-romantické formě. Přesto si myslím, že Národní divadlo jako první operní scéna by měla občas uvést jeden vhodně vybraný avantgardní titul mezi těmi pěti klasickými, když to dokáže Ostrava, kde je pětkrát méně lidí a turistická vytíženost jde stranou.  Přesto se Ostrava nebojí a ještě je úspěšná. Prokofjev, Šostakovič, Hindemith, jsou přece pojmy a záruka kvality.