Dirigent Hrůša si s Janáčkem rozumí. Glagolská mše se v Ostravě rozklenula jako chrám velikosti hor

Když psal Leoš Janáček v roce 1897 svou kantátu Amarus, přivedl jej námět Vrchlického básnické předlohy i k ohlédnutí za svým vlastním mládím: „To prostředí šerých chodeb a snivého života, klášterní zahrada na úpatí Žlutého kopce na Starém Brně, staré domy, tesklivý jich stín: a mé mládí k tomu!“ psal Janáček o době, prožité v brněnském augustiniánském klášteře v dopise autoru jeho první monografie Maxi Brodovi. Skladatele zaujal Vrchlického příběh mnicha Amaruse, který měl za úkol dolévat v klášterním kostele olej do věčné lampy. Jednoho jarního dne však spatřil v zešeřelém chrámu milence a sledoval jejich počínání. Mniši jej nalezli mrtvého na hrobě jeho matky, kterou nepoznal. Olej do lampy toho dne nedolil.

Janáčkova kantáta pro sólový soprán, tenor, baryton, smíšený sbor a orchestr zazněla v Ostravě pod Hrůšovou taktovkou s vroucí citovostí, vypracovaná do podrobností, které však nedominovaly na úkor tektonicky homogenního celku. Jeden z nejlepších českých dirigentů mladé generace Hrůša projevil bystrý smysl pro stupňování gradací, dynamických i výrazových vrcholů i sestupů. Přitom dokázal energickými pohyby, gestem, očima i výrazem tváře orchestru vsugerovat svou vůli, která se odrazila nejen v precizní rytmice a souhře, ale i v agogice a frázování, které Hrůša doslova prodýchal s orchestrem i sólisty.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Ivan Korč)

Elektrizující byly chvíle, v nichž se hlubinami Katedrály Božského Spasitele rozezněl hlas Kateřiny Kněžíkové. Zpěvačka, která se po druhém mateřství bleskově vrátila na pódia, má báječně nosný, technicky dobře zvládnutý soprán, ověnčený výrazovými prostředky, které dotváří osobní charisma a působivý vzhled. Zpěv Kněžíkové potěšil hedvábnou měkkostí a kultivovanou dynamikou, intonační vytříbeností a srozumitelnou artikulací a byl po celý večer jedním z největších opor koncertu.

Dalším z pilířů provedení první skladby byl i barytonista Jakub Kettner, jehož hlasový fond je velký, zvučný a lahodný. Příjemné hlasové zabarvení a brilantní technika tohoto ostravského operního pěvce se projevily i v neoperní roli přesvědčivě a doložily jeho spontánní muzikalitu a pružnou schopnost porozumění jakémukoli partu. Škoda, že těmto dvěma sólistům nekorespondoval zpěv jejich slovenského kolegy Michala Lehotského, jehož veskrze příjemně tmavě zbarvený a dramaticky průrazný tenor byl artikulačně problematický, přičemž pěvcovy sykavky byly za hranicí průměrné, natožpak vzorové výslovnosti.

Michal Lehotský. (Foto: Ivan Korč)

Co bylo vyřčeno o sólistech, platí v dobrém i pro sbor a orchestr, jejichž výkon byl v prvním díle naprosto přesvědčivý. Po skončení koncertu se sice ukázalo, že následující Glagolskou mši má orchestr více usazenou, ale přesto to byl výkon už v kantátě Amarus zdařilý, plný krásných míst. Působivě vyznělo přitlumené napětí ve violách a lesních rozích první části. V druhé učarovalo andělské sólo Kněžíkové, která vyzradila mnichův osud slovy: Umřeš oné noci, kdy zapomeneš v lampu před oltářem nalít olej! V dramatické třetí části zazněly intonačně souladné lesní rohy a trombóny. Závěr v podobě smutečního pochodu měl mystickou sílu umocněnou zvukem zvonů s úžasným echem ve sboru.

V úvodu recenze jsme nepřímo citovali úryvek z Janáčkova fejetonu, v němž svou originální narací zachytil průběh vzniku Glagolské mše. Příznačné pro hukvaldského bouřliváka bylo, že svou jedinou mši koncipoval jako dílo „bez ponurosti středověkých kobek klášterních v motivech, bez ohlasu stejných kolejí imitačních, bez ohlasu patosu beethovenovského a bez hravosti Haydnovy.“ V tenorovém sólu sám Janáček slyšel „velekněze“, v sopránovém partu zase spatřoval „dívku-anděla“, ve sboru pak cítil svůj „lid“. A svíce pro něj ztělesnily vysoké jedle v lese, na nichž místo svic plápolaly zažehnuté hvězdy. Jaká to imaginace!

Z úvodního festivalového koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Glagolskou mši pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany na staroslověnský text zkomponoval dvaasedmdesátiletý skladatel za neuvěřitelných 74 dnů. Je známo, že se mistr ohrazoval proti spojování jejích myšlenek s církevním obřadem. Sám ostatně řekl: „Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravném, silném, které si bere Boha za svědka.“ Z obvyklého pořadí šesti mešních částí ordinaria najdeme v Glagolské mši Gospodi pomiluj (Kyrie), Slava (Gloria), Věruju (Credo), Svet (Sanctus) a Agneče Božij (Agnus Dei). Absentuje Benedictus, ale přidány jsou postludium a dvě intrády, jež dílo orámovaly.

Úvod mše byl v Hrůšově pojetí vznosně energický a slavnostní a nesl se v poměrně svižném tempu a prokreslené, široce koncipované dynamice, která dala ve svých tišinách vyniknout krásným melodickým motivům klarinetu, hoboje i trombónu. Hrůša dokázal výborně vygradovat i následující Gospodi pomiluj s půvabným sopránem Kateřiny Kněžíkové, který zpěvačka vystupňovala k frenetickému sborovému výkřiku „Gospodi pomiluj!“.

Slava upoutala opět nádhernými instrumentálními výkony klarinetu a příčné flétny ve vstupním tématu, i výrazovou svěžestí a intonační přesvědčivostí Kněžíkové. Hlavním stavebním článkem a nejvýraznějším hybatelem emocí však v Glagolské byl orchestr a sbor, který zazpíval vskutku jedinečným způsobem.

Členové Českého filharmonického sboru Brno. (Foto: I. Korč)

Vrcholná byla část Věruju: harmonicky progresivní fundament Janáčkovy originální konfese brněnští sboristé utkali z étericky prokresleného čtyřhlasu, plného lahodných barev, dynamických zvratů a především výtečně srozumitelné artikulace i v těch nejjemnějších pianissimech. Pokud jde o celostní zvuk a vyrovnanost v barvě i intenzitě všech hlasů, při kterém žádný nebude v popředí, je v tomto ohledu Český filharmonický sbor Brno absolutně nedostižný.

V následující části Svet Hrůša v jediné velké gradaci a pastelových barvách celesty, harfy a dělených smyčců opět skvěle vymodeloval vnitřní pulzaci věty. Střídání sólistů ve zvolání „Svet“ sice nebylo rytmicky úplně dokonalé, zato potěšilo prudkou energií a osobním vkladem každého z nich. Janáčkova hudba vyzněla s nesmírnou, žhavou pulzací, která ve mně osobně evokovala mladý, ještě velice horký a rozpínavý Vesmír.

Zásluhou dirigenta Hrůši, Českého filharmonického sboru a brněnských filharmoniků zaznělo během zahájení Svatováclavského hudebního festivalu provedení Glagolské mše, kteří patří k těm, na něž se může vzpomínat s rozechvěním jako na zážitek. K označení za mimořádnou událost však tentokrát něco chybělo.

Kateřina Kněžíková a Alena Kropáčková. (Foto: Ivan Korč)

Ze sólistů lze zcela pochválit Kateřinu Kněžíkovou a Jakuba Kettnera.  Z projevu basisty Jozefa Benciho jsem neměl pocit, že by se výrazově a implicitně vždy dotknul podstaty Janáčkovy hudební poetiky. Tenorista Lehotský přesvědčil krásně sytým témbrem, velkým hlasovým fondem i energií a prožitkem, ale mé pochybnosti o jeho výslovnosti některých souhlásek v Glagolské mši pokračovaly.

Noblesní hlasovou barvou upoutal alt Aleny Kropáčkové, jejíž part je sice epizodní, ale zpěvačka jej zvládla se ctí. Jako celek kvarteto sólistů nezapůsobilo kompaktně, výraz jako by prýštil pokaždé z naprosto odlišného zdroje, který ne vždy rezonoval s Janáčkovou hudbou. Nelze zapomenout ani na brilantní výkon varhaníka, na jehož jméno se v programu ke koncertu bohužel pozapomnělo.

Pozitiv zahajovacího koncertu však bylo podstatně víc než sporných pěvecko-interpretačních detailů. Jakub Hrůša nechal v Janáčkovi evidentně svou duši a po skončení koncertu se na zemi kolem dirigentského stupínku zrcadlily krůpěje jeho potu: tak vášnivý prožitek tohoto skvělého dirigenta však nevedl ani v jednom okamžiku k samoúčelné herecké exhibici. Hrůša po celou dobu koncertu v rukou a taktovce pevně třímal veškeré hudební atributy, které díky naslouchající, pozorné a skvěle hrající Filharmonii Brno vzkřísily dílo plné lesku, jásavé i mystické energie, živočišné i rozjímavé emocionality. Vynikající práce sbormistra Petra Fialy a znamenitý výkon sboru byly jejich pojetí skvělým a citlivým protějškem.