Divadlo Mír opět boduje. Ráno po tom je konverzační komedie říznutá absurdní poezií

Komedie současného britského dramatika Petera Quiltera, kterou Divadlo Mír nastudovalo v české premiéře, je už druhým ostravským zářezem tohoto autora. Na scéně Národního divadla moravskoslezského již uvádějí Quilterův zřejmě neúspěšnější kus, komedii Je úchvatná! V Míru se ujal pohostinné režie polský „čechofil“ Grzegorz Kempinsky, který je ostravskému publiku známý hned ze tří režií v Komorní scéně Aréna. S hercem a principálem Divadla Míru Albertem Čubou si už tam padli do oka, a není tedy divu, že nyní vsadili na spolupráci.

Hraje se překladu Jana Dvořáka v dramaturgii Alice Olmové. Pestrou scénu a výstřední kostýmy navrhnul David Janošek, přitom dominantou jeviště je pouze rozměrná postel, která po dvě hodiny včetně přestávky nesejde ze scény a herci ji rozmanitě zdolávají.

Zleva Karolína Hýsková, Albert Čuba a Alena Sasínová-Polarczyk. (Foto: Jan Lipovský)

Obsazení inscenací v Divadle Mír lze považovat za novou dimenzi spolupráce mezi jednotlivými ostravskými scénami. Kdo si zvykl na „ustájenou“ dramaturgii Komorní scény Arény nebo Divadla loutek, musí pookřát nad tím, že své oblíbené tváře vidí v jiných situacích a v nových rolích. Navíc v kombinaci s exkluzivním předválečným kinem, které kdysi v Míru fungovalo, se před jeho zraky odvíjí novodobá podívaná. Hraje tedy i zdejší funkcionalistický prostor, dokonce s původní litou podlahou a velkoryse řešeným foyer. Herci se sice drží zatím více svého jeviště, ale už v Ránu po tom jsou náznaky, že by mohli opustit scénu a zapojit do hry i samotné publikum.

Z inscenace Ráno po tom. (Foto: Jan Lipovský)

V hlavní roli nešťastníka, který má okno (ve 21. století tomu tady říkají „dotykový alzheimer“) exceluje samotný principál divadla Albert Čuba. Musí se krotit, aby vystihnul situaci nesmělého mladíka (podle textu má za sebou 47 partnerek!), kterému, ať už zažil cokoliv, se prostě do chomoutu nechce.

Zvláště když vzápětí po probuzení zjišťuje přítomnost jemu krajně nemilého vetřelce, pubertálně se chovající matky z doby květinového šílenství. Alena Sasínová-Polarczyk, esence dámské ostravské divadelní scény ji hraje z plných plic, takže gejzír exhibičních kreací jenom tryská a mladá generace zůstává občas ve stínu.

Alena Sasínová Polarczyk. (Foto: Jan Lipovský)

Příjemným překvapením je účast zatím nejmladší posily ostravské scény Karolíny Hýskové z Divadla loutek, která hned napoprvé v Míru získává pozornost coby novodobá femme fatale této postelové komedie, kde se hraje (bohužel) více na mužskou než ženskou nahotu. Její Lucie udělá hodně proto, aby Toma svedla, ale zároveň si s ním sarkasticky pohrává a vše svěřuje své mamince, včetně intimit. A to není zdaleka vše, protože vypečené rodinné zázemí doplňuje výstřední syn Martin (Robin Ferro) a oživlé rádio (Vít Hofmann), takže tango teprve začne!

Na první pohled prekérní situace, vycházející z pradávné fráze o dívce v nesnázích, která zakouší různá příkoří, je tady hravě přenesena v perzifláži na mužského potomka. Tom, o němž téměř nic nevíme, je přijat do rodinného krbu výstředních obyvatel, kteří se ale v podstatě chovají nenuceně a nakonec jej přesvědčí o své přirozenosti.

Vlevo herec Robin Ferro. (Foto: Jan Lipovský)

Absurdní spojení těchto situací má stěžejní momenty například v emočně strhujících výstupech Robina Ferra a surrealisticko-dadaistické promenádě Víta Hofmanna coby živého rádia. Sice se vše odehrává v ještě přípustných „krajních mezích,“ závěrečná němohra s Mexičanem Sanchezem (opět Vít Hofmann) na společné posteli v rytmu tanga dává na vědomí, že vedle komedie existuje ještě absurdní divadlo a že režisér Grzegorz Kempinsky k němu nemá věru daleko. Jeho první ostravská návštěva přeci zrodila Plešatou zpěvačku (Komorní scéna Aréna) a tady sice v menší míře, ale opět v karikatuře odvrácené stránky šoubyznysu odlehčeně pokračuje. Třeba někdy, až splatí půjčku, sáhne Divadlo Mír i po odvážnějších kusech, jako je třeba Mroźkovo Tango.